Kráska a zvíře trochu jinak

recenze

Jsou knihy, které vidíte skoro všude. V jednu chvíli je to Skleněný trůn, v tu další zas Dvůr trnů a růží. Obě dvě zmíněná díla spojuje jméno Sarah J. Maas a stejnoměrná popularita, které se těší. Ono vlastně není divu, autorčiny knihy čtou stovky tisíc čtenářů a přirozeně se hned po vydání stávají bestsellery. Dvůr trnů a růží má navíc výhodu – nezahrnuje jen příběh svůj, ale také jeden cizí a přesto všem známý. Ano, máme tu další převyprávění. Takže… Kráska a zvíře, že?

Retellingy mají u mě v knihovně už své pevné místo. Jedním z nich byl i Netvor, jistým způsobem velmi blízký knize, na kterou právě čtete recenzi. Své předlohy se držel opravdu křečovitě, proto jsem byla překvapená, když Dvůr trnů a růží svou předlohu využil jen jako volnou inspiraci a osvojil si z ní jen ty nejnutnější milníky. Moje mysl si tak až nezdravě přivykla na to, že se bude zřejmě jednat o něco, co bude mít své bezprostřední logické odůvodnění (ne, že by pohádky své logické odůvodnění neměly, ale konvence tehdy a dnes jsou přeci jen krapet jiné), že možná proto mě hned na začátku určitá situace zarazila. Když někdo zabije někomu přítele, nebo v našem případě také někoho z mocné a chladnokrevné rasy, čekala bych, že jediné, čeho se dosáhne, bude chladnokrevná vendeta a neprodlené roztrhání na kusy. Jenže namísto toho je zde nabídka, že vrah nastoupí na místo oběti. určité vysvětlení tu samozřejmě je, ale…, myslím, že když řeknu, že to zní hrozně uměle, nebudu lhát. Takže ano, tohle byla prozatím první mezera, kterou si lámu hlavu a která mi trochu příběh pokřivila. Bohužel to nebylo jediné negativum.

Netuším, jak se mi dřevěná rukojeť mého loveckého nože dostala do ruky. První okamžiky byly změtí vrčení toho obrovského zvířete, ječení mých sester, krutého mrazu valícího se do místnosti a otcovy hrůzou ochromené tváře.

Co mě zamrzelo asi nejvíc, byla všudypřítomná rozvleklost. Autorka umí psát čtivě, to ano, ale až příliš často jsem se přistihla, že vlastně čtu o ničem. Hlavně co se týče první poloviny, uvítala bych méně vnitřních pochodů a více spádu. ALE ne všechno bylo černé.

Když Feyre zrovna tolik nešrotovala kolečka, vážně jsem si to užívala. A navzdory očekávání ne všechno šlo striktně podle předlohy, takže jsem nejednou byla vývojem příběhu překvapená. Vílí říše byla navíc ze strany autorky velmi dobrým tahem. Už se totiž nejednalo jen o pomstychtivé sestry, nebo Disneyovského Gastona a rozzuřený dav, ale i něco víc, co zdárně dokázalo navnadit na další díl. Minimálně druhou polovinu jsem tedy byla napnutá jak kšandy. Tak, jo, i tu první. Přeci jen je to Kráska a zvíře.

„Vlastním panství,“ řekl netvor tiše, téměř váhavě. „Dovolím ti žít tam.“
„Proč by ses měl kvůli mně tak namáhat?“ Možná to byl bláhový dotaz, ale…
„Zavraždila jsi mého přítele,“ zavrčelo zvíře. „Zavraždila jsi ho, stáhla jeho mrtvé tělo z kůže, prodala ji na trhu, pak jsi řekla, že si to zasloužil a ke všemu máš tu drzost zpochybňovat mou velkodušnost?“

Moment ulehčeného vydechnutí… Feyre nebyla Celaena. Teda, většinu času ne. Syndrom Mary Sue minimální, mozkové pochody v rámci možností ne tak otravné a víc bližší čtenářově mysli. Princ… No, až na některé výkyvy byl docela fajn. A oproti originálu měl přisouzenou i zajímavou vlastnost – podobu zvířete mohl měnit. V každém případě, postavy byly určitě více osobité a snadněji se do nich dalo vcítit, takže za to oba palce hore.

Navzdory tomu, že Dvůr trnů a růží své chybky určitě má, bavila jsem se a na druhý díl se jednoznačně těším. Pokud jste ještě nečetli, jistí si můžete být tím, že se vám do ruky dostane velká porce romantiky, ale i napětí a akce (hlavně ve druhé polovině knihy). Protože vím, že jsou čtenáři a blogeři, co si sérii oblíbili ještě víc, doporučím vám knihu moc ráda. Když nic, tak obsahuje původní námět, který všichni milujeme. :)

Komentáře (0)