Konec starých časů

recenze

Konec starých časů (2010) / Matematicka
Konec starých časů
Před druhou světovou válkou napsal Jaroslav Žák dvě knihy, které se proslavily svým filmovým zpracováním: Škola základ života (vydáno 1937, film 1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (vydáno 1938, film 1939). Po válce pak působil jako scénárista Československého státního filmu a zároveň jako spisovatel z povolání. Tato jeho „slibná kariéra“ lidového baviče byla ale rázně ukončena po únoru 1948, když si vzal „na mušku“ i samotnou tuto revoluci. A to jak v románu Ve stínu kaktusu, který vycházel na pokračování ve Svobodném slově, tak potom především v dvojdílném románu Konec starých časůNa úsvitě nové doby. Ač knihy ve své době nemohly vyjít, Jaroslav Žák byl za jejich napsání potrestán dlouhým zákazem publikační činnosti. Svého prvního vydání se tedy tento dvojdílný román dočkal až v roce 1990, více než čtyřicet let po napsání a dlouho po autorově smrti.

V těchto dvou knihách Jaroslav Žák satiricky zpracoval revoluční události roku 1948 v malém městě Pepův Týnec. Děj se částečně odehrává i v místním gymnáziu a sám sebe promítl Jaroslav Žák do postavy profesora Popílka zvaného Dlouhý Ferda.

O tom, jak kniha vznikala, napsal Jaroslav Žák v dopise v září 1949:
„… zmocnil se mě psací amok. Čmáral jsem sice pořád, ale to byly jen fragmenty, poznámky, zápisky, pokusy, soudy, průby a podobně, kdežto teď na mě přišla tahlencta tvůrčí malárie – a tady je pracovna v hloubi lesů, jakou nemá ani Bernard Shaw. Tak to teda sypu ikoustovou tužkou (má to tu výhodu, že to nikdo po mně nepřečte, takže netřeba s tím činit různé opatrnostní manévry) a je mi přitom znamenitě.“

Sám svou knihu označuje jako „historický skeč“, což mi přijde velice výstižné. Děj knihy Konec starých časů končí o půlnoci z 25. na 26. únor 1948. Události v knize jsou samozřejmě smyšlené, ale obávám se, že realitě „revolučních dnů února 1948“ odpovídají až příliš přiléhavě. Sama to nemohu přesně posoudit, protože jsem tuto dobu neprožila a její události si tedy mohu jen představovat. K této představě je ale Žákova satira i po více než 70 letech dobrou pomůckou. Sice se u ní dobře pobavíte (často jsem se smála nahlas), ale z popisovaných skutečností vám bude místy běhat mráz po zádech. Takto například promluví jeden z občanů Pepova Týnce, pan Kandík, při slavnostním vyvěšování ruského praporu:

„Tak, vy holoto, tady čekáte, až udělám ňákej vtip. To se, holenkové nedočkáte. Todle je vážná věc a tentokrát de opravdu do tuhýho. Já už jsem se něco napřipevňoval znaků nejrůznějších říší, a tak vím, co todle znamená. Vy si myslíte, že se nějak podřeknu, ale ste vedle. Já znám dějinnej vývoj a cejtím, že se zas zrodila nová doba, tak říkajíc éra neboli epocha, a na to vy ste eště moc mladý, abyste dovedli v takový epoše chodit. A tak si pamatujte, že už nebožtík Goebbels řek, že tam, kde zavlaje ten jejich prapor se zkříženejma hákama, tam bude vlát tisíc let. A k tomu vám říkám já, definitivní zřízenec soudruha Cholévky, že kde já pověsím tohleto skřížený nářadí, tam bude viset tak dlouho, dokud ho zase vlastnoručně nesundám.“

A takto uvažuje „ve víru revoluce“ jiný z obyvatel Pepova Týnce:

Nedočkal se proto svržení svého představeného Semeráka a tím místa ředitelského. Včas však pochopil mocné proudy a větry vanoucí Evropou a už týden před pátým květnem roku 45 vešel ve spojení s Cholévkou, který se právě vrátil z dobrodružného pobytu v Říši, a dávali dohromady národní výbor. A tak, co mu odepřeli nenávidění okupanti, k tomu mu teď bohdá dopomůže vítězný lid, jenž právě mstí všechna minulá příkoří.

Jaroslav Žák se nevyhýbá ani srovnání komunistického režimu s fašismem – a v některých ohledech z tohoto srovnání nevychází komunismus nejlépe:

„To, na mou duši, nevím,“ přiznal se pan Motl, „myslel jsem, že si půjdu na nějaký čas k vám lehnout pod cizím jménem, dám si narůst plnovous a pak se uvidí. Měl jsem za to, že nemocnice zůstanou ušetřeny, tak jako ve Španělsku. Aby vrátnej operoval, to jsem teda neviděl ani za občanský války s fašisty.“

Jeden ze zhoubných rysů všech totalit vystihuje Jaroslav Žák takto:
Týnecké obyvatelstvo bylo totiž jak rasově, tak třídně neuvědomělé a libovalo si v nezdravém míšení kast. To se jevilo i v tom, že mezi jednotlivými třídami byly uzavírány příbuzenské svazky, řada dělnických chlapců studovala a vystudovala na reálném gymnáziu, a s takovým lidem pak mají třídní revolucionáři potíž, poněvadž nikdo neví, čí vlastně je. A to má každý vědět, jinak není žádná pranice možná. Rozdělíš lidi na černé a bílé, na červené a modré, na blondýny a brunety a teď se, člověče zrzavá, honem někam hlas, bude se to mydlit a to nejde, abys zůstal stranou.

Myslím, že se vyplatí i po tolika letech od února 1948 vzít do rukou knihu Jaroslava Žáka a spolu s ním se zamyslet nad tím, jak „komunistický puč“ probíhal a co všechno odkryl v běžných lidech – zde zastoupených pestrým panoptikem obyvatel malého městečka Pepův Týnec. Tato kniha může být poučná úplně pro všechny naše spoluobčany, pokud jim tedy bude vyhovovat styl humoru Jaroslava Žáka – místy trochu hrubší, ale vždy výborně odpovídající událostem, o kterých píše. Dnes už knihu nemůžeme číst jinak než s vědomím následků, které tyto události měly.

Komentáře (0)

kniha Konec starých časů recenze