Knížka neprávem zapomenutá

recenze

Nenávidím (1936) / tomasblazek
Knížka neprávem zapomenutá
Levicový novinář, tramp a dramatik a pozdější čelný autor tuzemského socialistického realismu Vašek Káňa, vlastním jménem Stanislav Řáda (1905-1985) byl sám katem, který své bezpochyby minimálně zčásti velmi pozoruhodné literární dílo odsoudil k zapomnění, ba k smrti. Širšímu publiku může být totiž Káňa znám především jako autor úděsné budovatelské veselohry Parta brusiče Karhana 1949, které byla v roce 1950 pod názvem Karhanova parta zfilmována Zdeňkem Hofbauerem s hvězdným obsazením v osobách Františka Smolíka, Jindřicha Plachty či Jaroslava Mareše. Coby veselohra byli Karhanovi brusiči prý ve své době populární - hráli se i v Polsku, nemohu soudit, mně ten film přišel opravdu dosti ukázkově pitomý, už když jsme ho viděl kdysi v dětství poprvé. Lze se však dočíst, že češtináři dávají Káňovu Partu brusiče Karhana za odstrašující příklad budovatelské literatury nejhoršího kalibru. To je ta tragikomičtější část Káňova díla, a ta patrně i nejkřiklavěji špatná. Jenže Káňa nemá jenom tuto tvář. V únoru 1936 mu v levicovém pražském vydavatelství Karel Borecký vyšla útlá "reportáž z války" Nenávidím; syrové a nesmírně intenzivní líčení života bezprizorných dětí v pražském zázemí během první světové války. Bez moralizování, bez patosu, bosáci naboso. Zrození proletáře, líčené odspodu, z bahna ulice, sžíravé, žíravé a nakažlivé. - První kapitola Otec je ještě líčením v er-formě - sledujeme cholerického tátu sedmi dětí Vojtu, jak přichází o práci, je zatčen a uvězněn, přijde o bydlení a nakonec rukuje do první světové války, kde záhy umírá. V dalších - už číslovaných - kapitolách pak už následujeme dění ve Vojtově rodině v ich-formě, viděné očima školáka Káni. Matka děti nemůže uživit, stěhují se do stavení zvaného Švábárna. Autor popisuje, jak ženy chodí krást uhlí na otop, živí se prostitucí, popisuje bitky pražských dětí a jak on sám - coby chlapec jménem Káňa - si přivydělává kreslením portrétů. Nakonec jsou dva nejstarší chlapci coby poloviční sirotci posláni spolkem Dobré srdce na "výživu" do města ve východních Čechách. Chlapci se konečně mohou dosyta najíst, dostanou oblečení, ale cítí, že v ovzduší upjaté dobročinnosti nemohou volně dýchat. Jsou hýčkání a současně nenáviděni těmi, kteří si myslí, že jim sirotci berou jejich chléb - jehož součástí jsou ovšem i pravidelné tvrdé výprasky. Chlapci se proto vrací do Prahy do chudoby k matce a sourozencům. Protože doma je čeká jenom hlad a povinnosti, rozhoduje se Káňa odejít z domova natrvalo. Učí se "somrovat", s kamarády žijí na haldách vychládající škváry u elektrárny, kde si zřídí obydlí z kusů plechu místo střechy. Sami si říkají "uhlobaroni": kradou a prodávají uhlí. Někteří končí v sirotčincích, ale znovu se vrací k partě. "Ve čtvrti, jak ani nemůže jinak být, máme pro své uhlobaronství špatnou pověst a a náš zlodějský pelech pod elektrárnou už je vyhlášen. Učitelé ve školách zakazují svým žákům jakýkoli styk s námi a my se proto mstíme. Přepadáváme kluky, jdoucí do školy, rozšlapáváme jim knihy a sešity po sněhu, krademe jim z kapes chléb, jejž nosí k svačině, a vždy nám působí radost, můžeme-li je nějak postrašit a pozlobit. Bojí se nás jako ďáblů a když nás potkávají nebo jen zahlédnou, jak kráčíme se zlodějskými pytli pod pažemi, prchají zoufale, aby se před námi zachránili." Tyto pasáže jsou podle mého mínění nejzajímavější částí knihy. K partě se přidává sirotek Mařena a začíná "to patlat" s Pepíkem. Uhlobaroni kradou uhlí z vagonů. "Kradli oba racionelně a při plnění pytlů neslézali z vagonů, dokud se vlak nerozjížděl. A kdyby bylo v jejich silách, bývali by ukradli uhlí i s vagonem." Káňa popisuje atmosféru periferní tančírny U koruny, kde se tančila "frajeřina": tance "stavák", "šíbr z rohu do rohu", "za kůžičku" a "držtička na držtičku". - Osud Mařeny se brzy naplňuje. Na krádež uhlí se vydává v horečce a to se fatálně vymstí. "Vlak už vjel předními vagony do stanice a je slyšeti skřípění brzd. Přehoupli jsme se z Frantou přes mříž Stromovky a po čtyřech vylézáme na železniční násep. Pepík, jenž se zdržel, nás dohání. Vyskakujeme na uhelný vagon a rukama hrabeme mokré uhlí do pytlů. Každý do dvou do třech. Na kolik zbude čas. Hekáme a funíme spěchem, abychom udělali co nejvíce. A když uslyšíme ze stanice píšťalku průvodčího a když se s kovovým harašením napínají vagonové spoje, shazujeme plné pytle na trať a jako gumoví panáci seskakujeme z vagonu. Jsme tentokrát spokojeni, neboť vlak stál nad očekávání dlouho. Již se chystáme svaliti pytle s uhlím z náspu, když nás krátký, zoufalý výkřik přibije k zemi. Poznali jsme Mařenin hlas a rychle se otáčíme. Byl to mžik oka. Zahlédli jsme ji, seskakující z jedoucího již vlaku a v zápětí uslyšeli jsme hluché plesknutí jejího těla." ... "Pepík se rozběhl k místu, odkud jsme brzy zaslechli Mařenin výkřik, cosi tam hledá mezi kolejnicemi a zmateně běhá z jedné strany na druhou. Vidím, jak se chytá oběma rukama za hlavu a jak se pak dává znovu do šíleného běhu za mizejícím červeným světýlkem posledního vagonu. Utíká, klopýtá o pražce mezi kolejnicemi, zvedá se a opět utíká. - - - Mařenino tělo jest rozneseno v několikametrové vzdálenosti po sněhu a po černém štěrku a kol kolem je jen krev a krev. Její hlava, znetvořená a od trupu oddělená, se příšerně šklebí do přítmí nadcházejícho dne. Zmrzlý sníh ssaje její mladou krev po velikých krůpějích." - Nemohla se mi zde nevybavit podobně syrová pozdější "bible" amerických železničních tuláků Cesta od Jacka Londona, která však - musím přiznat - mě nezasáhla zdaleka tolik, jako Káňovo Nenávidím. - Káňa se nebojí satiry, vtipu ani sebeironie, netají se tím, na jakém místě ve společnosti stojí, ale dosud je toto jeho vyznání krystalicky čisté. Ke spisování agitky Parta brusiče Karhana je ještě dlouhá cesta. "Všem, jimž bylo ukradeno dětství světovou válkou a jejími strůjci, jako důraznou připomínku připisuji tuto knihu. (...) Přál bych si, aby jim mohla býti pravdivým ukazatelem na cestě k poznání, že oni sami mají rozhodování o příštích válkách ve vlastních rukou." To píše Káňa v dedikaci stostránkové knížky Nenávidím. Je to vyznání jasné a čitelné - a dnes samozřejmě dávno víme, že bylo také tragicky omylné.- Sehnat dnes nějakou Káňovu knihu z vzácných předválečných vydání je nemalý kumšt. Za cca dva roky, co se po Káňových knížkách pídím, jsem narazil na sotva dva tři ojedinělé exempláře. Kdyby někdo vlastnil některou z knížek Vaška Káni: Dva roky v polepšovně, Somráci, Pasáci, flinkové a tuláci, či Zakarpatsko a byl ochoten prodat, půjčit či poskytnout pdf, byl bych velice vděčný. Předválečné - rozsahem útlé - dílo Vaška Káni by si bezesporu zasloužilo nová vydání, ideálně reprinty. Ovšem - zajímá dnes ještě někoho?

Komentáře (1)

kniha Nenávidím recenze

kopeceli
19. srpna

Tak tato recenze je pro mne velmi zajímavá, autora jsem vůbec neznala, i když jsem díky naší vesnické knihovně přečetla kdeco z knih vydaných do r. 1950. Po autorovi se podívám mezi známými prodavači antikvariátů.