Kniha, kterou budete číst srdcem

recenze

Když jsem v polovině letošního roku pročítala ediční plán nakladatelství Odeon, na první pohled mě upoutala obálka, kde se pod zataženou oblohou rozprostírá pole s vlčími máky v popředí. Obálka na mě zapůsobila takovým dojmem, že jsem tušila, že tato kniha bude plná smutku. Anotace mou domněnku jen potvrdila, a tak mi nezbývalo nic jiného, než čekat na vydání knihy Mischling a přesvědčit se na vlastní oči. A na konci měsíce října jsem se konečně dočkala. Jsem vděčná nakladatelství Odeon za to, že českému čtenáři představuje tuto mimořádnou knihu americké spisovatelky Affinity Konar, která postupně vyjde v devatenácti zemích světa.

Dvanáct let. Věk, kdy je dospívání v plném proudu a celý život máme před sebou. Ale v době druhé světové války být dvanáctiletá Polka, Židovka a mít navíc dvojče, které je vaší součástí, to už nebylo nic tak samozřejmého. Veškeré naděje na budoucnost se zdají být daleko, až tam na konci dlouhého tunelu. Pokud se ovšem dostaneme na konec toho tunelu.

„Jednoho dne jsme vznikly.”

Staša a Perla - když se s nimi na počátku příběhu seznámíme, je jim dvanáct let. Jsou to dvojčata; Perla je o pár minut starší než Staša. Kdybychom se nacházeli v současné době, mohl by příběh být jakkoliv barevný, plný štěstí, radosti a úsměvu, ale protože současnost příběhu se nachází v době druhé světové války, moc toho růžového čekat nemůžeme. Staša a Perla se společně se svou matkou a svým zejde (= dědečkem) v srpnu roku 1944 dostávají do Osvětimi.

Dvojčata jsou od zbytku rodiny ihned po příjezdu oddělena a přesunuta do takzvané “zoo“, kde se potkávají s dětmi, které stejně jako ony dvě mají své dvojče či dokonce trojče, nebo jsou prostě jen jiné než ostatní. Takzvaná dětská zoo se nacházela vedle pozemku po Romech. V příběhu se dostáváme na místo poté, co proběhlo romské vyhlazení, o kterém je v knize zmínka.

“Starají se, aby naše rodina byla v bezpečí,” řekla ta neznámá a neviděná.

Dívky se zde potkávají se Strýčkem. Strýčka se každé dítě děsí, Strýčka není dobré rozhněvat, ale je třeba poslechnout každé jeho slovo. Za odměnu od Strýčka děti dostávají bonbony. A to je přece projev náklonnosti, ne? Možná že by byl, kdyby se Strýček nejmenoval Josef Mengele a kdyby na těchto nebohých dětech neprováděl v podobě svých hrůzných výzkumů. Jak dlouho to Staša a Perla vydrží? Stašu drží nad vodou vědomí toho, že jí Strýček slíbil, že je o jejich rodinu postaráno. Perla jako ta rozumnější, brzy pochopí, co se kolem nich děje. Staša se však ve svém nitru rozhodne pro pomstu.

Po příjezdu do Osvětimi jsou děvčata jako jeden celek fungující ve dvou tělech - myslí na stejné věci, zdají se jim stejné sny, doříkávají za sebe věty, jedna cítí to, co cítí druhá. Čím jsou však v zoo déle a čím více návštěv u Strýčka mají za sebou, tím víc se stávají každá sama sebou jako kdyby ani žádné dvojče neměly. Jejich dvojče v nich uvadá. Ony se však nechtějí dát tak snadno a myslí na maminku a její vlčí máky, které tak ráda malovala. Kde je jejich maminka? Co se stalo s jejich zejde? A je jejich otec opravdu mrtvý, jak jim to maminka ještě v době před Osvětimí řekla? Existuje vůbec nějaká naděje na budoucnost? A co by se stalo, kdyby jedno z dvojčat náhodou zmizelo?

“Vyšla na tebe ta horší část,” řekla. “Vyměním to s tebou. Já si vezmu minulost a ty si vezmi budoucnost. Budoucnost je přece jen nadějnější.”

Příběh je vyprávěn střídavě Stašou a Perlou.Z jejich vyprávění je cítit nesmírné množství pocitů, které se na mě přeneslo - i já byla jejich součástí. Ačkoliv je holkám dvanáct let, málokdy je z jejich mluvy vycítit strach. Snaží se všemožně rozptylovat, snaží se hrát své oblíbené hry, snaží se vzpomínat a nezapomenout. Je jasné, že v té době se děti proměnily, z dětí se stali malí dospělí, předčasně zestárlí. Tato změna je znát i v Mischlingu a ve způsobu mluvy děvčat.

“Už je bezpečné být živý?” zašeptal.
Okřikla jsem ho, ať nezvedá hlavu ze sněhu. Co kdyby se někdo ohlédl a viděl ho?
“Nikdo se neohlíží zpátky,” zasmál se hořce. “Svět se už nikdy neohlédne zpátky. A i kdyby, nejspíš prohlásí, že nic z toho se vůbec nestalo.”

Mischling je rozdělen na dvě části. V té první jsme součástí obou děvčat, jsme s nimi v Osvětimi a prožíváme to, co prožívají ony a jejich “kamarádi” v zoo. V části druhé se přesuneme na pochod smrti a na to, co následovalo potom. Musím se přiznat, že první část se mi četla daleko rychleji než druhá. Tam jsem byla myšlenkami pořád někde jinde, pořád jsem přemýšlela, co se ještě stane a jak to nakonec dopadne.

Kniha je plná symbolů- jedním z nich je například samotný vlčí mák na obálce knihy. Ten v květomluvě znamená buďto zapomnění, nebo, pokud je vyobrazen v červené barvě, radost. Jak protichůdné, že?

Určitě není třeba vymýšlet příběhy o holocaustu, když historie nám jich napsala několik milionů. Ačkoliv jsem o tomto tématu četla hodně knih, žádnou takovou podobnou Mischlingu jsem nečetla. O dvojčatech a mimořádných dětech jsem nějaké znalosti měla, tento příběh mě však naprosto rozsekal i přesto, že je vymyšlený. Je napsaný tak, že jste jeho součástí. Přišla jsem si součástí nejen těchto dvojčat, ale všech dětí, které se v knize objevily. Veškerou bolest, trápení, vzpomínky - to vše jsem prožívala s nimi.

Myslím si, že tato kniha se rozhodně netratí ani v dnešní době, kdy vychází spousta bestsellerů. Kdo má rád kvalitní literaturu, tato kniha si k němu najde cestu. Já Mischling za sebe rozhodně doporučuji všem, kteří si chtějí rozšířit informace o tomto tématu, a také všem, kteří si chtějí přečíst příběh dvou obyčejných dívek, jež byly ve své době neobyčejné. A to bylo špatně.

Komentáře (0)