Klacík, lacláče a neštěstí

recenze

Dylan Aaronsen prodává v obchodě se zdravou výživou. Každý den se těší na svých pětačtyřicet minut, které má jen pro sebe. Polední pauzu tráví na ukryté lavičce v srdci parku. Hledí na hladinu jezírka a vychutnává si kávu. Nosí si i bloček a tužku, aby mohl psát básně. Jenže posledních osmnáct měsíců pauzu netráví o samotě. Vždy ve stejnou dobu z křoví přichází chlapec. Lacláče, špinavé tričko, klacík a prázdný výraz. Apaticky rozráží klacíkem hladinu. Něco je s ním špatně. Dylan na něm vidí modřiny a šrámy. Začne být posedlý tím, zjistit o něm více.

První dějovou linii sledujeme z pohledu Dylana, který začíná být čím dál více posedlý zjištěním, kdo je tajemný chlapec a proč je zraněný a smutný, nepřítomný. Postupem času se objeví druhá dějová linie, ve které psycholožka poslouchá kazety ze sezení s problémových, mladých mužem Josefem. Čtenář ihned začne hledat varianty, jak oba muži mohou být propojeni a o co vlastně jde.

Když se pátrání rozjede a Dylan vezme věci do vlastních rukou, děj začne proudit vpřed a čtenářova zvědavost pracuje. Líbilo se mi to stupňování duševních stavů hrdinů, kdy čtenář začíná být na pochybách ohledně jejich motivací, povah a osobnostních rysů na základě jejich bezprostředního jednání a myšlenkových pochodů. Tuším, že zkušenější čtenář bude vědět, jakým směrem se děj chystá vydat.

Kniha je psána pomalým a poetickým jazykem, který je podle mého alespoň v úvodu jednoznačně na škodu. Protože čtete, čtete a zjišťujete, že se nic neděje. Že jen sto stran sledujete Dylanovi každodenní úkony. Samozřejmě podobný styl má svůj půvab, ale za mě se nehodí do thrilleru, či detektivky, a pokud ano, tak s citem pro určité pasáže. Dokonce i rozumím, že se hodí pro autentičtější navození atmosféry hlavního hrdiny, který je amatérským básníkem. Proto ve chvílích, kdy by se dalo napětí vyšponovat, aby čtenář dychtivě otáčel stranu za stranu, kniha pluje svým tempem, které čtenářský zážitek brzdí. A to podotýkám, nejsem fanoušek novodobých instantních thrillerů o 250 stránkách a padesáti šokujících zvratech.

Zápletka pracuje s tématem, které zaujme každého, kdo je alespoň trochu empatický a citlivý. Násilí na dětech, je téma, o kterém by se mělo mluvit a hlavně, by se s ním mělo něco dělat. Kniha nese důležité poselství. Děti někdy nemají šanci k tomu vést normální život. Lidé, kteří by je měli podporovat a starat se o ně, jim ji příliš brzo vezmou. Zlo se nerodí. Zlo vytvářejí okolnosti a hlavně lidé. Kniha funguje dobře jako společenský a psychologický román, už o něco méně jako thriller.

Za mě 70% a děkuji nakladatelství MOBA za poskytnutí recenzního výtisku.

Komentáře (0)