Když voláš moje jméno.

recenze

New York, rok 1990, vrchol epidemie AIDS a do toho všeho dva chlapci hledající lásku. Adam a Ben.

Když voláš moje jméno je pro mě těžko uchopitelná kniha. Proč? Sama nevím. Obsahuje totiž vše, co mám v knihách ráda (obzvlášť v těch pro mládež), jen nevím, jak se to stalo, ale nějak po mně celý příběh jen sklouzl a byl pryč. Nevtáhl mě, nevyvolal emocionální bouři, kterou jsem očekávala. Proč? Netuším. Buď jsem po ní sáhla ve špatnou dobu, anebo (a k této možnosti se přikláním) mi nesedl vypravěčský styl autora.

Mile mě překvapilo, že stěžejní není vztah dvou kluků, ale jejich hledání sebe sama, hledání svého místa na slunci, a to na pozadí tehdejšího rozpoložení společnosti, která LGBT komunitě nebyla příliš nakloněna (velmi mírně řečeno). A kromě toho, že kluci museli bojovat se strachem z reakce okolí na jejich přirozenost a volbu partnera, museli čelit i všudypřítomnému strachu z epidemie AIDS.

Kniha je hodně atmosférická, popisná, plná popkulturních odkazů doby. K tématu je přistupováno citlivě, přesto autor neuhýbá před realitou - tehdy ještě poměrně nový vir na sebe nabaluje jednu oběť za druhou, nejbližší okolí hlavních hrdinů nevyjímaje.

Říkáte si, jak je možné, že to s Bárou nezacloumalo? Já taky. Prostě jsem si nesedli - místy to na mě bylo až moc pomalé, a jak jsem psala na začátku, zřejmě mi nesedl autorův styl. Tím ale neříkám, že je kniha špatná. To vůbec ne! Naopak je plná důležitých témat, která vás po dočtení donutí o spoustě věcí přemýšlet. A víte, nad čím vždycky, ale vždycky přemýšlím? Proč je i v dnešní době nutné stále zdůrazňovat, že se jedná o LGBT román... Moc bych si přála, aby se společnost posunula natolik, aby tohle označení mohlo vymizet a nahradilo by ho obyčejné označení "milostný román" .

Adamovi je sedmnáct, když ho vysoký pihovatý kluk jménem Callum pozve na první rande. Adam se do něj zamiluje téměř na první pohled, přesně jak to zná ze svých oblíbených filmů. Ale když se mu Callum svěří se svým tajemstvím, čelí... více

Komentáře (0)