Když je přání otcem myšlenky

recenze

„Kolego, máte tam postav jak figur na orloji,“ rozčiluje se Zdeněk Svěrák alias legendární Karel Infeld Práchenský nad scénářem nové české hry v nesmrtelné inscenaci Záskok. A podobné pocity jsem měla i po rozečtení knihy spisovatelky Markéty Hejkalové Měj mě ráda/a.

Kniha sleduje několik osudů od počátku 20. století až po současnost cca 3 roky zpět (limitováno vydáním knihy) a soustřeďuje se na hříchy našich dějin i na život obyčejných lidí. Takových, kteří by v jiné době a za jiných podmínek mohli být lepšími, ale osud jim nachystal cestu takovou, jakou nakonec ušli. Jestli její část prošli i po jiných osudech, to už nebylo podstatné. Minimálně pro ně ne.

Setkáme se zde s postavami napřímo pojmenovanými nebo jen tušenými, ale dle vyprávění o jejich činech je nám okamžitě jasné, s kým máme tu čest. Lina Heydrichová je pojmenována dost na přímo stejně jako Mauno Manninen či jeho rodiče, proslulého prokurátora Urválka si však již čtenář mezi ptačími jmény pojmenovanými postavami musí najít sám. Vidět však tyto postavy dějin dlít v relativně obyčejných životech a žít všední starosti je neobyčejný pohled. Ovšem ke knize samotné.

Příběh je vyprávěn z pohledu třetí osoby a není kontinuální. Autorka ukazuje jednotlivé osudy prostřednictví vhledů nebo něčeho takového. Krátké kapitoly jsou uvedeny dnem v týdnu a rokem a než v textu narazíte na první jméno, netušíte, jestli jste v Praze, Brně, Finsku nebo v něčím černém svědomí. To byl pro mě problém. Další problém byl množství postav. Osudy několika jednotlivců a jejich rodiny se začaly postupem let proplétat, tak to v životě sice chodí, ale vyznat se v chuchvalci jmen a křivd bylo od už od první třetiny knihy nad moje síly. Netušila jsem, která Terezka je naštvaná na koho, která rodina je ta Jugoslávská (tam mi dost pomohla místní jména, ale i tak), kdo je čí vnučka, tetička, babička a udavač. České rodiny jsem pak vzdala, sledovala jen ty jasně rozpoznatelné linky ve Finsku, Německu a jednu postavu z Jugoslávie a zbytek si nechala zamíchat před očima.

Jenže to je škoda, protože právě 50. léta a normalizace autorka přibližuje naprosto skvěle. Myšlenky těch, co podepsali spolupráci, porevoluční šok jejich rodin (ty to zažívají dodneška a není to hezký pohled, zvláště když to jméno najdete vy sami a ten druhý vedle vás na chvíli zmlkne, jakoby se zalkl…) a celkový atmosféra u soudů. Pocity rodinných příslušníků sedících v hledišti, opravdu skvělé a mrazí z toho. Jenže pak se opět zamotáte do kolotoče vztahů a v morbidních myšlenkách jsem zhodnotila, že už by ti příbuzní, po kterých jsou pojmenování ti mladší, mohli pomalu umřít, aby se v tom dalo vyznat.

V knize se však neotřete jen o téma politických procesů, dostanete se dál. Emigrace příbuzných. Porevoluční podnikatelské plány, složitá situace z vystřízlivění z ideálů a nakonec Vás zamrazí při pohledu na letopočet, který se blíží současnosti. Podnikatele Bukacse, který míří nenápadně skrze peníze a odspodu budovanou mocí do vysoké politiky s historií plnou spolupráce a udavačství si můžete splést jen těžko a je fakt, že jeho jméno se mi často měnilo před očima s jeho jasným dnešním předobrazem. Kniha proti nikomu neštve, jen se inspirovala několika osudy zničenými finančními kontrolami s nejasným impulsem a podivnými odkupy majetků po zlikvidování v souvislosti se zneužitím dotací, které ovšem tak docela zneužity obviněnými taky nebyly… Děkuji autorce alespoň v této dějové lince, protože závěr osudu této postavy byl úsměvný a myslím, že i plný zadostiučinění.

Každopádně to byla jedna z mála příjemně končících rovin, kdy zlý dostal, co si zasloužil a zbytek postav se stále motá v kruhu zmatku, zklamání a frustrace. A já už opravdu na konci netušila, ke komu patřila babička Johanka, komu dědeček Václav a kdo jel kdysi do Tuzly dobrovolně a koho tam dovlekli, protože to jinak nešlo.

Což je škoda. Téma má obrovský potenciál a zpracovat zobrazené soudy i do více samostatných děl by odlehčilo hutnému ději a umožnilo byt zavrtat se více do nastíněných příběhů. Takto jsem se v některých částech knihy motala jako v guláši ze zbytků, a než jsem se opět v četbě zorientovala, nechtělo se mi k ní ani vracet. Jenže pak se děj zase chytl a bylo to fajn…

Měj mě rád/a je opravdu zajímavá kniha a nastiňuje drtivou většinu společenských i politických problémů 20. století. Snaží se zobrazit dobu od panenkovských pokojíků a povinných sňatků mladých dam se staršími pány až po dnešní časy nezávislosti a nejistot v sexuální orientaci, za kterou se dnes už většinou nemusíte stydět. I tak se témata na sebe příliš lepí a některé náznaky zůstávají ležet pod jinými. Zpracovat více téma migrace nebo se o něco více věnovat zpravodajským službám za 2. světové války, to by nebylo od věci. Jenže příběhy jsou už tak hutné, že to už nejde.

I tak se jedná o zajímavé čtení, byť na delší čas a doporučuji si při čtení kreslit něco jako rodokmeny, abyste se v ději vyznali. Já na to nejsem, ale pro někoho to může být cenná rada.

Děkuji autorce samotné za doporučení své knihy na letošním ostravském knižním festivalu, jedním z mála, co se vůbec letos stihl udělat před zavedením všech opatření. A myslím, že události letošního roku by vydaly na velmi zajímavé povídání v podobném duchu…

Komentáře (0)