1. Domů
2. Autoři
3. Markéta Hejkalová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 19
• Bazar 12
• Životopis
• Citáty 2
• Diskuze 15

Nová kniha Markéty Hejkalové

Kdo se ztratil v Laponsku

V kraji, kde narazíte na soby i rosomáky, se ještě dá věřit na kouzla. Eliška má tatínka, maminku a spoustu plyšáků. Táta je novinář a pořád jezdí po světě.... detail knihy

Populární knihy

/ všech 19 knih

Nové komentáře u knih Markéty Hejkalové

Kdo se ztratil v Laponsku

„Půjdu proti proudu - mně se příběh nelíbil. Nevadilo mi, že jsou tam nadpřirozené jevy (mluvící zvířata, pidilidi ad.). Ale nemohla jsem se sžít s představou, že maminka se jen tak zabalí a odjede. A vůbec celý ten příběh byl takový divný. Některé linky byly slepé ( např. proč tam byli ti pidilidi?) Bambulku ze začátku příběh nadchl, ale po asi třetině knihy to opadlo. Kdybych ho já nechtěla dočíst, ani by si neřekla. A ty ilustrace, těch je škoda, takovéto byly nic moc.“... celý text
— muchomurka

---

Dům pod náměstím

„Pro mě slušná a celkem čtivá kniha. Za skvělý považuji autorčin nápad nechat příběh vypravovat samotným domem, jehož historie je velmi dlouhá. Rozjezd příběhu je rychlý. Za prvé zhruba dvě století projde zdmi domu spousta obyvatel s jejich nejroztodivnějšími životními peripetiemi. Žádný z příběhů však nejde do hloubky a jednotlivé postavy slouží vlastně jen jako spojnice historických událostí a epoch. Proplétají se mezi sebou jen tak okrajově, jako vlastně jednotlivé generace v každé rodině. Přichází na scénu života a po určité době odcházejí a jsou přirozeně nahrazeny postavami novými. A protože má každá postava v příběhu pouze omezenou životnost, nemusí si čtenář zatěžovat paměť žádnými vztahovými propletenci a spoustou jmen. Zhruba s rozpadem monarchie a první světovou válkou však přichází dějový zlom, běh dějin se zklidní a začínáme se hlouběji ponořovat do života obyvatel a poznávat jejich osudy intenzivněji. Na scéně se objevuje více postav, sledujeme více vztahových propletenců, jejichž sledování je náročnější na orientaci. Pomalý nástup německého nacionalismu, židovské pogromy, válka druhá, plenění prchajících Němců i přicházející rudé armády, pohřbení demokracie a nástup komunistů se všemi důsledky. V této epoše však zasahuje do děje už tolik postav, že v tom začnete mít brzy chaos. Já jsem se to chvíli pokoušel chápat, ale pak jsem to vzdal a pouze jsem si užíval příběh. A ve stejném duchu už kniha došla do konce, jen role vypravěče přešla z domu na jednu z protagonistek už porevoluční, závěrečné epochy. Jak jsem uvedl na začátku: rád jsem si knihu přečetl už proto, že mám určitou vazbu na město, v níž se odehrává. Jen střetávacích a vztahových náhod na mě bylo nakonec trochu nadmíru. K opakovanému přečtení bych se už určitě nepřinutil.“... celý text
— sakro

---

Rudé paprsky severního slunce

„Jelikož jsem z Vysočiny, tak paní Markétu Hejkalovou znám jako ředitelku knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, kam jako správný knihomol pravidelně již mnoho let jezdím. Právě zde jsem také zjistila, že existuje spojení mezi ní a Nakladatelstvím Hejkal. Z jeho produkce znám akorát knihy Arto Paasilinna, kterých jsem kdysi pár přečetla, ale záhy mě přestaly bavit, jelikož byly čím dál šílenější a nereálnější a měla jsem pocit, že čtu stále dokola to samé. Nedokázaly mě ničím překvapit, protože v nich bylo možné naprosto všechno. Že píše i sama paní Hejkalová mě vůbec nezaskočilo, v poslední době mi přijde, že je to skoro až povinnost už všech osob, které mají něco společného s nakladatelstvími nebo s novinařinou. Naposledy jsem paní Hejkalovou viděla v květnu letošního roku v Praze na veletrhu Svět knihy a nutno podotknouti, že u jejího stánečku nebyl zrovna nával. Když jsem viděla, že autorka nabízí svou knihu k recenzování, jelikož se domnívá, že neprávem upadla v zapomnění, vzbudila se ve mně zvědavost. Nevěří si paní Hejkalová trošku a nebo je ukřivděná neprávem? Napsala jsem si tedy o recenzní výtisk. Hned na první pohled mě od čtení odrazovala obálka. Po přečtení anotace jsem měla smíšené pocity a říkala jsem si, že to bude asi pěkná bláznovina. Nicméně recenzní výtisk jsem přijala, a tak nezbývalo nic jiného, než se do knihy začíst. Mám ráda knihy, ze kterých získám nějaké informace o jiné zemi. Jelikož se děj odehrává převážně v Jižní Koreji v tomto ohledu jsem byla ukojena, i když bych byla schopná nasát informací více. Děj se jevil poměrně komplikovaně, ale rozuzlení přišlo. Je těžké se více rozepisovat, aby ostatní čtenáři nebyli ochuzeni. Ne zrovna šťastný manželský pár odcestuje na nějaký čas do Jižní Koreje. Nevěra na sebe nenechá dlouho čekat a i Severní Korea bude mít co říct. Jistým okořeněním jsou další postavy a všeobecné potíže s láskou. Červená knihovna, detektivka nebo špionážní román? Je tam něčeho moc, nebo všeho akorát? Nechte se překvapit. Celkový dojem z knihy je za mě nakonec dobrý. Autorka umí vytvořit svižný a čtivý text a je vidět, že má velmi vytříbený jazykový cit. U překladatelky a autorky sedmi knih se to dá asi očekávat. Dle prozkoumání obsahu jejích ostatních knih (ze kterých mě velmi zaujala kniha Fin Mika Waltari), jsem vydedukovala, že se očividně se ráda zaobírá ženskými milostnými příběhy a tentokrát vše řádně opepřila a prošpikovala. Nejedná se o knihu, kterou budu po letech číst pravidelně stále znovu a znovu a odnášet si z ní další a další moudra, ale s klidným svědomím ji doporučím jako příjemné čtení jiným čtenářům. Vzhledem k rozsahu – 214 stran – ji, i když vás nezaujme, nebude považovat za ztrátu času.“... celý text
— Lea47

---

---

Rudé paprsky severního slunce

„Česká žena Monika neví, co si dál počít se životem. Pak odjede s manželem, badatelem blíže nejmenovaného ústavu pro zkoumání totalitní minulosti, na několik měsíců do Jižní Koreje. Tam se bezhlavě zamiluje do muže, o němž ví jenom to, že v něm potkala svoji druhou polovinu. Zrovna tak dobře ví, že jejich veliká láska jednoho dne skončí, protože v obyčejném lidském světě nepřežije. Věčné štěstí a muže na celý život hledají i další hrdinky románu: paní Song, již manžel přiměl k útěku ze Severní Koreje, úspěšná česko-finská podnikatelka Kamila, která už nevěřila, že potká toho pravého, i tajemná slečna Lee. Která z nich nepřežije? Kruté paprsky severokorejské diktatury dopadají až do Soulu, do univerzitního kampusu, ztracených zákoutí i purpurového pokoje hodinového hotelu Ben Hur. Ale nejen tam. Ženy netuší, že jsou jen loutkami v podivné hře a jejich pohyby řídí neznámé vzdálené ruce. Nebo až příliš blízké? Kniha Rudé paprsky severního slunce je originálním spojením tklivého milostného příběhu a napínavé detektivky a čte se jedním dechem. "Minjong mi řekne datum. Za tři týdny. Uleví se mi - mám hodně času na těšení i na vymýšlení výmluvy pro Michala. A hlavně to stihnu, ještě budeme v Koreji." Před pár dny psala sama autorka na jedné facebookové stránce, že nabízí svou knihu k recenzi. Kdo mě zná, není překvapen, že jsem se toho chytla. Napsala jsem paní Hejkalové krátkou zprávu a za dva dny měla knihu doma. A jsem ráda, že tento čin byl uskutečněn, příběh se mi líbil a já vám teď napíšu trochu víc. Hlavní příběh se točí kolem Michala Tomana a jeho ženy Moniky, kteří odletí do jižní Koreje. Michal za prací, na půl roční stáž a jeho manželka jako doprovod. Doma v Česku nechávají svou dceru Petru u babičky. Jednoho dne vyrazí Michal do kampusu na přednášky a Monika najde na zemi účtenku z hotelu Ben Hur. A tím začne kolotoč všelijakých událostí, které se týkají obou hrdinů. Jelikož je do všeho zapojena vláda severní Koreje, která má prsty všude, nikdo si nemůže být ničím jistý. Chvílemi mi přišlo, že nikdo nemůže věřit ani sám sobě. Ze začátku jsem měla strach, že politiky v příběhu bude moc a já nebudu schopna vše pobrat a neužiju si čtení. Mýlila jsem se. Vše do sebe zapadalo a místy jsem měla pocit, že opravdu nevěřím vlastím očím, když autorka pomalu odkrývala pravou identitu všech hrdinů. Každý byl zapojený do něčeho jiného, přitom dohromady to byl celek, který dával smysl, jak v mé hlavě, tak na stránkách. "V pokoji hodinového hotelu se našla mrtvá žena. Zpočátku to vypadalo jako běžný případ, jaké policie v metropoli řčší několikrát do měsíce. Do hodinových hotelů chodí buď prostitutky, nebo dámy, které chtějí přistihnout manžela při nevěře a zajistit si tak vyšší výživné po rozvodu." Velmi se mi líbilo, že i ve zdánlivě složitém příběhu byla jednoduchost, s lehkostí jsem příběh pochopila a užívala si jeho čtení. Kniha je útlá, má 216 stran, tudíž čtení mi nezabralo ani dva dny. A můžu s klidným svědomím říct, že to stálo za to a doporučit všem ženám. Léto klepe na dveře a tato kniha je ideální nejen k vodě, ale také třeba na chatu, kde si při východu (nebo klidně západu) slunce můžete vychutnat příběh dvou obyčejných Čechů v neobyčejné zemi. Děkuji autorce, paní Markétě Hejkalové, za poskytnutí recenzního výtisku a pokud hledáte něco pohodového ke čtení, tak si kupte tuto knihu přímo tady. Doufám, že se vám kniha bude líbit a až si ji přečtěte, tak si vzpomeňte, že jsem zvědavá na vaše reakce! :) Mějte se krásně! Daramegan“... celý text
— DariDerek

---

Fin Mika Waltari

„Jméno Mika Waltari je v literárním světě bezesporu pojmem. Tento finský spisovatel se i dlouho po smrti těší celosvětovému zájmu, jeho knihy jsou stále vydávány a čtenáři i kritikou obdivovány a ceněny. U nás se tvorbou a životními osudy Mika Waltariho dlouhodobě a velmi intenzívně zabývá PhDr. Markéta Hejkalová, která přeložila několik jeho knih a napsala též spisovatelův životopis. O Waltarim je známo, že byl rozporuplnou osobností a k dobru autorky budiž poznamenáno, že při vší úctě, kterou k němu chová, tyto jeho stinné stránky nezastírá a nebagatelizuje. Mluví o nich zcela otevřeně, přitom však decentně, takže se čtenář dozvídá o Waltariho problémech s alkoholem či jeho krátkodobé fascinaci nacistickým Německem, současně se však tyto záležitosti dávají do širších souvislostí a hlavně je připomínán fakt, že sám Waltari o těchto svých selháních věděl a litoval jich. Dalším velkým pozitivem této biografie je skutečnost, že Markéta Hejkalová je vynikající znalkyní finské historie 20. století, kdy si tato země prožila např. občanskou válku, poté se v tzv. zimní válce musela bránit sovětské agresi a složité vztahy s velkým východním sousedem trvaly prakticky až do rozpadu Sovětského svazu. Waltari tyto události spoluprožíval se svou zemí, neboť jako celoživotní velký finský vlastenec bolestně pociťoval všechny rány osudu, které na jeho milovanou vlast dopadaly. Waltariho tvorba byla to jisté míry právě odrazem těchto tísnivých společensko-politických poměrů, přičemž tato symbióza (Waltari spisovatel a Waltari občan, resp. vlastenec) prostupuje celou knihou, která se tak nesoustřeďuje pouze na spisovatelskou dráhu Waltariho, ale vnímá jeho složitou osobnost v její komplexnosti i určité nevyzpytatelnosti. Jako prvotřídní odbornice na literární tvorbu finského spisovatele autorka postupně rozebírá jeho jednotlivá díla, uvádí z nich ukázky a všímá si charakteristických prvků, které se v nich objevují. Konstatuje, že vlastně neexistuje spisovatel či literární směr, ke kterému by se dal Waltari nějak přiřadit: „Ve finské ani v evropské literatuře není snadné najít obdobného či srovnatelného autora. Ani v české literatuře. S vědomím velikého zjednodušení bychom snad Waltariho mohli přirovnat k dvěma velice odlišným českým spisovatelům - ke Karlu Čapkovi (1890-1938) pro jeho úspěch, slávu a velkou produktivitu a na druhé straně k Jaroslavu Durychovi (1886-1962) pro patos a duchovní rozměr jeho velkých historických románů, v obou případech ovšem s vědomím, že je to srovnání jen velmi orientační a nepřesné.“ K tomu bych si dovolil podotknout, že podle mého názoru má Waltariho tvorba cosi společného s Grahamem Greenem, ovšem i v tomto případě jen velmi vzdáleně. Waltari je ve světě vnímám především jako autor rozsáhlých historických románů, ovšem, jak autorka zmiňuje, je to částečně dáno jistým nedorozuměním. Mnozí nakladatelé totiž vydávali zkrácené překlady jeho knih, což mnohdy bylo k dobru věci, jindy však docházelo k tomu, že - ať už vinou neodbornosti či snahou o politickou korektnost - z Waltariho knih byly vypouštěny nejdůležitější, stěžejní pasáže a ke čtenářům se tak z jejich myšlenkového bohatství dostávalo pouhé torzo. Kniha Fin Mika Waltari s podnázvem Doba, život a knihy světoznámého spisovatele je mimořádně zdařilou biografií tohoto literárního génia. Domnívám se, že autorce se podařilo bravurním způsobem dostát záměru představit českým čtenářům tohoto originálního spisovatele a pozoruhodného člověka, k čemuž do značné míry přispělo i její přátelství s Waltariho dcerou. Markéta Hejkalová se se svým náhledem na Mika Waltariho podělila s českými čtenáři způsobem, za nějž si zasluhuje uznání a velký dík.“... celý text
— JanH