Kdo přežije Rozetmění?

recenze

Mia Corverová splnila svůj životní cíl – zavraždila kardinála Fracesca Duomu a konzula Juliuse Scaevu, kteří byli zodpovědní za smrt jejích rodičů. Jenže ve skutečnosti zabila pouze Scaevova dvojníka a chytila se do nastražené pasti, protože Scaeva si přál kardinálovu smrt, aby se zbavil konkurence a mohl se prohlásit císařem Republiky.

Mia se společně se svou milenkou Ashlinn a bývalým milencem Tricem, z něhož se stalo něco jiného, mnohem temnějšího, ocitá na útěku. A s sebou vláčí nečekané břemeno – syna Juliuse Scaevy, což je ve skutečnosti její mladší bratr Jonnen, kterého celá léta považovala za mrtvého. Jejím cílem je zachránit svého učitele Mercuria ze sídla Rudé církve, i když ví, že je to past. Ale podle Trica má jiný, mnohem důležitější úkol: vydat se na místo zvané Koruna Měsíce, zachránit svět a nastolit opět rovnováhu mezi bohy. Mia z božských blbostí není ani trochu nadšená, a proto neslevuje ze svého cíle: skoncovat se Scaevou – a tentokrát jednou provždycky.

Mia od té vražedné mrchy, která nenavazovala žádné vztahy a šla si za svojí pomstou, udělala velký pokrok: našla si přátele, vybudovala něco jako rodinu a zamilovala se. Uvědomuje si, že mít přátele a rodinu je stejně tak slabost jako síla. Mia se pokouší sblížit se svým bratrem Jonnenem, to je ale privilegovaný a rozmazlený spratek, který navíc nemá důvod mít ji rád – vždyť ho prakticky unesla a netají se tím, že chce zavraždit jeho otce. Na klidu Mie nepřidává ani její milostný život, protože se z podsvětí vrátil její bývalý milenec Tric, kterého ale zabila její současné milenka Ashlinn.

Nechybí tu samozřejmě spousta akce, kdy krev stříká a střeva vyhřezávají, překvapivá odhalení a zvraty, božský svár a celá řada úmrtí. Rozetmění je čtivé, promyšlené, zodpoví vám většinu otázek a jednotlivé dějové linky a střípky informací do sebe hezky zapadají a vytvářejí pestrou mozaiku.

Jay Kristoff si hraje se zmínkami o obou předchozích dílech Nikdynoc a Boží hrob, kdy vytváří dojem knihy v knize. Občas si samozřejmě trochu masíruje ego, jindy si ale dělá legraci sám ze sebe a ze svého květnatého stylu nebo z poznámek pod čarou, ale ve většině případů zmínky o předchozích dílech do děje zapadají a hrají v něm podstatnou roli.

Rozetmění naneštěstí není tak boží jako druhý díl Boží hrob. Tempo trošku pokulhává, milostný trojúhelník je vcelku samoúčelný, ale největším problémem je Miina neuvěřitelná, skoro božská síla, kterou získává. Jay Kristoff ji navíc využívá trochu svévolně: v jednu chvíli Miu dostane do neřešitelné situace, z níž se ale dokáže zázračně vysekat, jindy ale selže u mnohem snadnějšího úkolu. Připadalo mi, že příběh Jayi Kristoffovi chvílema přerostl přes hlavu, takže odporoval sám sobě a vlastním pravidlům. Dávala jsem přednost tomu, když šlo Mie o osobní pomstu, protože jakmile se zápletka přenesla ke sváru bohů a potřebě zachránit svět, tak už to na můj vkus bylo přehnané a neuvěřitelné. A celé to velkolepé finále ve stylu souboje (skoro) božských bytostí mi přišlo podivně zmatené.

Nicméně samotný závěr, nad kterým řada čtenářů prská, se mi líbil. Rozetmění sice nedosahuje kvalit prvního dílu Nikdynoc a už vůbec ne parádního druhého dílu Boží hrob, ale i tak jsem si čtení užila a za mě se jedná o uspokojivé završení trilogie Nikdynoc.

3,5/5

Komentáře (0)