Kde domov můj?

recenze

Co je to vlastně domov? Jak se domov charakterizuje? Je to to místo, kde jsme se narodili? Místo, odkud pocházejí naše kořeny? Nebo jen kus nějaké země, kterou jsme si zamilovali? Ke které jsme prostě přilnuli a rozhodli se ji nazývat svým domovem? Každý chápeme domov nějak jinak a každý správně – pro někoho je vhodnější ta varianta a pro jiného zase ona.

Já myslím, že domov je tam, kde se nejlépe cítí naše srdce. Může to být velkoměsto, zapadlé stavení někde na samotě, Sahara anebo třeba celá planeta Země. To všechno může být naším domovem. Tam všude můžeme být šťastní. Nezáleží, kde to je, hlavní je, že to je. Mít domov je jedna z nejpodstatnějších a nejdůležitějších věcí v lidském životě.

Jenže někdy se cítíme vykořenění, někdy neznáme svůj domov, nemáme kam přimknout, kam se vracet, na co vzpomínat. Podobně se nejspíš cítí i Josef Vinich, člověk s velmi krutým osudem.

Narodil se v Coloradu slovenským přistěhovalcům, kteří věřili, že tam zbohatnout. Jako většina těch, kteří měli takové plány, pohořeli. Dřeli bídu s nouzí – přesto dál věřili, že Amerika je země zaslíbená. No ono být z předválečného Slovenska, asi budu taky dál věřit v Ameriku.

Jenže Josefův osud byl ještě mnohem krutější. Když byl malé dítě, jeho matka tragicky zahynula pod koly vlaku – on mohl s ní, kdyby ho bývala v poslední chvíli nehodila do řeky. Jeho zdrcený otec se nakonec rozhodl vrátit se zpět na Slovensko. Stal se z něho bača a společně se synem Josefem odcházel na půl roku do hor pás ovce. Tam, v kruté i panenské přírodě učil svého syna všem dovednostem, které znal – taky angličtině. Ta se přece může hodit!

Když bylo Josefovi patnáct, zfalšoval své dokumenty a narukoval do první světové války. Pro své schopnosti, které získal od otce a životem v přírodě, se nakonec stal váženým ostrostřelcem – sniperem. Ovšem i přes velké uznání a kariéru válce vlastně nerozuměl. Proč by měli lidi bojovat?

Jenže nerozuměl ani tomu tvrdému životu okolo. Jeho srdce prahlo po něčem zcela jiném. Po něčem docela zapomenutém někde dávno v dětství. Toužil po domově, po opravdovém domově, který byl na hony vzdálený od Slovenska – toužil, vrátit se domů. Toužil po místě, kde by jeho srdce tlouklo o něco veseleji. Toužil konečně nějaký domov mít.

Když jsem četla Dlouhý návrat, zmocňovaly se mě smíšené pocity. Vnímala jsem ten příběh a chvílemi se stávala jeho součástí – prožívala jsem ty kruté životní okamžiky společně s Josefem. Všechno jsem to před sebou viděla, jako starý zapomenutý film, jako odkaz minulé doby. Zažívala jsem nostalgii a bylo mi tak nějak smutno – jako bych to vzpomínala já sama. A možná to bude tím, že znám spoustu vyprávění z oné doby – vím, že to všechno byla realita.

Číst tu knihu je náročné, obtížné a vyčerpávající – nejde to zhltnout za jedno odpoledne. Musíte číst a pomalu odkrývat jednotlivé přísady celého příběhu. Do detailu poznat, pochopit a uchopit historii i lidskouduši. Dlouhý návrat se mi nečetl snadno, přesto jsem ráda, že jsem tak učinila. A už teď moc dobře vím, že se k němu jako dobrý holub zase jednou vrátím.

Dlouhý návrat je opravdový příběh o jedné etapě lidských dějin a o jedné zoufalé touze někam patřit a někým být.

Komentáře (0)