Kánon, Seifert, lesby, Lenin, Nezval, hašiš. A co básník?

recenze

Ona to není moc recenze, ale připadalo mi, že anotace je až příliš strohá oproti tomu, jak bohatý je obsah.

Antologie české poezie 20. století (tedy 20. století z pohledu roku 1963, kdy vyšla) je opravdu důkladná. Předmluva a doslov představují shrnutí vývoje a tradic české poezie a nechybí ani stručné medailony autorů, občas doplněné básní, kterou o daném poetovi napsal některý z kolegů, případně karikaturou.

Samotná hlavní část knihy je rozdělena do sedmi oddílů. Básně v nich obsažené vlastně odrážejí vývoj společnosti a zároveň svým způsobem i vývoj a zrání člověka v tomto „českém století“, dejme tomu narozeného na jeho počátku (což odpovídá silné generaci Seiferta, Nezvala, Biebla a spol.).

První oddíl se týká kouzla dětství a vztahu k mamince, zatímco v dalším trsu převládá láska a pozdější milostné zklamání. Dále jako by se mísily duševní i společenské krize (které zachycuje například proletářská poezie), oběti 1. světové války a zároveň oslava ruské revoluce a Lenina. Je zajímavé, že všechny ty básně o Leninovi jsou stejně pitomé, ať už jsou od Hory nebo Seiferta. Na druhou stranu jako dokument doby a dobové básnické inspirace do knihy asi patří. Pak následuje vlna poetismu a rozevlátých okouzlených pásem, na kterou navazuje oddíl melancholičtější, s motivy plynutí času a vědomí smrti. A k tomu reflexe španělské občanské války. Pak už samozřejmě následuje ohrožení republiky, mobilizace a německá okupace v řadě slavných básní. Poválečnou poezii představuje Hrubínova Hirošima či Romance pro křídlovku a poezie všedního dne, kterou tvoří i Jiří Šotola a Karel Šiktanc, kteří celou antologii sestavili, ale představena je i poetika Jiřího Suchého nebo Miloše Macourka.

V antologii najdeme očekávané čítankové klasiky i básně, které nejsou tak známé – a právě mezi těmi se občas objeví něco překvapivého. Třeba Dykova báseň „Kupec hrůzy“, která se odehrává na Titanicu, nebo satirický text o modlitbách „dnešních“ panen „Svatá panno, poroduj za nás“ od Jaroslava Vojtěcha. A Karel Čapek se ukázal být vizionářem nejen svojí prózou, když se nedožil druhé světové války, ale stejně napsal tohle:

(…)Na hrob dej nám nápis, který krátce
naši XX éru ocení:
Doba vědy, techniky a práce,
pokroku a hlavně vraždění.

Byl to věk, jenž držel na rekordy,
dbaje vždy o větší rozměry.
Velký věk chce mít též velké mordy,
hrdiny a velké gangstery.(…)
(báseň XX. století)

Také jsem nečekal, že to bude něžný lyrik Seifert, kdo je podepsán pod textem

„ta spala s tímhle,
dal jí za to kožich,
ta opět zase,
co dnes právě hraje,
nechce prý muže,
anžto lesbická je,
jiný zas herec
- kus to darebáka –
povinné školou
na Hašlerky láká“
(ostatně nejsou ty Hašlerky náhodou product placement?)

A to v této satirické skladbě ještě následují výrazy jako „kalhotky“ a „penis“, nevyhnutelně ve spojitosti s veršem „hrála totiž tenis“, nemluvě o rýmu „vkusu – surrealismusu“.

No a pak je tu text

„Kapři mají výstavu
pozor pozor na hlavu

stáli tam dva kapsáři
měli hlavu v kapsáři

morbidní stařena
je pro ně zavřená
(…)
jsem šťasten bez důvodu
z těch kaprů a z těch schodů“

Nevím, jestli názvem dává Vítězslav Nezval nahlédnout do své tvůrčí kuchyně, ale báseň se jmenuje „Hašiš“.

Komentáře (0)