Vítr ve vrbách a Žabák za volantem

recenze

Žabákova dobrodružství matou už tím, že se v příběhu docela dlouho Žabák vůbec neobjevuje, přičemž za očekávání může český název. Originální „Vítr ve vrbách“ je poetičtější a víc odpovídá duchu knihy. Vyprávění o dobrodružstvích Krtka, Krysy a později i toho Žabáka je totiž hojně zpomalováno pěknými líčeními přírody v různých ročních obdobích, což už asi dnes není (v dětských knihách) zvykem.

Tahle vrstva příběhu graduje v kapitole, kdy Krtek a Krysa pátrají po ztraceném vydřím mláděti. Při plavbě na lodičce za měsíční noci vnímají tajemnou hudbu, lákající a vzbuzující neurčitou touhu (právě zde se objevuje i titulní spojení „vítr ve vrbách“). Vedeni zvláštní melodií se pak pozdě k ránu setkají s někým, kdo musí být pohanský bůh Pan. Je to docela překvapivá mystická scéna naplněná pocity posvátné bázně i jistoty toho, že se setkávají s ochráncem všech přírodních bytostí.

Jinak jsou ale zvyklosti zvířátek docela lidské a civilní – udržují si někdy skromná, ale útulná obydlí s cedulkami na dveřích nebo si vaří pivní polévku. A občas člověka překvapí. Třeba když Krysa (která ve volných chvílích občas píše verše) zjistí, že se nezkušený Krtek na vlastní pěst vydal na nebezpečné místo, „vešla do domu, opásala se řemenem, zastrčila do něho pár pistolí, ozbrojila se mimoto tlustou holí, která stála v předsíni, a spěchala k Divokému lesu.“ Ale i když se při trestné výpravě v závěru rozdělují zbraně jako v akčňáku z 80. let, na střílení nikdy nedojde, i v tom si kniha drží uměřenost a vkus.

Netradiční je i postava Žabáka, který je spíš antihrdinou. Je to přelétavý a vychloubačný egoista, který se neváhá pro svůj prospěch přetvařovat a lhát, a dokonce se na útěku dvakrát dopustí krádeže. Náš milý Žabák je trochu psychopat – v dnešním slova smyslu. Zajímavá je také jeho automobilová mánie, která propukne poté, co jsou zvířecí přátelé málem sraženi rychle projíždějícím vozem. Žabák není otřesen, ale okouzlen. Když Kenneth Grahame svou knihu psal, v Itálii se avantgardista F. T. Marinetti vyboural v autě a vymyslel futurismus (1909). Také Žabák (s Marinettim ho zdá se pojí i některé povahové rysy) se po střetu s technikou na anglickém venkově stává futuristou! „Nádherný, strhující pohled!“ bručel Žabák a ani se nepohnul. „Poezie pohybu! Jediný způsob cestování! Dnes zde – zítra daleko odtud! Proletět vesnicemi, přeskočit města – neustále jiní lidé. Nádherné! (…) Jaké mraky prachu se za mnou budou zvedat, až se pořítím bez bázně vpřed! Kolik vozů odhodím bez povšimnutí do příkopů!“ Z příkopu přizvukuje Marinetti: „Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti. (…) řvoucí automobil, který jako by se řítil po kartáčových nábojích, je krásnější než Niké samothrácká. Chceme opěvovat člověka, který drží volant (…)“.

Mezi zvířátky se pak šíří zprávy, kterak si žabák objednal drahé auto a kterak jich později už celou řadu zničil. Nakonec ho vášeň dožene až na dráhu zločinu, když na útěku z domácího vězení (kde na něj chtějí přátelé dohlédnout) neodolá cizímu automobilu zaparkovanému před hostincem U Červeného lva (Byl to stejný podnik, kde roku 1940 při hospodské rvačce vymlátili lokál Josef Gabčík s Karlem Čurdou, kteří tehdy nemohli ani tušit, jaký bude jejich osud?).

Přes to všechno se Krysa a Krtek (a později i Jezevec) snaží svého přítele napravit a pomoci mu získat zpět jeho domov, přestože Žabák opakovaně (nikoli ve svých očích) selhává. Prostě i když je váš kamarád blbec, pořád je to váš kamarád, ukazují Žabákova dobrodružství… A i dneska je to kniha poetická, milá, poučná – a překvapující.

Komentáře (0)