Slušní velmistři, roztržitý hostitel

recenze

Velmistři SF (2001) / Lískaran
Slušní velmistři, roztržitý hostitel
Povídková antologie reprezentující pět autorů science fiction, kteří jako první dostali cenu Velmistr (Grand Master), právem vzbuzuje očekávání jakýchsi nobelistů žánru.

S velmistry by se ale mělo zacházet líp. Subjektivně laděné medailony autorů od Fredericka Pohla jsou dobré, ale u takové antologie bych očekával, že se u každé vybrané povídky dozvíme rok vzniku, případně kde byla poprvé publikována. Ale ani ň. Pro ocenění vizionářství, smělosti myšlenky či originality sci-fi povídky je přitom docela podstatné, jestli ji autor napsal roku 1940, nebo 1980…

Pár postřehů k jednotlivým autorům a některým zastoupeným povídkám:

Heinlein píše trochu těžkopádně, ale nápady má rozhodně pozoruhodné. Jen Nejodlehlejší místo, nejslabší povídka celé knihy, je zařazeno z nepochopitelných důvodů. Zato Rok extrémů je vynikající a téměř bez známek stárnutí.

Jacka Williamsona jsem si kdysi z nějakého důvodu zaškatulkoval jako dinosaura zastaralých space-oper, takže mě pořádně překvapil. Jeho povídka Se založenýma rukama jako by přímo rozvíjela Čapkovo R. U. R. s důrazem na myšlenku, jaké by to asi přineslo „blaho“, kdyby jakoukoliv práci zastávali už jen roboti, a zároveň se tohle téma nepříjemně prolíná s dnes povědomou snahou zakázat člověku všechno, čím by si mohl ublížit, a omezovat ho „pro jeho dobro“. Na docela obyčejném osudu se tu mistrovsky předvádí peklo bezmoci, nemožnosti cokoli dělat proti něčemu, co se v překvapivě krátké době stalo jaksi běžným a apaticky přijímaným. Hned jsem si vzpomněl, jak se mi jednou náhle na monitoru objevilo skynetovsky bohorovné odpočítávání začátku instalace nových Windows poté, co jsem uplynulý půlrok právě tuto nabídku neustálým klikáním na „Ne, fakt to nechci“, vytrvale odmítal. Vskutku nabídka, která se nedá odmítnout. Ale zpátky k věci. Stejně drsnou vizí vztahu člověka a stroje jako Se založenýma rukama je i další příběh Veselice.

Možná nejzajímavější je vedle Williamsona Clifford D. Simak, s nímž se v povídce Dezerce dostáváme za omezený horizont lidského prožívání existence a v Jeskyni tančících jelenů vlastně taky, ale jinak, přičemž tenhle odvěký sen mi připomněl pozdější podobně laděný sandmanovský příběh od Neila Gaimana.

V Pušce na dinosaury je sci-fi motiv spíš záminka pro dobrodružný příběh o lovu na praještěry, nic jako Bradburyho Zvuk hromu, ale proč ne. Mnohem zajímavější pohled na „prehistorii“ je Živá fosílie. Malí zelení mužíčci z velké dálky jsou esej kritizující pošetilé blouznění o moudrých mimozemšťanech zasahujících do vývoje lidstva – a nabízí se otázka, proč je to sem zařazeno. Copak velmistr nemá dost povídek? Ale musí se nechat, že v úvaze o myšlení pseudovědeckých kultů vlastně pěkně vystihuje to, co je dnes známo jako fenomén bublin na sociálních sítích: „Také stále více a více zjišťují, že je díky snadnému cestování a komunikaci možné omezit vlastní společenský život na setkání s těmi lidmi, kteří sdílejí jejich vlastní stanoviska a předsudky. Ať jdou kamkoliv, vyhledávají jiné osoby s výstředními názory, protože většina lidí dává přednost potvrzení jejich nynější víry před vyvrácením. (…) Takto má současná společnost sklon se stále více a více dělit do malých, uzavřených, duchovně oddělených skupin. Každá má svou vlastní verzi „pravé víry“ a nikdy nenaslouchá ničemu jinému.“

Dívka z moře od Fritze Leibera má z hlediska zařazení do Velmistrů SF podle mě jen jednu vadu – vůbec to není science fiction. Jinak je ale vynikající – tušení hrozby obklopující loď na moři, erotické napětí a otázka, kdo nad kým má vlastně moc, spolu s pěkně vykreslenou postavou Šedého Myšilova (zde jako Šedý Kocour) jako hrdiny nikoli bez bázně a hany vytváří dohromady napínavý i jinak zábavný příběh. Jen si neodpustím poznámku týkající se překladu – vážně se loď v příběhu zasazeném do fantastického světa, plného jmen jako Fafhrd nebo No-Ombrulsk, musí jmenovat Seahawk?

Když tedy tenhle VIP večírek shrnu: slušní velmistři, ale docela roztržitý hostitel.

Komentáře (0)

kniha Velmistři SF recenze