Kalmann

recenze

Děcka, tohle si dejte, fakt! Kalmann nás zavede do Raufarhöfnu, nejsevernější díry Islandu, kde kdysi bývalo živo díky rybolovu. Nyní je to naprostý zapadákov, protože po zavedení lovných kvót, rybolovu ve zdejších končinách odzvonilo. Většina obyvatel odešla za prací pryč a ti, kteří zůstali, se tak nějak plácají na místě, protože vlastně vůbec netuší, čím jiným by měli být.

A jedním z nich je i Kalmann, kterého byste někam jinam nedostali ani párem volů, protože jak sám říká, tak jako Eiffelovka patří k Paříži, patří Kalmann k Raufarhöfnu. Kalmannovi je 34 let, bydlí v domě po dědečkovi, rád by si našel ženu a založil rodinu. Zní to jako jednoduchý plán, jenže Kalmann není jako každý druhý muž v jeho věku. Obyvatelé vesnice o něm říkají, že má špatně spojené dráty (nebo IQ ovce), jemu to však nevadí. Jeho dědeček ho přeci naučil vše, co člověk potřebuje k přežití: lovit polární lišky, žraloky (z těch mimochodem umí vyrobit ten 2. nejlepší islandský hákarl - ten nejvíc nejlepší dělával právě jeho dědeček) nebo třeba vykuchat jakékoli zvíře.
A ať už o Kalmannovi a jeho intelektu říká, kdo chce, co chce, v podstatě ho všichni mají rádi a akceptují jeho svérázné chování.

"Ale dědeček mi kdysi vysvětlil, že každý je svým způsobem jiný, a proto prý jsem úplně normální."

Kalmann je sice prostoduchý, ale také bezelstný, citlivý muž, který svým pohledem popisuje události, k nimž se přimotal (a ano, někdy máte pocit, že příběh vypráví dítě, ale o to víc autentičtěji Kalmann působí).

Poznáváme celý jeho osud, ale i vztahy mezi obyvateli vesnice, jejich provázanost, soudržnost, život na islandském venkově i zdejší drsnou a nádhernou přírodu.

Ale jednou pokojný Kalmannův život naruší kaluž krve, kterou najde při stopování lišky. Navíc to vypadá, že krev patří nejbohatšímu muži vesnice. Není se však čeho bát. Raufarhöfn má přeci Kalmanna v kovbojském klobouku, s šerifskou hvězdou na prsou a mauserovkou za pasem. Takže klid.

Kalmann se pro mě stal obrovským překvapením - čekala jsem detektivku, ale díky Kalmannovu pohledu na svět se mi dostalo podmanivého, místy vtipného příběhu, kterému nechyběla vážná témata (ovšem díky Kalmannovi podána s lehkostí), a v závěru se mi dostalo i trochu toho thrilleru (i když nevím, jestli to není příliš silné slovo), napětí, a hlavně překvapení s velkým P.
A i když tato kombinace zní zřejmě trochu zvláštně, věřte mi, že celé dohromady to fakt funguje!

Komentáře (0)