Jsou světlé, jsou krásné

recenze

Světlé dny (2013) 5 z 5

/ Bolkonská

Možná ten
pocit znáte – čtete knihu, od níž jste třeba ani nic moc nečekali, a zjišťujete,
že se vám líbí, a na nějaký čas s ní jaksi srostete. Pak se vám někdy
najednou ani nechce někomu vysvětlovat, jak vás to čtení vzalo – stal se
z toho tak osobní zážitek, že si to prostě necháváte pro sebe.

Světlé dny jsou pro mě právě takovou knihou. Myslela jsem, že ji budu číst
dlouho, nakonec to byl jen jeden týden, večery po práci, chvilky před usnutím –
jeden dokonale „asociální“ týden, kdy mě to ani trochu netáhlo ven, s někým
na sklenku vína, protože doma na mě čekala Seri, Ája a Karl, a já chtěla být
s nimi.

Nakonec k tomu přece jen pár řádek píši – protože je to skvělá kniha a já
se o to chci podělit. A taky samozřejmě sobecky myslím na to, že pokud se bude
dobře prodávat, je větší šance, že pak od této autorky vyjde něco dalšího.
Nedovedu si představit, jak by paní spisovatelka mohla svůj styl dál rozvinout či
posunout (ano, tak blízko má k dokonalosti – a to já tímto slovem
v recenzích rozhodně neplýtvám), ale věřím, že by to bylo něco podobně
skvostného.

Před očima se nám odvíjí velmi jednoduchý příběh, psaný jednoduchou řečí.
Vypravěčka vzpomíná na své dětství v městečku Kirchblüt, na to, jak se
skamarádila s trochu podivínskou holčičkou Ájou a později s trochu
trudnomyslným, tichým Karlem, jak v jejich společnosti bezstarostně uplývala
voňavá, krásná léta. Ze začátku se děj točí především kolem Áji. Ta pochází
z jiné země, a navíc z cirkusácké rodiny, a ačkoli se její maminka Évi vší
silou snaží vytvořit pro sebe i pro dítě domov a zapadnout mezi místní, obě zůstávají
roztomile odlišné, nechtěně výstřední, svérázně krásné.

Koncem léta vždycky na pár týdnů přijede Ájin tatínek, Zigi, z daleké
Ameriky, kde se ještě pořád věnuje tomu jedinému, pro co se narodil – cirkusáckému
umění. Je s ním legrace, vždycky s sebou něco dobrého přinese, vymýšlí
akrobatické kousky, na kuchyňskou zeď lepí své miniaturní kresbičky,
k tomu se svépomocně snaží opravovat domeček, v němž jeho dvě holky
bydlí – a celkem se mu to daří, jen ta branka je ještě pořád nakřivo zavěšená,
každou návštěvu ohlašuje šoupání kamínků a štěrku, tam, kde jedna laťka přečnívá.

Nemůžu shrnout děj, tento článek by pak byl neúnosně dlouhý. Ne proto, že by se
v příběhu zas tolik stalo, spíš proto, že bych se nejspíš nedokázala vzdát
toho množství okouzlujících detailů, které jej provází. Jak již bylo zmíněno,
je to psané celkem jednoduše, nicméně autorka některé kousky vět, zdánlivě bezvýznamné
informace, někdy i celé menší události víckrát opakuje, a to ve výsledku vytváří
velmi působivou poetičnost, která si vás velmi rychle podmaní.

Ze stejného důvodu nechci ani citovat. Bylo by to jako vytrhnout centimetr čtvereční
z jedné velké, krásné fotky. A takové budou i vaše vzpomínky, až knihu dočtete
– jako kdybyste shlédli řadu obrázků, možná z promítačky, s oranžovým
nádechem, občas rozostřené, občas se některý záběr zasekne a zůstane vám před očima
déle než jiný, a na jejich pořadí nejspíš také nezáleží. Všechna ta léta splývají
v jedno a je to nakonec i vaše dětství, ty tři lípy za domem, pšeničné
pole, první nejistá jízda na kole, a pak doma v kuchyni sirupová voda ze skleničky
od hořčice…

Shrnuto a podtrženo – letos pro mě zatím největší literární překvapení, a
rozhodně také nejsilnější čtenářský zážitek. Nemůžu než doporučit.