Meta Kučera a hodně legrácek - nepřehlédněte!

recenze

Jidáš byl Ufon...a jiné příběhy (2016) / Bolkonská (189 views)
Meta Kučera a hodně legrácek - nepřehlédněte!
Nemám z tohoto čtení žádné poznámky, žádné citace. Ke knize jsem se totiž dostala opravdu náhodou a rozhodně jsem nečekala, že mi bude stát za víc než za komentář. A přece – jak milé, přemilé literární překvapení!

Věc se má tak, že jsem se před nějakým časem seznámila s autorem, Štěpánem Kučerou. Přišla řeč i na jeho psaní a já jsem konverzačně prohodila, že si tu jeho připravovanou sbírku, až vyjde, určitě přečtu. To se tak říká, že, a třeba se to ani nebere vážně. Ale zase původní české literatuře věnuji pramálo pozornosti, tak proč si nerozšířit obzory, a navíc byla šance, že autora potkám opět – a co pak. „Ještě jsem se k tomu nedostala…“ nebo něco podobně trapného. Jedna kniha mě nezabije.

Doufala jsem, že bude v knihovně. Nebyla, nakonec jsem si ji teda musela koupit. To mi nevadí – často jim tam něco chybí, tak to seženu v knihkupectví nebo v bazaru a po přečtení daruji do fondu. Kučeru zanesu dnes, snad jej zakatalogizují rychle, najdete si ho tam, v současné beletrii.

Čím začít. Sere mě ten název, asi bych to mohla říct i slušněji, ale nebylo by to tak přesné. Myslím, že ten název je zřejmě také jediný důvod, proč se mi do čtení od začátku nechtělo. Nejsou to náboženské důvody, pokud snad někoho napadlo tohle – jen je to tak podivně eklektické, a mě nezajímá ani Jidáš, ani ufoni, toť vše.

Každopádně krom téhle subjektivní výhrady žádné další nemám. Navíc ta povídka, jejíž název sbírka nese a jíž začíná, je skvělá. Všechny vaše případné námitky rychle rozpustí. Když jsem se už asi popáté zakuckávala smíchy, došlo mi, že humor, to je něco, co už asi od současných autorů prostě nečekám – a že je nesmírně příjemné na něj takhle nečekaně natrefit. V zápletce jsem se ztratila, a vůbec mě to nerušilo, bavila jsem se královsky.

V pěti následujících povídkách autor bez zjevných potíží udržel nastavenou laťku, a já jsem si nakonec čtení šetřila, abych to neměla za sebou moc rychle, protože kdoví, kdy vyjde něco dalšího! Jednotlivé příběhy se odehrávají v pěti místech různě po světě, každé má svou jedinečnou (pořád mě napadá, že až tak jaksi dužnatou) atmosféru – která vás pohltí, sorry za toto klišé, ale tady prostě sedí. Rozvíjejí se tady různé detektivní zápletky, ale zároveň taky hra s vypravěčem – meta. Meta všechno. Někdo pátrá a někdo píše, a vedle toho je pátrání i psaní nahlédnuto shůry, jako když odklopíte střechu na svém domečku pro panenky.

Lze-li to tak říci.
Nejde mi to moc formulovat, ne tak, jak bych chtěla, ale jako již mnohokrát předtím, žene mě vědomí, že tady k té knížce ještě nikdo nic nenapsal, a že si možná lidi ani nevšimnou, že vyšla, přitom je to tak dobré čtení.

Kdo se rád baví, může se vykašlat na ty bonusy a s chutí si přečíst napínavé příběhy s neotřelými zápletkami, ponořit se do pražských šachet a podzemních chodeb, ztratit se se šamany v brazilském deštném pralese nebo v australské poušti – všechno je to kouzelné.

Kdo je fajnšmekr a od literatury by chtěl něco víc, ten si tady pochutná na drobných postmoderních hříčkách, pokochá se autorovým rozhledem (nevím, kde všechny ty informace sebral, a docela by mě zajímalo, co z toho je smyšlené a co doopravdy existuje) a pobaví jeho důvtipem.

Ačkoli anotacím moc nevěřím, Petr Stančík to shrnul naprosto skvěle. A to jsem si říkala, že to přehnal, a že to musí být nesmysl, něco takového se nedá ani napsat. Zjevně dá a ta anotace je přesná. Mírně mě tam rozrušuje jenom ta zmínka o tom, že pozorný čtenář dokonce najde klíč k pointě jedné povídky v jiné, protože to jsem já teda rozhodně nenašla.

Štěpána Kučeru, kterému bych teď zrovna měla k jeho dílu hodně co říci, jsem paradoxně od té doby nepotkala.

Mám – jako vždycky – obavy, abych tím nezkreslila celkový dojem z knížky, jelikož mi ukázka nepřijde úplně reprezentativní, ale něco jsem uvést chtěla, tak třeba tohle. Jinak podtrženo, sečteno – prostě radost, doporučuji, pošlete to dál!

* * *

„Čau, jak bylo v Austrošce?“ přivítala mě pusou na tvář.
„Přejeli jsme klokana, ale jinak dobrý,“ oplatil jsem jí ji. „Díky za ten archiv, že ses přimluvila u strejdy.“
„V pohodě,“ mávla rukou. „Co teď budeš dělat, když tě… když už tam nepracuješ?“
„Třeba psát knížky,“ odpověděl jsem ledabyle. „Našel jsem fakt dobrýho nakladatele.“
„Fakt? To je skvělý.“
„No, dokonce chce sponzorovat klokany v zoo.“
Vtom se od cukrářského stánku odlepili muž s chlapcem a připojili se k nám.
„To je Karel,“ představila mi Markéta manžela.
Podali jsme si ruce a chvíli si vzájemně drtili klouby.
„My se známe z dětství, ne, nebydlels v Mšeně?“ řekl jsem.
„Jo jo, tys mi kdysi kopnul míč do přehrady,“ odpověděl.
„To by mohlo bejt, mně fotbal nikdy moc nešel.“
„Mě napadlo, že se budete znát. A tohle je Karlík,“ pohladila Markéta syna po hlavě.
Chlapec pojídal bonbóny z papírového pytlíku.
„Ahoj, dáš mi taky jeden?“ sklonil jsem se k němu jako rozšafný strýček.
„Dám ti hovno s mákem,“ řekl Karlík andělsky.
Otec mu vrazil pohlavek. „Kam na ty hlášky chodíš?! Co vás to v tý školce učej?“
Kluk se rozbrečel.
„Nemlať ho do hlavy,“ promluvila Markéta jako z nějakého rodinného filmu.
„Tak ať mě nesere.“
„Tak já vyrazím, mám tu ještě nějaký známý…“

Komentáře (0)

kniha Jidáš byl Ufon...a jiné příběhy recenze