Dopisy tak trochu sobě

recenze

Dopisy na konec světa (2015) / Bolkonská (421 views)
Dopisy tak trochu sobě
Laurel ke své starší sestře vždycky vzhlížela. Teď je May mrtvá a Laurel neví, jak se udržet na nohou bez ní. Začátkem školního roku vstoupí do jejího dosud netknutého pokoje, vybere si pár kusů z jejího šatníku, a obleče se tak, jak by se předtím nikdy neodvážila.

A sluší jí to. Samozřejmě moc dobře ví, že tímto May nevzkřísí a že by se vlastně měla vydat opačným směrem – že by měla vylézt z jejího stínu, najít konečně vlastní hlas. Jenomže je příliš brzy. Tak rychle to nepůjde.

Začínám to tak vlažně, že. To je tím, že vůbec nevím, jak to pojmout. Od knihy jsem si nic moc neslibovala, a nakonec mě mile překvapila. Rozhodně to není běžná YA romance, naopak. Ale co to je? Nevím. Román v dopisech. Četla jsem někdy nějaký? Sotva. (Abelard a Heloisa? Ne.)

V jedné chvíli mě napadlo, že ačkoli jsou ty dopisy mrtvým v rámci současné YA bezesporu originální nápad, jsou vlastně zbytečné, jelikož stejně vypadají jako deník. Pak mi postupně došlo, že jinak to být nemohlo. Laurel prostě není ten typ, co by si jen tak začal psát deník. Laurel potřebuje náhodný úkol z angličtiny, aby vzal pero do ruky.

Přesto mě ta dopisovost chvílemi obtěžovala. Mě Kurt Cobain nikdy zvlášť nebral, možná tím méně, že po něm slintaly všechny holky z ročníku, a ty další hvězdy mě taky nezajímají.

Zato příběh se mi líbil. A hodně. Líbilo se mi kamarádství s těmi dalšími dvěma holkami, to úplně závidím. A jasně, líbil se mi Sky.

To říká mé srdce, které pochopitelně nemá vkus. Můj mozek spíše oceňoval úryvky z poezie (mé oblíbené od e. e. cummingse – naprosto neuvěřitelné, že v nějaké YA literatuře se objevilo něco jiného než Shakespeare či Bronteová) a pak místy nenápadné, ale velmi zdařilé nostalgické pasáže:

Taťka domů dorazil pár minut po mně. Pracuje na stavbách Rhodes Construction, spravuje narušené základy domů a podobně. Když jsme byly s May malé, vběhly jsme mu rovnou do náruče hned, jak vešel do dveří. Zbožňovala jsem, jak je celý zpocený a špinavý, jako by se vracel z nějakého dobrodružství. Mamka dělala večeři, dům se plnil vůní pečeného masa a chili. Vařila jako pekařka, říkával taťka. Nedělala to tak, že by dovnitř naházela všechny ingredience a až potom to chutnala. Všechno bylo dokonale odměřené.
Ale v životě to takhle nechodí. Člověk nemůže vědět, jak to celé dopadne, i když dělá všechno správně. Život se obrátí proti vám, tak už to chodí. Taťka přicházel domů a po dni stráveném na stavbě vypadal silný. Teď vypadá unaveně, jako by ho přejel buldozer. Když jsme byly s May malé, bez problémů se po něm dalo lézt. Teď se skoro bojím, že když se k němu moc přiblížím, uklouznu, vrazím do něj a vyliju všechen smutek, který v sobě drží.


Dalo by se to ještě trochu proškrtat, každopádně lepší než průměr.

Nebo nevím.

Musím si toho z YA načíst víc, napadlo mě, ale ne, ne, naopak, je toho akorát dost, zpátky ke klasice, bože.

Nevím, jestli doporučuji. Ale jo, asi jo. Podruhé bych to nečetla, ale zase byl to příjemně strávený čas.

Komentáře (0)

kniha Dopisy na konec světa recenze