Kousek nenápadné krásy

recenze

Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru (2015) / Bolkonská (392 views)
Kousek nenápadné krásy
Chtěla jsem si prostě přečíst něco od nakladatelství CooBoo, protože je poslední dobou zanedbávám, a to si nezaslouží. Vybrala jsem si podle obalu a anotace. Člověku ostatně asi ani nic jiného nezbývá, pokud náhodou nedostane doporučení od někoho spolehlivého.

Aristoteles se opravdu jmenuje Aristoteles. Právě mu začínají prázdniny. Nic si od tohoto léta neslibuje, nic nečeká. Nemá skoro žádné kamarády a poklidný život bez větších dramat mu podle všeho vyhovuje.

Dante se opravdu jmenuje Dante. Je to velká úleva, když na koupališti potká kluka se stejně debilním jménem. Oba z toho dostanou záchvat smíchu, a smích je pak vlastně provází skoro celé ty dva společně strávené měsíce.

Celý příběh nám vypráví Aristoteles. Představí nám svou rodinu, své nepřítomné starší sestry i svého bráchu, který kdysi dávno skončil ve vězení a od té doby se o něm doma nemluví. Ukáže nám svého tátu, který se nikdy pořádně nevzpamatoval z války a nikdy není tak úplně duchem přítomný. Nic z toho mě ze začátku nezajímalo, ale postupně začalo. Nevím, co říct, aby to nebyl spoiler. Líbila se mi teta. Taková teta bych klidně jednou chtěla být. Tedy ne úplně se vším všudy, ale takhle cool, že u mě dítě chce zůstat přes léto. Dítě na léto, to je ideální. Pak ho můžete vrátit.

Bláznivé kamarádství poznamená jedna nehoda a pak rok odloučení – Dante se s rodiči stěhuje do jiného města. Ale zato píše. Píše často a hodně a věci, o kterých Aristoteles neví, co si myslet, a vy z toho taky budete v rozpacích, a třeba vám Dante z tohoto úhlu pohledu začne být i o něco méně sympatický.

Aristoteles odepisuje velmi sporadicky. Má svůj život. Našel doma činky a začal posilovat. V parku našel opuštěného psa a vzal jej domů. Neví, co se sebou, ale to nevěděl nikdy.

Druhý den školy. Normální. Až na to, že po škole jsem čekal na mámu a přišla za mnou ta holka, Ileana. Vytáhla fix a napsala mi na sádru svoje jméno.
Podívala se mi do očí. Chtěl jsem se podívat jinam. Ale neudělal jsem to.
Její oči byly jako noční obloha v poušti.
Bylo to, jako by v ní přebýval celý svět. O tom světě jsem nevěděl vůbec nic.


Pak se Dante vrátí a všechno by mohlo být jako předtím, ale není.

Snažím se přiblížit děj, a přitom mi přijde, že u téhle knížky víc než u jiných v žánru YA spočívá větší kouzlo v tom, jak je napsaná, než v tom, o čem vlastně je. Pořád se mi vybavuje poušť za městem, noční nebe, časté přeháňky. Danteho máma na verandě. Kluci na koupališti. Tyhle věci.

Čte se to strašně lehko, zejména díky krátkým kapitolám plným svižných úsečných dialogů. Stihla jsem to za den, a to jsem za ten den stihla ještě spoustu dalších věcí.

Na nervy mi lezl pláč, krom Aristotela jsou tam všichni při nejmenších příležitostech jaksi naměkko. Nooo všichni ne, dobře, přeháním. A dobře, lidi pláčou, Američané obzvlášť, mexičtí Američané zjevně taky, nemusím pořád rýpat.

Taky jsem nestrávila ten konec. Jako by to napsal někdo úplně jiný. Jako by to místo Sáenze dopsal nějaký hollywoodský producent, že ukaž, dej to sem, já to nějak doklepu, uvidíš, všichni z toho zešílí dojetím a štěstím. Nasrat. Kniha je mi věcí posvátnou, a jsem proti násilí na čemkoli, a přesto mě napadlo, zda pro svůj lepší pocit ty poslední strany nevyrvat a nezahodit.

Jinak je to velmi, velmi působivé malé dílo, na nic si to nehraje, má to v sobě jakousi až poetickou jednoduchost, dělá to to, co by umění mělo umět – povyšuje obyčejné věci, které bychom běžně přehlédli, na něco víc.

Jako obvykle, když mě něco osloví, neumím ten dojem zprostředkovat k vlastní spokojenosti. Tímto se vám omlouvám. Jinak bych se spíš klonila k názoru, že tuhle knihu spousta lidí nedocení. Ale doufat budu v opak. K přečtení rozhodně doporučuji. Něco ve vás zanechá.

Komentáře (1)

kniha Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru recenze

Attia
25.02.2016

Krásná recenze! :)