Jíst, meditovat, milovat

recenze

Hodně lidí není spokojeno se svým životem. Přestože má někdo všechny důvody ke štěstí, manžela, krásný dům a práci, stejně má deprese a cítí se ztracený ve vlastním životě. Mnozí s tím nic nedělají a jen den po dni přežívají s nadějí, že se situace sama zlepší. To nebyl případ Elizabeth Gilbertové. Elizabeth se rozhodla na rok vypadnout ze stereotypu dosavadního života a jet nejdříve do Itálie, poté do Indie a nakonec do Indonésie.

Jíst-meditovat- milovat. To je vše, co potřebujeme k trvalému štěstí

Kniha Jíst, meditovat, milovat vyšla v Americe už před deseti lety a krátce po vydání se stala fenoménem, který obletěl celý svět. Autorka si knihu po deseti letech opět přečetla a napsala předmluvu, kde se vrací k příběhu, který sama v knize prožila. Musím přiznat, že už předmluva na mě hodně zapůsobila, protože fakt, že někdo dokáže takovýmto způsobem ovlivnit tisíce žen, které jsou nespokojené nebo, jak autorka sama píše, jsou třeba i týrány.. To považuji za úctyhodné. Zároveň kniha nabírá úplně jiných rozměrů proto, že to je skutečný příběh. Skutečný příběh duchovní cesty, kdy se z trosky může stát šťastná žena.

Bel far niente znamená „krásné nicnedělání". Dokonce i na pozadí těžké dřiny představovalo bel far niente vážený italský ideál. Krásné nicnedělání je cílem veškeré činnosti, konečná meta, které si ostatní vysoce váží. Čím vybraněji a příjemněji dokážete nic nedělat, tím většího úspěchu jste v životě dosáhli.

Příběh roku života Elizabeth Gilbertové je neuvěřitelným cestopisným románem. I pokud si připadáte maximálně šťastní a nejste na motivační literaturu, kniha vám toho stejně může hodně dát. V každé zemi krásně vynikne daná kultura a dozvíte se věci, které jste podle mě netušili. Osobně se mi nejvíce líbila poslední část, kdy byla autorka na Bali. O tamějších lidech, systému i kultuře jsem nevěděla v podstatě nic. Ale po přečtení mám dokonce chuť se tam podívat. :)

To je přesně to, co kniha v člověku vzbudí - touhu nebát se neznámého. Zkrátka pokud jsem nespokojená, mám úzkosti a deprese, přestože třeba ani neznám přesný důvod.. nesmím to tak nechat být. Musím zkrátka ten zadek zvednout a něco udělat, protože jinak nikdy šťastná nebudu.

Vím, že jsem mladá, abych v tomhle měla úplné jasno, ale člověk zkrátka některé věci cítí. Autorka popisovala, jak ji vadila očekávání od ostatních a to pořád a neustále. Bylo jí přes třicet a neměla děti, vzhledem k tomu, že všichni z rodiny je měli nebo alespoň chtěli, nechápali, že ona je více šťastná bez nich. Člověk nemusí zapadat do kolonek společnosti jen proto, že má jiné životní priority a svůj život si představuje jinak.

Vysvětlím to takto: Kdysi jsem mívala skutečně skvělou fenku. Pocházela z útulku. Byla křížencem asi tak deseti různých plemen, ale zdálo se, že od všech zdědila jen to nejlepší. Byla hnědá. Když se mě lidé ptali: „Co je to za rasu?" vždy jsem odpověděla stejně: „Hnědý pes." Obdobně, je- li nastolena otáza: „V jakého Boha věříte?" je má odpověď snadná: „Věřím ve velkolepého Boha."

Podstatnou částí celého jejího uzdravení kromě dobrého jídla a meditací bylo, najít v sobě vnitřní klid a hlavně spokojenost jen se svojí přítomností. Elizabeth celý život přecházela od vztahu ke vztahu a vždy se úplně partnerovi oddala a o to víc ji každý rozchod zranil. Za ty roky už ani neuměla být sama a když byla, myšlenkami se trápila s nějakým mužem, ať už kvůli rozvodu s manželem, nebo kvůli milostnému vztahu s Davidem.

Je hrozně důležité, aby si každý byl nejlepším kamarádem, protože ve finále jsme každý sám. Jistě, že máme lidi, na kterých nám záleží a které milujeme, přesto je ale důležité znát svoji cenu a nikdy se kvůli nikomu zbytečně netrápit. Nemyslím tím namyšlenost, ale nedávat na první místo někoho, kdo za to vážně nestojí a akorát využije své pozice a moci, kterou jsme mu tím sami dali.

Knihu doporučuji každému, kdo chce přečíst nádherný cestopis, plný zajímavostí o naprosto odlišných kulturách, nátuře lidí a především motivace udělat ve svém životě změnu.

Komentáře (0)