Jiný svět

recenze

Blog Martina Selnera je znám mnoha uživatelům modré sítě, několik střípků se ocitlo i na Instagramu a nakonec vyšla malá jasně žlutá knížečka se zdrsnělým povrchem a ocitla na pultech knihkupectví, ať už virtuálních nebo těch hmatatelných.

A byla to bomba.

O autismus se povrchně zajímám, ale na rovinu, moje znalosti jsou tak ubohé, že bych se mohla považovat maximálně za laika k smíchu. Moje první setkání s tímto fenoménem, bohužel hlavně druhem onemocnění, bylo ve filmu Mercury. I když herci předvedli skvělý výkon, ke zkouškám na vysokou bych s tím nešla.

Reálný svět těchto neobvyklých lidí mi byl tajemstvím a ani jsem se o něj nezajímala. A pak mi do mé ignorance vstoupil Martin Selner a lehce ji rozkopl. Svými myšlenkami, úsměvy, radostí i vztekem.

Útlý svazek je napěchován jeho postřehy, každodenní rutinou práce ve stacionáři, vycházkami, činnostmi i rozhovory a nelehkým vnímání jejich světa, který není ani hloupý, ani k smíchu ani špatný. Jenom je jiný. Funguje podle jiných pravidel a pokud do něj chcete vstoupit, musíte se mnohonásobně soustředit a respektovat jej. Nemusí vám dávat smysl, nemusíte s jeho pravidly souhlasit, ale pokud v něm chcete být, nesmíte jej chtít násilím měnit. A to není pro každého.

Autor se v něm ale již trochu zorientoval a dle jeho pravidel hraje ve své práci již několik let a své zkušenosti shrnul do dílka, které se nečte jednou, ale podruhé, potřetí, počtvrté....pořád.

Jeho knížka ze mě neudělala experta na autismus ani jeho fanouška nebo zapáleného zájemce a nezačnu si kupovat stohy knih a nezačnu číst všechny dostupné teorie o jeho vzniku a možnostech léčby. To ani omylem. Jen mi ukázala, že já jako pro společnost přijatelnější varianta člověka mám určitou výhodu, určitou variabilitu myšlení a reakcí. Autisté ne. Do vínku dostali jiné talenty a zájmy, ale svět se jejich pravidly neřídí a oni tím trpí. Hodně. Proto pokud uvidím autistu v nesnázích a budu moci udělat něco, co pomůže okolnímu světu přizpůsobit se jejich pravidlům, ať už vstát v autobuse a uvolnit místo, ustoupit nebo jen blbě nečumět a naprosto jednoduše jej tolerovat bez idiotských poznámek, udělám to.

Protože ve své laické neznalosti je to to nejmenší, co mohu udělat a Martin Selner mi ukázal, jak moc tato maličkost může v dané situaci znamenat. Neodmítat. Nesoudit. Nesnažit se zavádět vlastní pravidla a být hrubá, když to nejde. Někdy stačí jen pochopit a udělat místo. Usmát se. Podat leták. Nechat věci plynout a nesnažit se jejich tok usměrňovat.

Za toto pochopení děkuji. Číst tuto knihu bylo jako nechat si na tváři přistát několik hřejivých paprsků slunce v chladném dni. Nádherné. A přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

P.S. Plně si uvědomuji, že autismus je velice komplexní porucha a má mnoho variant, stádií a projevů. Autor pracuje s autistickými dětmi, u nichž je porucha více evidentní, než u jiných, např. u génia zábavy Dana Aykroyda. Článek vyjadřuje mé pocity z knihy, neprezentuji tímto žádnou nezvratnou pravdu. Uvědomuji si, že mnoho autistů žije mezi námi a žije tak, že o jejich autismu nemusíme mít ani tušení. Pokud se tímto článkem nebo jakoukoliv myšlenkou někoho takového nebo jemu blízkému dotknu, omlouvám se. Nebyl v tom zlý úmysl.

Komentáře (0)