Jedna želva za druhou

recenze

Jedna želva za druhou (2018) / Ivett7
Jedna želva za druhou
Aza trpí duševní nemocí OCD, která jí vnucuje myšlenky, na které by jinak rozhodně jen tak nepomyslela, a která jí dost podstatně ztěžuje život. Přesto se ale snaží normálně žít, ačkoliv se sama někdy diví, proč se s ní lidi, konkrétně především nejlepší kamarádka Daisy, vůbec baví. Právě s Daisy se zaplete do vyšetřování zmizení milionáře Rusella Picketta, jehož syna Davise Aza zná z dob, kdy byla malá. Obě dívky se snaží přijít na to, co se s Pickettem stalo (Daisy především díky finanční odměně) a mezitím se Aza s Davisem stále více sbližují. V takových chvílích si ale Aza nejvíc uvědomuje, jak moc ji její nemoc omezuje a nesnáší se za to. Dokáže své myšlenky překonat a zvítězit nad OCD nebo jim podlehne?

Vím, že na Johna Greena má každý svůj názor a většinou je takový, že některé jeho knížky má opravdu rád, ale jiné už jsou pro něj nic moc. Nicméně já musím říct, že jsem Greenova opravdová fanynka, přečetla jsem všechny jeho dosud vyšlé knihy a všechny se mi líbily. Samozřejmě úplně miluju Hvězdy nám nepřály, ale za svou nejoblíbenější Greenovku jsem vždycky považovala Papírová města. To teď ale musím trochu přehodnotit. Protože Turtles All The Way Down překonala všechna má očekávání. Myslím, že každý, kdo tvrdí, že Green své knihy vždycky píše tak trochu podle stejného vzorečku, prostě musí souhlasit s názorem, že tady si nastavil vzoreček zbrusu nový. Možná je to tím, že je kniha autentičtější, protože John sám touto nemocí trpěl/trpí a mohl tedy přesně popsat myšlenky a pocity takového člověka. A povedl se mu to opravdu mistrně.

S Azou se prostě nedalo jinak než soucítit. Pro člověka, který OCD netrpí, mohlo být mnohdy obtížné čistě jen pochopit, jak ji můžou napadat takové myšlenky a o to více působila její postava reálněji. Myslím, že od autora, kdo s nemocí nemá osobní zkušenosti, by zkrátka kniha a Aza především nepůsobila tak reálně, protože ať už by si o tom nastudoval mraky materiálů, nikdy by úplně do hloubky nemohl pochopit myšlenky takového člověka. Aza se za tyto myšlenky nesnášela a snažila se je překonat, ale prostě to nešlo. Dá se říct, že se vlastně pořád o něco snažila - snažila se být dobrou kamarádkou a dcerou, snažila se být normální, ale ona prostě úplně normální nikdy nebude a přijmout tento fakt pro ni bylo neskutečně těžké. Azu považuji za Greenovu nejpropracovanější a nejprocítěnější postavu ze všech postav vůbec a jsem ráda, že jsem díky ní dozvěděla tolik o nemoci, kterou jsem dosud vlastně ani neznala, a nad kterou je někdy jednoduché jen mávnout rukou, ačkoliv není o nic méně nebezpečná než nemoci jiné.

Kromě Azy se v příběhu objevují samozřejmě i další postavy. Z nich nejdominantnější jsou rozhodně Daisy a Davis. Mě by opravdu zajímalo, kdo by si mohl nezamilovat Daisy. To snad ani nejde. Daisy je naprostý opak Azy, ale zároveň mi vůbec nepřijde divný, že jsou nejlepší kamarádky. Daisy je naprostá pohodářka, která snad nezná slovo "negativita", je neskutečně ukecaná a to nadšení a optimismus, s jakým většinou povídá, se na vás prostě musí přenést taky. A přestože má Azu opravdu ráda, hrozně se mi líbí, že není postavou, která by bez vysvětlení chápala její občas podivné chování. Snaží se o to, ale je to pro ni těžké a o to více je reálnější. Daisy je prostě skvělá.

Co se Davise týče, ten sice měl zásadní roli v příběhu, ale když se nad tím zamýšlím, oproti jiným událostem až tak podstatný nebyl. Samozřejmě i v této knize byla část týkající se lásky, ale konkrétně tato Greenova kniha je mnohem více o pocitech než o ději. Takže ano, Aza samozřejmě přemýšlí i o Davisovi a o svých citech k němu, ale to je asi tak nejvíc, co z těchto dvou máme. Nicméně i tak je tu pár scén mezi nimi, které vás rozhodně nenechají chladnými a budete se nad nimi rozplývat.

Snad jste z mých pochvalných slov už poznali, že Želvy si mě opravdu dostaly. Musím ještě zmínit, že jsem se rozhodla knihu číst v angličtině a ač jsem se zrovna Greenovy angličtiny trochu bála, neměla jsem s ní žádný problém, takže se toho případně taky nebojte. Ale kniha nedávno vyšla i v češtině, tudíž prostě nemáte žádnou výmluvu, proč si ji nepřečíst. A jak už jsem zmínila - pokud u vás třeba Green v posledních knihách ztrácel jakousi originalitu a měli jste pocit, jakoby se stále opakoval, tady tomu tak prostě není. Tohle je něco jiného, více zaměřeného na pocity, než na samotný děj (ale v dobrém smyslu) a autor především ví, o čem píše - o to větší hodnotu pro mě kniha má.

Komentáře (1)

kniha Jedna želva za druhou recenze

krevetinka
28.08.2018

Trpí OCD, ne LCD:D