Jeden život nestačí

recenze

Všechny cesty vedou…do Říma. Ano, všichni to známe a nejspíš to bude ryzí pravda. Anthony Doerr se rozhodl napsat knihu, ve které se s námi podělí o dvanáct měsíců, které strávil v italské metropoli.

Z toho číší nuda! Ačkoliv kniha nemá hlubší dějovou linku, která by vás připoutala k posteli nebo k pozici v sedě, budete se pohybovat na vlnách a létat jako v oblacích. Autor v knize použil překrásné básnické i metaforické obraty, které vám připodobní každý kout, jež potřebujete podle něj poznat.

Nebudete mít problém, abyste se vyznali v jeho epizodních situacích, jež jsou ohraničeny čtyřmi ročními obdobími. Sledujeme každodennost Římanů i Doerrovic rodiny a zároveň se nenásilnou formou dozvídáme o historii Itálie, jejích problémech i jedinečnostech. Když hovoří o nějaké stavbě, cítíte kolem sebe nejen majestátnost popisované budovy ale i tu zdejší atmosféru.

Nejvíce jsem ocenil, že spisovatel popisuje náročné období celého světa, kdy jsme ztratili prvního slovanského papeže Jana Pavla II. I já si vybavím tyto momenty, které mě ovlivnily. Možná někomu bude vadit občasná sáhodlouhá souvětí, ale mně nikoli, protože tím je mi podobný a svou tvorbou specifický.

Jsem z díla velmi potěšen, jelikož ale stále nepřesahuje úrovní a hloubkou jeho úspěšnou první knihu, dávám pouze čtyři hvězdy. Čtyři zářící a příjemné lucerny, ať kniha těší a navnadí vás na případnou cestu do jižní Evropy.

*
Máme tu takovéto dny: ta nejdokonalejší modrá, jakou si dokážete představit, všechny listy olemovány zlatem. Malinké jahůdky na zahrádce se nafukují, plátěné stříšky se třepotají a borovice pinie vydávají hluboké zaoceánské vzdechy. Ze členů Akademie se stanou mladiství na letním táboře, mačkají se ve skupinkách, umělci šlapou po vědcích, vědci po umělcích; na nástěnky přišpendlují tirády o zneužívání dodávek Akademie; kuchyňka v patře páchne po rozlitém mléce, česneku a intrikách.
*

Komentáře (0)