Jako tažní ptáci - kniha plná bolesti a hledání životního štěstí

recenze

Ema Šindelářová prožila značnou část svého života v Nizozemí, kde jí v roce 2021 vyšla kniha částečně pojednávající i o emigraci do této země. V českém překladu ji loni vydalo nakladatelství Motto a jmenuje se Jako tažní ptáci.


Bára je nespoutaná žena, která si chce žít po svém. Touží milovat a být milována. Žít šťastně a spokojeně. Ovšem když se věci začnou komplikovat, ona jako tažný pták roztáhne svá křídla a prchá - ze vztahu, ze země, od svých dětí. Spokojená není ani v Čechách, ani v Nizozemí. Má pocit, že jí nikdo nerozumí, ale ona také nechce porozumět ostatním.

Kniha Jako tažní ptáci Emy Šindelářové je velmi čtivé vyprávění o poněkud netypickém osudu české ženy Báry, které vlastní rodina, město a země byly malé. Při hledání svého štěstí udělala vždy tu chybu, že místo toho, aby ho hledala v sobě, myslela jsi, že jeho gró je nutné hledat pouze v bezpodmínečné lásce, kterou jí budou projevovat muži. A při tomhle hledání nebrala ohledy ani na svoje děti. Je otázka, co za to může. Jestli její povaha, nebo nevydařený vztah s otcem, který jí neprojevoval dostatek lásky, takže ji musela hledat u ostatních.

Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách. V přítomnosti vypravěčka popisuje vztah Báry s posledním přítelem Basem, vášnivým tanečníkem tanga, které se stává jakousi metaforou toho, jak by chtěla Bára, aby vypadal jejich partnerský život. Zároveň retrospektivně vykládá hrdinčin životní příběh od mládí v komunismu, přes první manželství, emigraci do Nizozemí a další a další rozvody. Za některé zlé věci, které se jí staly, si mohla sama, za jiné vůbec ne. Jak se to tak stává i v obyčejném životě.

Nebudu lhát, hlavní postava Bára mi k srdci vůbec nepřirostla, za některá její životní rozhodnutí ji pochválit rozhodně nemohu, já sama bych se zachovala úplně jinak. Přišla mi strašně sobecká a sebestředná. Každý asi známe či ve svém okolí máme někoho, kdo je vždy se vším nespokojen a nic mu není dobré. Taková mi přišla i Bára. Přitom stačilo maličko se uskrovnit nebo na chvíli potlačit své ego a spokojenosti by alespoň v některém vztahu dosáhla.

Podobných lidských příběhů kolem sebe najdeme jistě celou řadu, ale Ema Šindelářová ho dokázala podat velmi čtivě. Kniha pomalu plyne, vlastně se v ní neděje žádná velká akce, ale čtenáře nutí přemítat o vlastních rozhodnutích a tom, co jeho osobně činí v životě šťastným. Velkou pochvalu si zaslouží nádherná obálka, která evokuje Bářinu rozlítanou duši. Škoda jen, že si hlavní hrdinka neuvědomila, že šťastnou ji neudělají jen ti okolo. Vždyť šťastnou se může udělat i sama, a to i v tom případě, že neuletí, ale zůstane chvíli stát na místě.


Děkuji autorce a nakladatelství Motto za poskytnutí knihy k recenzi.

Komentáře (0)