Jak se vyrovnat se smrtí?

recenze

Není nic lehkého číst pravdivý příběh o ženě, která se musí vyrovnat se ztrátou obou rodičů. Číst o tom, natož to prožívat na vlastní kůži. Claire Bidwell Smith nám pomocí této knihy vypráví svůj příběh. Život, který je opředen vzpomínkami, které by člověk občas ani nechtěl vlastnit. Skutečný příběh lásky a ztráty, tak nemilosrdný, jak jen může být.
Do tohoto díla se mi ani za mák nechtělo. Nechtělo, ale na druhou stranu jsem byla ze zvláštního důvodu zvědavá. Chtěla jsem poznat dívku, se kterou se život nemazlil. Člověku přeci jen občas lítají hlavou nezvladatelné myšlenky a představy, které ho nutí do otázek začínajícící slůvky „Co kdyby“. Možná i z toho důvodu jsem chtěla znát pocity, emoce a chvíle, které nás potom mohou obklopit.
Plavat se žraloky není zrovna lehká četba. Je pesimistická, plná depresivních myšlenek, plna zoufalství, beznaděje, slz a stesku. Už i obal napovídá, jaké všechny tmavé kouty můžete v textu nalézt. Přesto jí stojí za to dát šanci.
Celkově kniha působí zmateně, ač to ve výsledku vůbec nevadí. Připomíná mi to sezení u psychologa, kdy klient mluví na přeskáčku. Jednou se ocitne v roce 1996, podruhé v roce 2003, pak skočí opět do minulosti a zpět do budoucnosti. Žádný systém v tom nehledejte. Přesto se dílo opírá o zajímavý model řešení situace. V tomto směru zde jistý pravidelný posun je. Claire nás seznamuje s tzv. Modelem Kübler-Rossové aneb s pěti fázemi smutku/pět fázemi umírání. Dílo je stejně tak rozděleno na pět částí – Popírání, Hněv, Smlouvání, Deprese a Smíření. Každá kapitola je uvedena myšlenkou, která symbolizuje daný stav. Občas jsem si musela dělat poznámky, jaké zajímavosti jsem mezi řádky nacházela.
Autorka nám servíruje svůj životní příběh, kdy v celkem mladém věku ztrácí oba rodiče. Starší manželský pár umírá na rakovinu. Nejdříve se loučíme s maminkou a ke konci knihy i s tatínkem. Claire uveřejňuje veškeré své myšlenky, pocity a nálady. Otevřeně vypovídá o tom, co všechno dělala, aby se vypořádala s realitou. Určitě jako více lidí hledala odpovědi v alkoholu. A jako spousta lidí je v něm nenašla.
Říká se, že je smrt jako porod. Nevybíráme si ho, ale abychom mohli žít, tak musí přijít. Jediné, co nám zbývá, je to, abychom se s tím smířili. Nikdo neříká, že ten prostředek, ten život bude kdovíjak lehký a snadný.
Naštěstí má i tato kniha své pozitivum. Svoji světlou stránku, kterou si autorka nechala až na konec a která je tak nádherná a čistá, že jsem měla pocit, že z listů přímo září. To prozření, nové začátky, nové možnosti a okamžiky, to je to, co vytváří naše další vzpomínky. Je jen na nás, abychom se jimi nechali unášet a využívali je do poslední kapky.
Kniha mě donutila hodně přemýšlet. Ač by se mohlo zdát, že jsem v ruce držela velké sousto, tak byla čtivá a zajímavá. Jsem ráda, že jsem měla možnost si ji přečíst a hlavně, že jsem se ji odhodlala přečíst.
Nečekejte běžný román. Nečekejte od tohoto titulu raději nic a nechte se pohltit životem někoho jiného. Třeba i vy najdete své odpovědi.

Popírání
Popírání má svůj půvab. Je to přirozený způsob, jak přijmout jen tolik, kolik dokážeme strávit.
Elisabeth Kűbler-Rossová

Komentáře (0)