Istanbul očima jednoho z jeho chudých obyvatel

recenze

Cosi divného v mé hlavě (2020) / Matematicka
Istanbul očima jednoho z jeho chudých obyvatel
Kolik toho vlastně víme o Istanbulu a jeho obyvatelích? Chcete-li poznat buď Istanbul, nebo jeho obyvatele a přitom neopustit teplo svého pokoje, doporučuji knihu tureckého nobelisty Orhana Pamuka Cosi divného v mé hlavně s podtitulem „aneb život, dobrodružství a sny prodavače bozy Mevluta Karataşe a jeho přátel jakož i obrázek života v Istanbulu mezi lety 1969 a 2012, zachycený očima řady lidí“. Podtitul knihu výborně vystihuje. Boza je fermentovaný sladový nápoj s nízkým obsahem alkoholu, který byl v Istanbulu, když do něj Mevlut v roce 1969 ze své vesnice přišel, poměrně rozšířený – jako památka na doby, kdy byl v této oblasti zakázán alkohol, ale boza byla pro malý obsah alkoholu ještě tolerována. Mevlut přišel pomáhat svému otci, který se v Istanbulu živil jako pouliční prodavač jogurtu (přes den) a bozy (večer).

Ze současné turecké beletrie jsem zatím četla jen Serenádu Zülfüho Livaneliho, kterou mohu také srdečně doporučit. Ta se ale odehrává na různých místech, nejen v Turecku a už vůbec ne v Istanbulu. Na „procházku“ současným Istanbulem i jeho podobami z nedávné historie jsem se tedy vypravila až s nobelistou Orahem Pamukem. A musím říct, že jeho téměř pětisetstránkový román mě téměř vůbec nenudil, i když jsem se do něj „nezačetla“ hned. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na hlavní postavy (Mevluta a jeho nejbližší okolí) i na prostředí, kde se román odehrává (město Istanbul se svými proměnami v posledních cca padesáti letech):
Mevlut žil v Istanbulu už dvacet let. Když přihlížel, jak kvůli novým silnicím, demolicím, novostavbám, obřím reklamám, obchodům, podjezdům a nadjezdům mizí stará tvář města, kterou za těch dvacet let poznal a zvykl si na ni, bylo mu to líto, ale rychle v něm převládl radostný pocit, že se ve městě dělá něco v jeho prospěch. Nevnímal město jako místo, jež existovalo před jeho příchodem a do nějž on sám vstoupil zvnějšku. Líbilo se mu představovat si Istanbul jako město, které vznikalo, zatímco v něm žil, a jež bude jednou mnohem hezčí, čistší a modernější. Měl rád lidi, co bydleli ve starých budovách s půl století starými výtahy, topením a vysokými stropy, postavených, ještě když byl na vesnici nebo dokonce předtím, než se narodil, a nikdy nezapomínal, že tihle lidé se k němu chovali lépe než všichni ostatní. Nicméně právě v těch starých istanbulských stavbách si nejvíc uvědomoval, že je ve městě stále ještě cizincem. Domovníci ve starých činžácích se k němu, byť ne vědomě, chovali povýšeně, a Mevlut se bál, že se tam dopustí nějaké chyby. Na druhou stranu měl rád staré věci: těšila ho atmosféra na hřbitovech, které při svých pochůzkách objevil na kraji města, mechem obrostlé stěny mešity, nesrozumitelné osmanské nápisy na vyschlé, polámané kašně s ucpanými mosaznými kohoutky.

V celé knize se projevuje úplně jiný kulturní okruh, ve kterém se kniha odehrává. Zcela jiný je pohled na ženy i na manželství. Manželství v době Mevlutova života uzavírali pro své dítě rodiče, láska přicházela až po svatbě. Všichni v tomto prostředí žili a respektovali ho. Někteří našli i způsoby, jak se z těchto pravidel vymanit, ale všichni je víceméně uznávali:
Rayiha. Nevím, co to do mě vjelo, ale tak strašně jsem se rozzlobila, že jsem k vlastnímu údivu zničehonic vychrlila slova, která tatínka určitě zasáhnou u srdce. „Neopovažuj se jí rozbít manželství,“ řekla jsem. ŽÁDNÁ Z NÁS NENÍ NA PRODEJ, řekla jsem. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že tatínek má vlastně pravdu, že chudák Samiha už nemá ani sílu skrývat, jak je nešťastná. A ještě něco jiného mi bezděčně běželo hlavou: celé dětství a mládí nám každý tvrdil, že Samiha je ta nejhezčí, nejvíc okouzlující z nás, že je to ta nejkrásnější dívka na světě, a teď je bez peněz, bez dětí, nešťastná, zatímco my s Mevlutem jsme šťastní – je to snad zkouška, jíž chce Bůh zkoušet naši víru, nebo projev jeho spravedlnosti na tomto světě?

Abdurrahman efendi. CO TY JSEŠ TO ZA OTCE, křikla dokonce Vediha. „Copak by nějaký otec mohl rozbít rodinu, jenom aby svoji dceru prodal a inkasoval cenu za nevěstu?“ Ta slova mě tak ranila, že bych nejradši předstíral, že jsem nic neslyšel, ale nešlo to. „Že vám není hanba,“ řekl jsem. „Ty roky trápení, to ponížení, které jsem musel snášet, to všechno bylo proto, abych vám našel dobrého manžela, který vám zajistí dobrý život, ne abych na vás vydělal. Jestliže otec žádá po muži, co si chce vzít jeho dceru, peníze, rád by jenom získal zpátky výdaje na její výchovu, vzdělání, oblečení, na to, aby z ní jednoho dne byla dobrá matka. Jsou to vlastně jediné peníze, které se v téhle společnosti vydají za vzdělání dívek. A taky ta částka ukazuje, jakou hodnotu nápadník nevěstě přikládá. Copak to nechápete? Každý nadcházející otec v téhle zemi, i ten nejmodernější, přináší obětiny, chodí k šejchům pro kouzelná zaříkadla, obchází mešitu za mešitou a prosí Boha, aby se mu narodil chlapec, a ne dívka. Ale copak jsem já na rozdíl od těch zlých mužů při narození každé mé dcery neskákal radostí do stropu? Copak jsem kterékoliv z vás jedinkrát vrazil pohlavek? Zařval jsem na vás někdy, řekl jsem vám někdy něco ošklivého, zvýšil jsem někdy hlas tak, aby to na vašich růžových tvářičkách zanechalo sebemenší skvrnku? A vy teď tatínka nemáte rády? To radši umřu!“


V dnešní době už ale začínají mnohé ženy nad „tradičními“ pravidly přemýšlet, i když v nich vyrostly a respektují je, jak dobře ukazuje monolog jedné z nich, Vedihy, která přemýšlí o svém manželovi Korkutovi a o svých synech Bozkurtovi a Turanovi:
Vediha. Je snad správné, abych po všech svých snahách usmiřovat hádky v téhle rodině, kam jsem se před dvaceti lety přivdala, zakrývat její vady a zacelovat trhliny byla jen já obviňována ze všech nedostatků a trápení? Je správné, aby mi kladli za vinu, že moje sestra přišla s kufrem k nám do Duttepe a bydlí tady, když jsem se tolik snažila Samihu a Ferhata udobřit a tolikrát jsem jí kladla na srdce, aby neopouštěla domov a manžela? Je správné házet na mě odpovědnost za to, že si Süleyman vzal stárnoucí zpěvačku, když jsem se čtyři roky mohla uběhat po Istanbulu, abych mu sehnala hodnou, spořádanou dívku? Je správné, aby se na mě tchán a Korkut v jednom kuse kabonili kvůli tomu, že se chudák tatínek přijel podívat do Istanbulu na své dcery a víc než měsíc bydlel se Samihou ve třetím patře? Je správné, aby jako výmluvu pro to, že vůbec nejezdí do Duttepe a nechce se vidět ani s vlastní matkou a otcem, uváděl Süleyman Samižinu přítomnost a stavěl tak mne a mou nebohou sestřičku do prekérní situace? Je správné, že Korkut nikdy neposlouchal, když jsem mu léta opakovala „Máme peníze, přestěhujme se do Șişli!“, a teď se jako mně na truc přestěhoval Süleyman s manželkou zrovna tam? Je správné, že Süleyman a jeho žena mne s Korkutem jedinkrát nepozvali k sobě domů? Je správné, aby Melahat mluvila o naší čtvrti pohrdlivě, jako by přes Duttepe nevedly asfaltky, ale prašné cesty, a jako by tam nebylo žádné kadeřnictví? Je správné, že když mi Melahat věštila z kávové sedliny, dělala chytrácky narážky jako „Jistě, tihle muži tě vysáli, zašlapali do země…“? Je správné, aby se čerstvá matka spolehla na služebnou, tři hodiny žvanila s návštěvou, opila se a pokoušela zpívat a přitom úplně zapomněla na děťátko ve vedlejším pokoji? Je správné, že já a chudák moje sestřička Samiha nemáme dovoleno jít do Șişli ani do kina? Je správné, že mi Korkut přísně zakazuje vycházet na ulici, a když už se to stane, tak nesmím překročit hranice Duttepe? Je správné, že dvacet let nosím každé poledne tchánovi do krámu oběd jen já? Je správné, že ať mu přinesu cokoliv, jeho oblíbené fazole s masem nebo pro změnu dušené maso s okurkou, na němž jsem si dala tolik záležet, a spěchala, aby dostal jídlo krásně teplé, tchán pokaždé jenom zabručí „Už zase?“ nebo „Co je jako tohle?“ Je správné, aby Korkut nakazoval Samize, co smí a co nesmí, jako by to byla jeho žena, jenom proto, že bydlí s námi? Je správné, aby mě Korkut káral před svými rodiči? Je správné, aby mě shazoval před dětmi? Je správné, aby se mě v jednom kuse na všechno ptali a vzápětí říkali: „Zases nic nepochopila“? Je správné, že mi nikdy nedají do ruky ovladač, když večer společně sledujeme televizi? Je správné, že se ke mně Bozkurt s Turanem po vzoru svého otce chovají neuctivě? Je správné, aby před svou matkou nadávali jako kanálníci? Je správné, aby je jejich otec tolik rozmazloval? Je správné, aby na mě u televize v jednom kuse houkali „Mami, čaj!“ a ani se neobtěžovali se na mě podívat? Je správné, aby své matce, která pro ně dělá první poslední, nikdy ani nepoděkovali? Je správné, aby na všechno odpovídali „Ale no jo, mami!“ nebo „Zbláznila ses?“ Je správné, aby měli v pokoji ty nejsprostší časopisy? Je správné, aby jejich otec chodil každý druhý večer domů tak pozdě? Je správné, aby jejich otec zaměstnával vychrtlou zmalovanou protivnou blondýnu a tolik si jí považoval, že je prý „důležitá pro prodej“? Je správné, aby chlapci ohrnovali nos nad čímkoliv, co uvařím? Je správné, aby se každý den dožadovali hranolek, i když jsou samý beďar? Je správné, aby dělali úkoly u televize? Je správné, že když se piplám s plněnými taštičkami, protože je oba mám tak ráda, oni je zhltnou na posezení a přitom remcají, že v nich bylo málo masa? Je správné, aby svému dědečkovi lili do ucha kolu, když usne před televizí? Je správné, aby každého, kdo se jim nelíbí, označovali tak jako jejich otec za „buzika“ nebo „židáka“? Je správné, aby se pokaždé pohádali, kdo má jít, když je požádám, aby skočili k dědovi do krámu pro chleba? Je správné, že když po nich něco chci, tvrdí, že se musí učit, ačkoliv se nikdy neučí? Je správné, aby odsekávali „No a co, tohle je můj pokoj!“ kdykoliv jim něco vyčtu? Je správné, že když se nám jednou za uherský rok zachce vyrazit někam autem jako celá rodina, namítají, že se ve čtvrti zrovna hraje fotbal? Je správné, aby o svém strýci Mevlutovi mluvili pohrdlivě jako o „tom prodavači bozy“? Je správné, aby byli na jeho dcery v jednom kuse sprostí, i když je tolik zbožňují? Je správné, aby mi tónem svého otce předhazovali „Tvrdíš, že držíš dietu, a přitom se celej den cpeš börekem“? Je správné, aby si tak jako jejich otec dělali legraci ze seriálů pro ženy, které odpoledne sledují? Je správné, aby tvrdili, že jdou do přípravky na přijímačky, a místo toho šli do kina? Je správné, že když propadnou, nadávají na učitele, že je kretén, místo aby hledali chybu u sebe? Je správné, aby si brali auto, i když nemají řidičák? Je správné, aby večer hned žalovali svému otci, když zahlédnou Samihu samotnou v Șişli? Je správné, aby mi Korkut před nimi vyhrožoval „Opovaž se mi odporovat“? Je správné, aby mi Korkut mačkal zápěstí, až mě to bolí a naskočí mi modřina? Je správné, aby Bozkurt s Turanem vzduchovkou stříleli holuby a racky? Je správné, aby mi jedinkrát nepomohli sklidit ze stolu? Je správné, aby jim jejich otec znovu a znovu vypravoval, jak ve škole před celou třídou zbil chemikáře s oslím ksichtem, když já jim pořád promlouvám do duše, aby se učili? Je správné, aby si psali taháky, místo aby se u zkoušek trochu snažili? Je správné, aby pokaždé, když si začnu na něco z tohohle trochu stěžovat, moje tchyně Safiye řekla: „Ty na tom máš taky vinu, Vediho“? Je správné, aby všichni pořád jen žvanili o Bohu, vlasti a morálce, a přitom mysleli jen na to, jak vydělat peníze?

V příběhu se střídají hlasy různých postav (v takovém případě je vždy na začátku promluvy uvedeno tučně jméno postavy, která zrovna mluví) s hlasem vypravěče, je doplněn rejstříkem osob (ten mi v začátcích dost pomáhal), chronologií událostí (do té nedoporučuju moc nahlížet, dokud příběh nedočtete, já jsem se v ní v průběhu čtení předčasně dozvěděla, jak bude příběh pokračovat), poznámkou k výslovnosti tureckých hlásek a vysvětlivkami. Všechno dohromady to tvoří opravdu propracovaný celek, který na mě (i přesto, že mě čtení bavilo) dlouho působil spíš sterilně. Až jak se kniha blížila k závěru, začaly mi docházet různé souvislosti a mnohem více jsem se ztotožnila i s hlavními aktéry příběhu – jak s pouličním prodavačem Mevlutem, tak se samotným městem Istanbulem. Uvědomila jsem si, že ani u beletrie nemusí jít vždy o „lásku na první pohled“ (tedy že mě kniha strhne do příběhu od první stránky), ale že síla může být i ve zpětném pohledu a novém promýšlení toho, co už člověk přečetl.
Orhan Pamuk je dobrý pozorovatel a vypravěč: s lehkostí vypráví o Mevlutově životě a životech jeho blízkých, ale nesoudí. Můžeme se dívat s ním a udělat si tak plastickou představu o životě v Istanbulu dnes i v (nedávné) minulosti.

Komentáře (0)

kniha Cosi divného v mé hlavě recenze