Hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen

recenze

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2015) / Thanyss

Fandové Haruki Murakamiho mají poslední dobou celkem žně. Co pár měsíců se v knihkupectvích objeví další dílo tohoto autora. A vzhledem k tomu, že se taktéž počítám mezi Murakamiho příznivce, nemohl mi jeho poslední počin uniknout, a tak vítězoslavně třímám ve spárech Bezbarvého Cukuru Tazakiho.

Autor proslul především svým magickým realismem a také tím, že své hrdiny nechává topit v bezbřehém oceánu samoty. Na rovinu a hned na začátku upozorňuji, že toho prvního se v nové knize nedočkáte. Na druhou stranu, samoty na vás Murakami vylije celé kýbly.

Cukuru je vcelku nenápadný človíček, vždy upravený, vždy zdvořilý, nemá žádné problémy a zdraví mu slouží jako snad nikomu. A navíc má to štěstí, že na vyšší střední škole se stane součástí harmonické pětičlenné party, která jim všem dává pocit naplnění a bezpečí. Až do doby, kdy se rozejdou na vysoké školy. Zpočátku vše funguje bezproblémově dál, kamarádi (tři kluci a dvě holky) se schází, a přestože v partě panuje nepsané pravidlo „nepárování“, vypadají všichni spokojeně. A potom to přijde. Náš milý Cukuru, jehož jméno jako jediné z party neobsahuje barvu, je nemilosrdně z kroužku přátel vyloučen. Bez udání důvodu. Bez možnosti návratu. Navždy.

Čekali byste, že se hlavní hrdina začne pídit po důvodu té separace? Ale to on ne. Stáhne se do sebe, opustí město svého dětství Nagoju a definitivně se usadí v Tokiu, kde několik měsíců balancuje nad propastí smrti, užírá se nespravedlností, aby se nakonec z temnoty deprese vynořil jako nový člověk. Přesto si však hluboko uvnitř sebe nese křivdu, jež mu jako kus ledu sedí v hrudi.

Letem světem se poté ocitáme o šestnáct let v čase dále, kdy je náš bezbarvý Cukuru Tazaki okolnostmi nucen postavit se své minulosti a konečně se dopídit pravdy. I když se mu do toho moc nechce. A navíc ho do toho vlastně musí dokopat další osoba.

Tahle knížka rozhodně není pro začínající Murakamiovce. Mohla by je totiž zklamat. Hrdina by navíc na spoustu čtenářů mohl působit jako ufňukaný zbabělec, který nemá koule postavit se pravdě čelem a raději se stáhne jako spráskaný pes do kouta a líže si svoje rány, aniž by se snažil zjistit, proč proti němu přátelé vytáhli hůl a ztloukli ho.

Sice jsem při čtení postrádala právě ten magický realismus a proplétání snu s realitou, nicméně jsem si mohla do sytosti užít pocit drtivé osamělosti a prázdnoty. Ta na vás totiž mává snad z každého řádku a výsměšně se vám směje do obličeje jako by vám říkala: „Jen se neboj, i na tebe dojde. Já čekám a trpělivosti mám na rozdávání.“.

Cukuru je metaforou pro Japonsko a jeho národ jako takový. Přestože na ulicích můžete potkat přehršel lidstva, každý je vlastně samostatnou prázdnou nádobou, která se cítí nesvá v přítomnosti ostatních. Lidé spolu nemluví, bojí se odhalit své nitro a žijí tak v bublině, kterou si kolem sebe sami nafoukli. Oni sami si zvolili dobrovolnou izolaci, protože ten, kdo vyčnívá, bude velmi brzy donucen, aby se přizpůsobil svému okolí. Hlavu dolů a rychle do práce.

Haruki Murakami v knize opětovně spřádá několik rozumových úvah do spletité sítě depresivní samoty. Co mi poněkud vadilo, byly některé dějové linky, které působily jako bezprizorní výhonky nevedoucí nikam. Najednou se objevily a stejně prapodivně se vytratily, aniž by se čtenář dozvěděl kam a proč. A to mě vážně štve, protože si nad tím nemůžu přestat lámat hlavu.

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování je dobrá kniha, takže dávám tři hvězdy, jen musíte poněkud více číst mezi řádky a snažit se rozluštit, co dalšího vám chce autor sdělit.

---„Sebereflexe se rodí z bolesti.“---

---„V našich životech se najde leccos, co je až příliš komplikované na vysvětlení, i kdyby to mělo být jakým chce jazykem.“---

Komentáře (5)

Přidat komentář

---