Hrdá žena proti lůze

recenze

Milada Horáková: justiční vražda (2018) / katy238 (214 views)
Hrdá žena proti lůze
Jméno Milada Horáková má snad v povědomí každý, případně měl by mít každý, kdo prošel základní školou. Statečná žena, sociální demokratka, rozvratitelka režimu, a nakonec oběť justiční vraždy. 50. léta nebyla lehká v žádném státě v sovětském područí a monstrproces s Miladou Horákovou a dalšími 3 muži, kteří byli odsouzení k smrti a spousta dalších na dlouhá léta ve vězení, se už nikdy nevymažou.

I tak mám neblahý pocit, že zapomenout je tak snadné…

Ke knize samotné. Autor přibližuje životě Milady Horákové od její rodné vsi, zmiňuje studijní léta, první kroky v sociální práci, do které se vrhla po hlavě. U druhé světové války a věznění Horákové v pevnosti Terezín se zastavuje na delší dobu a prostřednictvím vzpomínek spoluvězňů připomíná její odvahu, obětavost i fakt, že jako doktorka práv (!) byla určena do funkce zdravotní sestry na ošetřovně (doktor jako doktor). Nezaváhala. Pomáhala nemocným s omezenými nebo žádnými prostředky a snažila se pomoci vším, co bylo při ruce. Sama trpěla starostmi o svou jedinou dceru, nebyl však pro ni nikdy problém morálně podpořit zhrouceného spolutrpícího.

Na toto nikdy nezapomněla, ani nemohla. Hluboké jizvy po nacistických poutech měla na rukou viditelné ještě v den popravy, pouhých 5 let po skončení války…

Už tehdy viděla, že se kolem plíží hrozba a její větrnost českém státu jí nedovolila odejít do zahraničí, jak tak učinil například Petr Zenkl a jiní. Snažila se bojovat a nevěřila že komunistická zvůle je schopna se prosadit ve společnosti, která byla ještě před krátkým časem tak rozumná. Ale dychtivost lůzy po výhodách a moci, syfilitický nedouk na prezidenském křesle a bývalá ostravská prostitutka jako první dáma, už to napovídalo, že nic nebude jako dříve a nikdo na tom nemá ani zájem.

Miladu Horákovou, stejně jako stoupence zrušené sociálně demokratické strany, sledovaly tajné služby na každém kroku a snažili se z nesouvisejících nitek uplést proces nevídaných rozměrů, jak to požadovala Moskva i jiné „bratrské“ státy. Povedlo se, Milada Horáková se tak stala ve vykonstruovaném procesu plném nesmyslů první ženou odsouzenou na smrt a ani žádosti o milost ze zahraničí (např. Albert Einstein) neobměkčily pohlavní nemocí a alkoholismem poškozené srdce Klementa Gottwalda. Podepsal rozsudek smrti a poslal tak nevinné na smrt.

Z historie víme, že třídní nepřátelé se museli hledat pořád a doplatil na to o několik let později právě jeden z hlavních architektů tohoto nesmyslného činu, Rudolf Slánský, ale do vystřízlivění roku 1968 máme daleko a koše plné rezolucí proti Miladě Horákové se jen vršily. Obyčejní lidé byli svými stranickými učiteli přísně instruováni, že mají požadovat, smrt zrádcovské slupiny, i když nevěděli proč, kdo to vůbec je. Děti ve školách musely hlasovat v lavicích pro smrt neznámých lidí v dalekém městě. Jenže kdo odmítl, skončil zle.

Může se namítnout, že s odstupem let je Milada Horáková i její činy idealizovány. Byla jen člověk. Nebyla dokonalá. Ale to sobě netvrdila ani ona sama. Stále se snažila být lepší, vyčítala si zanedbávání rodiny i svou angažovat ve světě politiky, který jí v 50.letech minulého století stál život a její rodinu zničil (manžel emigroval krátce po jejím zatčení, dcera se za ním dostala po letech v nepřátelských podmínkách doma). Ale nemyslnost zvůle a politické svévole je třeba připomínat v každém věku a ve všech dobách. Nesmí se zapomenout, jaké hrůzy se napáchaly v průběhu dějin a od násilné smrti Milady Horákové uplyne letos 70. let. Jen krátký čas, a i tak už se začíná zapomínat…

Smutný a nesmyslný osud Milady Horákové, ženy, která přežila jednu zvůli, aby ji zahubila jiná z rukou vlastního národa, svou obludností nepřestává děsit. Silná žena, kterou ohnula až bezbřehá nenávist, uměle vyvolaná. Skutečné problémy režimu se maskovaly obviňováním jednotlivců z nesmyslů. Lidoví soudci je dokázali nafouknout do obludných rozměrů a obyčejní lidé se ze strachu připojili. Raději smrt té cizí pohublé ženy kdesi v Praze než ohrozit jejich rodinu, tak krátce po válce se všichni chtěli cítit v bezpečí, pražské pletky je děsily.

Je těžké být při popisu této knihy, bilancování nad vzpomínkami přeživších a čtení o osudu odsouzených v kriminálech, kde vedle skutečných zločinců seděli ti, co si dovolili přemýšlet jinak a dát to najevo, být apolitický. Jenže to byla i víra Milady Horákové, ať už jakéhokoliv politického směru, každý má právo na svůj názor a na diskusi, ovšem vždy je nutné respektovat názor toho druhého a dospět ke kompromisu, který je nejlepší pro společnou vlast. I za toto byla popravena těmi, kdo to nedokázali a ani nechtěli. Je ti nejsilnější se přece mají dobře a zbytek je třeba zadupat.

A právě i toto je nutné si i dnes připomínat stále znovu.

Komentáře (3)

kniha Milada Horáková: justiční vražda recenze

RMarkéta
14. února

katy238: naprosto s tím souhlasím.

katy238
13. února

To RMarkéta: děkuji za reakci, zapomenutím historie se odsuzujeme k jejímu opakování a právě nyní toto opět hrozí...

RMarkéta
13. února

Připomínat a připomínat. Aby už se nikdy nic takového nestalo. Lidé rádi zapomínají a vytěsňují věci a události nepěkné a po nějakém čase začnou dělat, že se to prostě nestalo. To je velká chyba. Jsem ráda, že takové knihy vůbec vycházejí.