Hotel Atlantic.

recenze

Bára Šťastná a její Samotářky pro mě byly v loňském roce velkým překvapením - nějak jsem si ji v hlavě zařadila mezi autorky nenáročného ženského čtiva (ano, aniž bych ji četla), pak se ke mně dostaly Samotářky a své předsudky jsem musela vzít zpět. Takhle, u Samotářek i Hotelu Atlantic (u Hotelu možná ještě krapet víc) cítím orientaci na ženskou čtenářku, ale tyhle knihy rozhodně nejsou hloupé, povrchní ani naivní. A u Hotelu Atlantic si zřejmě i rozšíříte obzory.

Hotel Atlantic je příběh dvou mladých dívek, které mají vše - milující rodinu, přátele, navíc jsou z finančně dobře situovaných rodin. Ale pak přijde rok 1940 a ony jsou židovského původu. Bohužel.

Nečekejte Samotářky, nečekejte příběh plný koncentračních táborů ( i když i na ty zprostředkovaně dojde) - čeká vás cesta lodí do Palestiny, země zaslíbené, lodní katastrofa a někteří poplují ještě mnohem, mnohem dál...

Možná vám to zní jako pohodová dobrodružná cesta, nenechte se zmýlit. Tihle mladí lidé zažijí neskutečné útrapy, strachy, nemoci, potupy, ztráty (bohužel i lidské), než dorazí na místo, kde najdou svůj domov. A není to nutně tam, kam je válka zavane. Někteří svůj domov najdou až v závěru svých životů...

Autorka vystavěla příběh na skutečném základě - lodní evakuace mladých židovských uprchlíků do Palestiny, kde došlo k potopení zaoceánského parníku Patria, na jehož palubě jich bylo skoro dva tisíce, mezi nimi i velká skupina Čechoslováků. A právě mezi ně Bára Šťasná zasadila hlavní hrdiny. Vyjma jedné postavy jsou všechny smyšlené, ale pro mě naprosto uvěřitelné, lidské a opravdu sympatické. Zajímaly mě osudy i jejich rodinných příslušníků, přátel, známých. Jak já jim všem fandila! Ale válka bohužel nebyla milostivá a vybírala si své oběti.
Příběh je navíc vyprávěn v několika časových rovinách, poskládáme si tedy poměrně slušný obrázek o jejich životech až do samého konce. A že je to čtivé, to asi nemusím zmiňovat.

Hotel Atlantic je příběh plný naděje, odvahy a lásky. Ale taky připomínek, že židovští uprchlíci neměli na růžích ustláno ani po tom, co se dostali do "bezpečných" vod spojenců. I ti k nim přistupovali podezíravě a mnohdy s nimi zacházeli jako s vězni - samozřejmě v rámci jejich bezpečnosti, že ano (taky tady cítíte ten přesah do současnosti?).

Komentáře (0)