Havran v kávomate: poezie, která nejlépe chutná při kávě s cigaretou

recenze

Říká se, že co k má k člověku přijít, se k němu dostane a na samotné cestě vůbec nezáleží. Tato kniha je toho pro mne dostatečným důkazem, kdy první informaci o Ráchel Noa a jejím Havranu jsem přešel s nezájmem, jelikož jsem měl v na konci loňského roku jiné starosti a nepřikládal jsem tomu prakticky žádnou důležitost, abych byl hned v zápětí vyveden ze svého omylu a zmíněná Ráchelina tvorba se na mne vrhla jako hejno Hitchcockových Ptáků a ukázala mi smutnou krásu její tvorby.

I přes všudypřítomný smutek, beznaděj a bolest je v ní obsažena ženská magie lásky. Lásky ženy, která své verše bere jako únik z bezútěšného světa, ve kterém se stala vězněm. Kdy drobnýmu radostmi se snaží vyvážit velkou bolest celého světa a díky samotné tvořivé esenci se to daří. Jako by verše byly samy o sobě prastarými magickými formulemi a samotná kniha, která tak dlouho a bolestivě čekala na svůj zrod, znovu objeveným breviářem.

Děkuji Gudrun Flower a samotné Ráchel, že jsem měl tu čest stát se návštěvníkem tohoto magického světa, ve kterém je ještě více znát tvořivá zvukomalebnost slovanských jazyků, a rád v něm zůstanu dokud to jen bude možné.

A jak sama Gudrun napsala v závěru svě předmluvy, podařilo se mi svou lásku nalézt a i za to vám oběma patří můj dík.

Komentáře (0)