Globální polobrakový mišmaš Franze Spundy. Rozkoš pro zvané

recenze

Žlutý a bílý papež - magický román (1929) / tomasblazek
Globální polobrakový mišmaš Franze Spundy. Rozkoš pro zvané
Zápisky čtenáře. :: :: :: "Stranou tábora stál šedý dům, strašlivý svými strhanými okny, rozdrobenými zdmi a zborceným trámovím. Zdálky páchl po chlorovém vápně a hnilobě, po snětivém hnisu. Bylo zbytečnou opatrností, že obehnali jej kolem dokola ostnatým drátem; i stráž byla záhy stažena jako zbytečná a opuštěná strážnice sloužila toulavým psům za doupě. Tam, kde hnědá hlína spadala šikmě k řece Ingodě, zahrabávali mrtvoly, totiž složili je tam a hodili na ně několik lopat země. Odtud ten strašlivý zápach; ti, kdož byli uvnitř, hnili zaživa. To byla nemocnice v Čitě." Magický román olomouckého Němce Franze Spundy (1890-1963) Žlutý a bílý papež začíná zostra. Rychle, surově a horečnatě je načrtnutý obrázek zajateckého tábora v ruské Čitě východně od jezera Bajkal a sto kilometru od pomezí Mongolska ve vírech doby krátce po bolševické revoluci. Tam se setkávají kromě jiné spektakulární společnosti dva podivní lidé: zhýralá atamanova milenka Maruša Aka a tibetský lama Derbek. "Jiného vás nenapadlo nic??" vyjela si na něho podrážděně Maruša; její ruka pohrávala si prsty s levou bradavkou. "Jak člověk může být tak nudným! - Blbost, Yoshivara! - Chci užíti něco, co zde dosud nikdy nebylo, hrůza, vášeň, jaké dosud nikdo přede mnou nezažil. Co už zde, jest vlažné jako splašky. Chci oheň, chci žár!" - Orchestr řval jako zběsilý, tepny bily. Pohled Marušin sliboval veškeré neřesti a hříchy. "Musíš si sama najíti cestu k sobě, pak zažiješ dosti hrůzy," pravil Němec, dostatečně obeznalý v poznání zlého. "Nic ti tak nevybičuje krve, jako poznáš-li ďábla v sobě, zoufalství a smrt." - Maruša cítí silnou žádost po lamovi, chce prožít něco dráždivého. Ale stane se, co nečekala. "Obrátila se jedovatě na něho. "Co můžete vy věděti?" "Jest (Derbek) Lamou," naléhaje na ni, chtěje věci zabránit. "Dráždí mne to," rozhodla a odmítla jej. Tu Lama otevřel oči a pomalu pohlédl na ženu. Tato vssála hrůzné bělmo jeho mrtvých očí do sebe, vykřikla s rozkoší a její ruce vztáhly se do prázdna po něm. Burácela v ní vášeň i hrůza. Lama sklopil opět oči a ona klesla na zem jako padající chmýří. " - Jeden z přítomných však tuší víc, je to Japonec Yashiga. V románu je knížetem Zla, to se však dozvíme později. "Jeho rty šeptaly: "Neví v tom ničeho. Snad se k smrti polekala, protože to cítila v pohledu lamově: Maruša - aka - akaša Maru. Jest fenomenem okkultních sil." - Lama v Maruše odhalí nositelku Akaši, jedné ze sedmi tatev, která může být při nepatřičném nasměrování zdrojem smrtící energie. Tatvy jsou modifikacemi životní energie prány. Pokud se to zdá zmatené, nebo příliš schematické - ano, je. Spunda vytvořil v románu mechanicky se chovající svět, v němž spojil jak na karnevale dohromady teosofický aparát pseudotibetsko-indické mystiky s magií, kabalou (nijak nepřekvapí, že zde figuruje i kabalistický symbol prvotního člověka Adama Kadmona; jak říká vypravěč, Kadmon je řečí pelingů - Evropanů - sedmou "nezbadanou" tatvou) s mystikou křesťanskou. Tento fantasmagorický svět Spunda opatřil řadou zákonitostí, které prostě nějak (a nemá smyslu o tom hlouběji přemýšlet) fungují: například, že kdo probudí k životu akašu, během sedmi hodin zemře. A tak hned v úvodu umírá surový lékař Skutačev, který přivedl lamu Derbeka za Marušou. - Lama s přítelem Tamilem - kterému je osudově souzena Maruša - opouští Čitu a vydávají se na dlouhou pouť do Tibetu za nejvyšším Težu Lamou, který jediný může mít moc zabránit obrovské energii v Maruše, aby se přeměnila v energii ničivou. Jenže cestou za Težu lamou do Cong Ha Py poutníci v Tibetu dojdou do zřícenin hlavního města toltekské (ano, čtete dobře) říše, kde Tamil ze starých dveří v ruinách sebere kousek tmavočerveného kovu. I přes výslovné varování nabádání Derbeka si plátek kovu vezme s sebou a vzápětí Derbeka opouští. Tím je vypuštěn džin z láhve: kov - jmenuje se tamil a proto se jeho nálezce také jmenuje Tamil (nesmějte se, prostě je tomu skutečně tak) má totiž magickou moc a může vyvolávat smrtící paprsky, působit sugesci, způsobovat jasnozřivost, dokáže zabíjet. A to je zlé, protože Tamila ovládne Japonec Yashiga, který se chce zmocnit celého světa a podmanit jej Japonskem. Nemá cenu zde líčit další děj, protože je v knize tak nakoncentrován a ubíhá tak zběsile vpřed, že jej místy čtenář nestačí sledovat. Mnohde stačí Spundovi tři řádky, aby došlo k zásadnímu závratu, ke změně scény, k ukončení epizody, zásadní postava se vynoří úplně někde jinde. Děj je ale poměrně důmyslně a komplexně vybudován v rámci výše zmíněného, vyslovené nesmysly zde nejsou, jenom těch událostí, úrovní a linií je jak otrávených ryb v Bečvě. - Zmíním další děj už jenom bodově: Yashiga se spojuje se satanistou Dudécourtem, účastníme se černé mše. navštívíme Yokohamu, Řím, San Francisco, New York, sledujeme spekulace burziánů, zažijeme podloudnictví za prohibice, výbuchy domů, hrůzné scény na hřbitovech, noční honičky a přepadení v ulicích. Yashiga zdánlivě umírá, ale na nevědoucího Tamila jeho ďábelská energie působí i z hrobu. Euroameričanům se nevysvětlitelně přestávají rodit chlapci, na scénu vstupuje benediktin Guéranger, kterého vysílá římská církev aby zničil černokněžníka Dudécourta - ten totiž pomocí kovu tamilu vraždí kardinály jak na běžícím páse, aby už nikdy nemohl být zvolen žádný bílý papež... Dudécourtova sekta satanistů se vzbouří proti svému vůdci, Yashiga a Dudécourt chtějí dokonce učinit velké pokání, ale zjišťují, že jsou natolik prostoupeni zlem, že to už nelze učinit a rozhodnou se pro stezku msty a proměňují se ve vlkodlaky. - Dál již nebudu jistě poněkud již sesuvem těchto vět unavenému čtenáři předestírat tento Spundův planetární boj Dobra se Zlem, který není zakončen - jak by napovídal název spisu - soubojem žlutého (totiž tibetského) a bílého papeže, ale mystickou svatbou protikladných elementů. Filosofická nadstavba tam tedy je. - Z knížky samotné zmíním ještě její styl. Pakliže ostravský brakolog Martin Jiroušek v pokleslých literárních žánrech hledává jejich návaznost na umění filmové, já podobně vždy sám pro sebe přemýšlím, zda je beletristické dílo zfilmovatelné. Žlutý a bílý papež zfilmovatelný není, než že by to byl třicetidílný seriál, kde by děj eklekticky a klipovitě neúnavně tryskal jako láva z Etny a kde by natáčecí lokace neminula skoro žádný kout světa a málokterou obskurní oblast lidské činnosti. Spunda slepil úděsný děj. Nepíše však lacině a neuměle, ale s účinnou expresivitou, popisy míst a situací dokáže vtěsnat do několika slov, mnohdy do slova jediného. "Tu dopadly, šikmo záříce, první paprsky sluneční do pokoje, burácejíce chvalozpěv novorozeného dne. Slunce! Tamil vstal a zavřel vřelými polibky rány, které zasadila noc nádhernému tělu ženinu. - Spala. " Spunda (nebo překladatel?) jehož dílo je přeloženo z němčiny, používá až komicky působících archaismů, výrazů z angličtiny "nejsme policemens" "cocktails" "effektuován", "office", "sandwich" či jakoby pečlivě vybíraných ze slovníku cizích slov "blasfemie". Jeho popisy přízračných dějů jsou úchvatné. "Chvěje se stál zde hlouček těch, kteří přežili, s očima krví podlitýma, rozedraných a pokousáním hrozně znetvořených. Krev pobitých, rozlitá černě po kobercích, kouřila jedovatým výparem. Tančící bludičky vynořovaly se z ní, elektrické světlo zhaslo. Syčící vlnění mihalo se sem a tam v odporných pitvorách, neviditelný pekelný sen." - Líčení přírody, krajiny - jak z obrazu Edvarda Muncha. "Nastal podzim. Od moře burácely větry fialově nabarveným večerním nebem. Větve se lámaly s rachotem v divokém objetí větrné nevěsty. Divoké husy, zanesené bouří, byly hnány jako hadry nocí. Zvěř bědovala ve svých doupatech." - Popisy jiných doupat - doupat neřesti - jsou prostě skvostné. "U příštího rohu ulice svítil bar. Snad bylo možno dověděti se něčeho zde. Vstoupili. V arkýřích seděly osamocené párky. Pianista hrál valčík Mefistův. Elektrické hrušky byly obaleny temně červeným hedvábím; páchlo to zde zvláštními esencemi." - Rozkošné, a snad až příliš. Nikoli, literárního pokrmu takto intenzivní chuti nelze užívat často. Spunda byl ale nesporně zajímavý autor. Sympatizoval též krátce z nacismem, byl však pacifistou a za války se od něj odvrátil. Magické romány napsal ve dvacátých letech patrně celkem tři; česky, pokud vím, vyšly jenom dvě z jeho knih. Pozdější jeho tvorba byla zřejmě již výrazně serioznější. Na německé wikipedii je o něm obšírné heslo, ani v českých germanistických kruzích není nijak zapomenut. Doufám, že se s jeho dílem budu moci jako čtenář ještě někdy setkat. - Pokud bych se mohl vyjádřit kriticky: polobrakové smršti Žlutý a bílý papež škodí poněkud silný autorův důraz na zakotvení příběhu v již tak dostatečně bizarním teosofickém pojmosloví, v němž se čtenáře chvílemi ztrácí až takřka rezignuje na jeho pochopení - a tehdy přichází čtenáři to pravé osvobození. Jistá nekonzistentnost je znát v tempu knížky, kdy zpočátku děj letí jako šikanzen se zdrogovaným strojvůdcem, aby se v části nástupu benediktina Guérangera (jen dočasně) zklidnil do líněji plynoucího tempa nebesy prosvíceného mystického románu. - Čtěte, ale bacha, je to silná káva pro fajnšmekry. "Soda s malinovou šťávou rychle zmizela a Steeplebury dostal svého druhého coblera. "Odkud jen má tip, rád bych věděl," počal opět Gardener. "Víš co, otaž se ho sám. Toho muže musíme si udržet v teplu. Ne?" Gardener rýpal se v zubech. Hudba začala hráti ragtime. Ženské vřískaly." ... Uff.

Komentáře (0)

kniha Žlutý a bílý papež - magický román recenze