Fyzika sestoupila z piedestalu
recenze
Stručná historie času (2007)
/ Lector
Stephen Hawking se stal vědeckou celebritou dlouho před svojí smrtí a jeho skon jeho popularitu jenom prohloubil. A také přinesl zájem o jeho dílo, především o opus magnum jeho tvorby a populárně naučné literatury vůbec. Pokud píši „opus magnum jeho tvorby“, pak tím myslím především masové dopady, které kniha vyvolala na laickou čtenářskou obec, protože je mimo mé schopnosti i mimo rámec DK hodnotit vědeckou tvorbu S. Hawkinga.
Kniha u nás (včetně Slovenska) vyšla ve čtyřech vydáních a tato recenze se týká prvního českého z roku 1991. Kniha se stala spolu s Weinbergovými „Prvními třemi minutami“, které Hawking zmiňuje hned v úvodním poděkování, zjevením na poli popularizace kosmologie a teoretické fyziky. A to i u nás.
Autor se odhodlal k jejímu napsání ovlivněn skutečností, že v literatuře pro laiky neexistuje kniha, která by odpovídala na otázky na původ vesmíru, jeho vývoj a budoucí osud. Dodávám, že se píše rok 1982, kdy Hawking začal o knize uvažovat. Není třeba dodávat, že tehdy už dlouhá léta trpěl amyotrofickou laterální sklerózou, byť tehdy ještě mohl mluvit.
Rozhodl se tedy vlastním dílem přispět k popularizaci výše uvedených otázek a zvolil cestu velmi příjemnou – psát o fyzice bez rovnic. V úvodu k tomu dodává: „Zkušenější autoři mě varovali, že každá rovnice sníží zájem o knihu na polovinu. Rozhodl jsem se proto, že vynechám všechny rovnice. Ale nakonec jsem přece jen jednu rovnici do knihy zařadil: slavnou Einsteinovu E = mc2. Doufám, že neodradí polovinu mých potenciálních čtenářů.“ Jak vidno z prodejní úspěšnosti knihy, čtenářů měla a pravděpodobně ještě mít bude hojnost. Záměr se mu povedl a Hawking přivedl kosmologii a teoretickou fyziku z poslucháren, kongresových sálů a stránek odborného tisku na obrazovky televizorů, reproduktory rádií a stránky nedělních příloh denního tisku.
Hawking ve snaze dobrat se srozumitelného obrazu vesmíru začíná svůj text charakteristikou základních komponent - Einsteinovou relativistickou fyzikou a kvantovou mechanikou, které potom umně smísí do stručného náznaku myšlenkového rámce kvantové gravitace sjednocující obě vzájemně neslučitelné teorie. Velkou pozornost věnuje fyzice černých děr a svojí ústřední myšlence – jejich kvantovému odpařování, kterýžto proces, respektive jeden z jeho atributů, nese jeho jméno - Hawkingovo záření.
Druhá půlka knihy pak patří vzniku a vývoji vesmíru a problematice plynutí času. Na první pohled je to jistá míra zobecnění fyziky černých děr, ale uvedené řazení také odpovídá časovému uspořádání vědeckých zájmů S. Hawkinga.
Nemá valného smyslu dnes posuzovat úplnost či platnost informací obsažených ve vydání z roku 1991. Je samozřejmé, že teoretická východiska zůstala nezměněna, ale mnoho informací zveřejněných na základě tehdejších pozorování vesmíru včetně jejich interpretace vzalo od té doby za své.
Obrovský technický pokrok, který od 90. let zastihl pozorovací astronomii, přinesl řadu odpovědí na tehdejší otázky, ale mnohem více otázek, o nichž Hawking v době psaní této knihy neměl ani ponětí, otevřel. Jsou to zejména velmi přesná pozorování struktury vesmíru ve velkých škálách doplněná strukturálními modely vesmíru získanými na výkonných superpočítačích. Dále to jsou pozorování gravitačních efektů působících ve velkých škálách vedoucí k teorii temné hmoty či pozorování větší rychlosti rozpínání vesmíru, než předpovídaly výpočty vyplývající z obecné teorie relativity. To jsou jen tři případy významných vědeckých objevů, které Hawkingova kniha nemohla reflektovat.
Zájemcům o nejnovější stav poznání vědy zvané kosmologie lze toto dílo doporučit s tím, že se nemohou spokojit s přečtením jen této knihy, neboť by zůstali na půl cesty.
Ani to však tomuto dílu neubírá nic na jeho významu a zajímavosti. Stále více má „Stručná historie času“ význam jako svědectví o historii poznávání vesmíru a dokumentuje jeho stav předtím, než tuto vědu akceleroval technický pokrok v podobě špičkové instrumentace pro experimenty a pozorování a výkonná výpočetní technika použitelná pro řešení matematických problémů, jež teoretickou fyziku stále více doprovázejí.
Hezká a obšírně pojatá recenze. Díky