Experimentování s podivností

recenze

Teorie podivnosti (2018) / CleoXandra
Experimentování s podivností
Překladatelka Pavla Horáková se po dětské trilogii o hrobařících a kooperaci na románu „Johana“ představila i vlastní románovou prózou pro dospělé čtenáře. Její teorii o podivnostech naší žhavé současnosti věnuji následující stručné shrnutí dojmů.
Vzhledem k tomu, že se v případě autorky nejedná o žádnou neprobádanou novicku (a též vzhledem k charakteru díla) asi nikoho nepřekvapí našlápnutí tohoto opusu směrem k literárním cenám. Přitom se nedá hovořit o vykalkulovaném záměru trefit příhodnou cílovku a stvořit kasovní trhák. To vůbec ne. Kniha je hodně svá. Dýchá určitou mírou rezignace na to, co si o tom bud ten či onen myslet. A to já ráda. Takový přístup vždy dovedu ocenit.
O čem to je a jak je to napsané? V první řadě musím připustit, že celková koncepce snese dle mého názoru nálepku experimentálního románu. Experimentálního mj. v tom smyslu, že ho autorka pojala jako průlet napříč žánry. Podobných pokusů známe celou řadu a víme, že často konči obtížně stravitelným gulášem. V případě Teorie podivnosti však celek drží pohromadě a svědčí o dobře promyšlené konstrukci, postavené na jasném a bezproblémově obhajitelném záměru.
Oním záměrem je přenést na čtenáře náladu (nebo aspoň její závan). Náladu plíživé skepse, pramenící z reflexe poněkud podivné reality, jejímž absurditami se proplétají naše životy.
Vypravěčkou příběhu je vědecká pracovnice jménem Ada, tak akorát stará, a tak akorát životem poučená, aby jí nečinilo potíže komentovat vše potřebné s odlehčujícím nadhledem. Svůj vlastní osobní život úplně nezvládla (výběr nevhodných mužů – která z nás to nezná?). Rodiče jsou taky poněkud „strange“: matka je poněkud obnošenou rozhlasovou ikonou pro krajanskou diasporu, otec (vysloužilý lékař) se upnul k adaptaci skalního bytu. A pan bratr je jakési nekonformní zvířátko, které si jakákoli cílevědomá žena těžko oblíbí.
Epizody ze života rodinných příslušníků a dalších lidí, s nimž Ada přichází do styku, jsou prezentovány v kontextu nenásilných a často nevyslovených postřehů a úvah o hlubší podstatě omylů, frustrací a vykořeněnosti. Trochu rušivě na mě působily opakující se odbočky do světa přírodních věd (kvantová mechanika apod.) i společenských věd (kunsthistorie, sociologie …). Působilo to na mě jako pokus pochytat příliš mnoho zajíců najednou.
Román není dějově naspeedovaný, plyne zvolna a inteligentně. Pro milovníky strhujících thrillerů to rozhodně není – pochutná si na tom spíš přemýšlivý introvert. Nebo i extrovert, ale nesmí chvátat.

Plusy: hlavně neotřelá konstrukce příběhu a myšlenková hloubka postavená na svérázném názorovém světě a chytlavém umění interpretace. Taktéž mě potěšila rutinovaná práce s češtinou – v případě této autorky bych ani nic jiného nečekala.
Mínusy: spád vyprávění se občas poněkud zadrhával, takže jsem se musela stránkami prokousávat skoro až násilím. Dále mi připadá, že našlapaná tematická různorodost je spíš na škodu, hlavně tím mám na mysli exkursy do světa rozličných vědních oborů.

Sečteno, podtrženo: určitě pozoruhodná kniha, která stojí za přečtení. Na dovolenou bych si ji asi nevzala, ale pro přemýšlivé večery pod dekou a se sklenkou dobrého pití je jako udělaná.

Komentáře (0)

kniha Teorie podivnosti recenze