Excelentní výkon anglické historičky – kniha Vražda v Jekatěrinburgu odhaluje děsivou předsmrtnou anabázi posledního cara a jeho rodiny!

recenze

Na jednom místě svého životopisu vzpomíná Boris Jelcin na smutnou událost z 27. září 1977, kdy jako stranický tajemník ve Sverdlovsku musel z příkazu politbyra nechat zbořit tzv. Ipaťjevův dům. Absurdnost celé záležitosti spočívala mimo jiné v tom, že se jednalo o národní kulturní památku, které měla být naopak věnována maximální péče a ochrana! Čím byla tato dvoupodlažní budova zámeckého typu pro sovětské vládce tak nebezpečná, že musela být srovnána se zemí, aby po ní nezůstala sebemenší stopa?

Jako hlavní důvod se obvykle uvádí, že v jejím sklepení byla v noci z 16. na 17. červenec 1918 popravena carská rodina. Samotný tento fakt ovšem kremelským vládcům nijak nevadil – vždyť vyvraždění dynastie Romanovců považovali po celou dobu existence Sovětského svazu za záslužný revoluční čin! To, co jim dělalo starosti, bylo něco jiného. Ipaťjevův dům se postupem doby stal poutním místem, hojně navštěvovaným těmi, kdo na rozdíl od oficiální ideologie považovali posledního cara za mučedníka či přímo světce. Tehdejší šéf KGB Jurij Andropov v tom spatřoval protisovětské aktivity a nechal dům zbourat.

Kniha Vražda v Jekatěrinburgu s podtitulem Poslední dny Romanovců velmi sugestivním způsobem mapuje děsivou anabázi, jíž si prošel Mikuláš II. se svou rodinou poté, co musel po Únorové revoluci abdikovat. Dokud byla u moci Prozatímní vláda, nic nenasvědčovalo tomu, že mu budoucnost chystá tak krutý osud. Internace v Tobolsku měla být dočasná, čekalo se jen na vyřízení formalit s udělením azylu v Anglii. Po bolševickém puči bylo náhle všechno jinak – v Rusku vypukla občanská válka, bývalého vládce převezli do Jekatěrinburgu a když se k městu přibližovaly oddíly „bílých“, přišel od Lenina, Trockého a Sverdlova telegram s pokynem „vyřídit záležitost Mikuláše Romanova“. Co se za tímto eufemismem skrývalo, nemusel místním čekistům nikdo vysvětlovat...

Knihu renomované anglické historičky lze žánrově zařadit do literatury faktu, zároveň jsou v ní však obsaženy určité románové prvky, které jí dodávají na čtivosti, plastičnosti a dramatičnosti. Zevrubnému zhodnocení carovy politické dráhy se Helen Rappaportová vyhýbá a dává přednost analýze jeho lidského profilu, přičemž nešetří obdivem ke statečnosti, s jakou snášel své ponížení, útrapy a tušení zlého konce. Nadchnou nás i morálně pevné postoje všech, kdo spolu s ním trpěli v Ipaťjevově domě, z něhož již neměli vyjít...

I když průběh samotné vraždy je podrobně popsán v řadě jiných knih (pachatelé se totiž svým zločinem nijak netajili, naopak se ještě dlouho poté přeli, kdo z nich měl na něm větší „zásluhu“), poslední dny Romanovců jsou dle mého názoru takto detailně zdokumentovány poprvé. I proto si kniha Vražda v Jekatěrinburgu zasluhuje naši pozornost a její autorka obdiv a poděkování.

Komentáře (0)