Dominika na motorce zase na cestě

recenze

Dominika na cestě Japonskem (2021) 3 z 5

/ Suzanne

Dominika Gawliczková opět vyrazila na cesty a tentokrát si jako destinaci vybrala Japonsko, zemi, která se od té naší liší, jak jen je to možné. Dominika během 7 měsíců procestovala 8 japonských ostrovů, ujela 9531 kilometrů, a to vše na jedné malé motorce.

Tentokrát se Dominika, metr padesát pět vysoká blondýna, hodně uklání, jí spoustu nejrůznějších syrových potvor, trpí nemocí, zažije rozchod, utíká před tajfunem a seznamuje s Japonci a taky dost pije. A jen tak mimochodem poskytuje rozhovory pro deníky a natáčí reportáže pro televizi, protože se její cesta na motorce přes Japonsko stala pro místní obyvatele senzací a z Dominiky celebrita.

Společně s Dominikou budeme moct zažít ruch japonských velkoměst i klid venkova, projít se pohádkovým lesem jak z kresleného filmu Princezna Mononoke, nakupovat v konbini, koupat se v horkých pramenech, podívat se do výrobny sójové omáčky nebo na kosmodrom nebo se vydat do vesnice plné strašáků, zjistit, jak fungují proslulé japonské záchody a nakonec nakouknout i do hodinového hotelu.

Dominika je ve své novince upřímná, otevřená a extrémně vtipná. Svou cestu popisuje s nadhledem a neuvěřitelným vtipem, takže se čtenáři budou smát nahlas a celou knížku slupnou jako malinu. Dominika se ale nebojí zabrousit i do osobních témat a přiznat, že se jí během cesty po Japonsku rozpadl dlouholetý vztah nebo že má zrovna menstruaci a cítí se pod psa.

Dominika hezky popisuje, jak je Japonsko na jednu stranu extrémně moderní a jak si člověk na zvýšenou míru pohodlnosti (třeba na bidetové záchody nebo na konbini, samoobsluhy, které jsou ve velkých městech skoro na každém rohu a mají otevřeno dvacet čtyři hodin denně) rychle zvykne. Na druhou stranu líčí Japonsko jako bizardní, v mnoha ohledech zpátečnické a strašlivě omezující individualitu člověka. Nicméně z knihy je cítit okouzlení nádhernou přírodou, místy až nepochopitelnou laskavostí Japonců i některými vymoženosti – a taky některými bizarnostmi. Dominika se zamilovává do úplně odlišné kultury, i když s mnoha věcmi v ní nesouhlasí nebo se jí přímo protiví.

Na konci každé části (kniha má celkem tři) čtenáři najdou fotoalbum. Ty mám v cestopisech ráda, protože názorně ilustrují, o čem autor píše, a nemusím googlit nebo si to představovat (většinou úplně mylně). Ve fotoalbu Dominika dokazuje, že je nejenom cestovatelkou a motorkářkou, ale také talentovanou fotografkou, protože její fotky jsou skutečně působivé.

Dominika v předchozí knize popisovala napínavé dobrodružství v Jižní Americe. Dominiku na cestě Jižní Amerikou jsem si naprosto zamilovala, protože jsem měla pocit, jako kdybych s ní na té Hondě skutečně jela a všechna dobrodružství prožívala. Dominika mě okouzlila tím, že i nepříjemné zážitky (a že jich v Americe zažila plno) dokázala popsat s nadhledem a úžasným smyslem pro humor a ironii.

Oproti Dominice na cestě Jižní Amerikou mi ale její dobrodružství v Japonsku přišlo neuspořádané, osekané a jednotlivé příběhy a historky vytržené z kontextu. Z Dominiky na cestě Japonskem se ztratil příběh a s ním i ten pocit, že s Dominikou cestuju a zažívám dobrodružství i trable. Takže ve výsledku mi takhle kniha přišla jako sled na sebe volně navazujících vtipných nebo dramatických příhod.

Dominika na cestě Japonskem dle mého kvalit knize Dominika na cestě Jižní Amerikou nedosahuje, ale pokud se chcete seznámit s odlišnou kulturou čtivým a extrémně zábavným způsobem, tak můžu Dominičino dobrodružství v Japonsku doporučit. Už jenom kvůli jejímu humoru stojí její knihy za to.

P. S. Škoda jen, že jsem se nedozvěděla, co se vlastně Dominice přihodilo za úraz hlavy – pokud na to tedy vůbec doktoři přišli. Dost by mě to zajímalo.