Doba límečkových mikin od krve

recenze

Koupit si knihu Jaroslava Kmenty je sázka na jistotu i kvalitu. Zpracovává témata, která jsou aktuální stále a jeho reportáže a zjištění se týkají nejen let minulých, ale hlavně těch současných. Neustále nám připomíná, že hříchy nejsou nikdy zapomenuty, a i když zákony naší země je umožňují promlčet, existují zákony, ve kterých nejsou promlčeny nikdy. A vyšší zájmy. Mnohem vyšší, než jaké si běžný smrtelník dokáže představit.

Jeho další kniha série Polosvět poodhaluje svět organizovaného zločinu spojený s tzv. světskými. Dnes je již složitější si představit, co to znamená ono slovo, světští. Pokud necháme promluvit všemocnou Wikipedii, můžeme si přečíst následující citaci:

Světští, též mezi nimi Jauneráci je označení především pro komunitu lidí provozujících zábavní parky, cirkusy či s touto zábavou spojený prodej. Pojmu bývá přisuzován i širší význam. Místem, kde světští tyto aktivity provozují, jsou nejčastěji poutě, festivaly, jarmarky, dny města a jiné místní slavnosti. V širším významu jsou nepřesně označování také jako komedianti, takové označení je pro některé světské považováno za hanlivé.

Pokud jste četli kocoura Mikeše, jistě si pamatujete na kocourkovu kariéru u cirkusu, ale kocourek samozřejmě neorganizoval vraždy ani žádné podvody (tedy, možná ano, ale to se třeba dozvíme v nějaké další knize této série), ovšem pokud si pamatujete tu část, jak Mikeše unesli cikání, jste o něco blíže tématu knihy. Ústřední postavou, kolem které se kniha točí a ke které se v kruzích neustále vrací, je, tedy spíše byl, Antonín Běla. Romský král podsvětí, ve své době blízký spolupracovník Františka Mrázka a člověk na špinavou práci v tom nejhnusnějším slova smyslu. Jeho vila v obci Úvaly se stala dějištěm mnohých hrůz a pokud by zdi mohly mluvit, řvaly by tak, že by se denně musela přesklívat okna.

Postupně Vás autor provede jednotlivými kapitolami a událostmi, které jsou spojeny jako síť jedna k druhé. Některá jména Vám budou známá z jiných autorových knih či z kauz, které proběhly médii, jiná si přečtete poprvé v životě. Jaroslav Kmenta se ale před závojem času nehodlá zastavit a zavede Vás až do hluboké totality, kdy naplno odhaluje minulost všech účastníků, ať již menších potížistů či domnělých žraloků. Vyvstane před Vámi obraz, který je odporný skrz naskrz, ale ve světle událostí po roce 1989 až do dnešních dnů dává podivně zvrácený smysl. Jedno chapadlo chobotnice si podává druhé, a i když jsou některá useknuta, rostou další. Mnohdy slabá, těch se hned tvor zbaví, ale jiné vyrostou v silné paže a ty neváhají škrtit. Mnohá zjištění jsou šokující natolik, že je těžké uvěřit, jaká všechna kolečka v onom mariánském soukolí pracovala. Události se vrší jedna na druhou a náhle BUM! Z bosse je najednou hromada rozstříleného materiálu. Ovšem ne vždy.

Když se pronáší to otřepané a mnohdy otravné rčení o zlatých devadesátých, mnozí ani netuší, v jaké šíři to pro některé platilo a v jaké délce platí dodnes. I když dnes už neznáme konkrétní jména a na první pohled zlaté časy všech těch Krejčířů, Mrázků, Bělů a dalších skončily, není tomu tak. I dle náznaků v knize se jen ti další naučili fungovat méně otevřeně. Zapomínat na poučení z devadesátých i následných let není moudré. Ovšem tehdy, v časech Discolandu Sylvia, kde se mnoho z oné honorace scházelo a kam často vedly stopy mnohých zločinů, znamenalo být vidět něco poněkud jiného než dnes. Kdo tehdy vydržel být vzadu, měl větší šance. Všichni se stále učí.

Kniha je rozčleněna do kapitol, které se zabývají tématem v celé šíři a dále do podkapitol, které dělí téma dále dle chronologie a důležitých osobností. Tyto jsou pak psány do příjemných oddělených odstavců, jelikož množství uvedených údajů by v souvislém textu mohlo být nepřehledné. Takto má čtenář možnost informace zpracovat, k některým se vrátit a příjemně si tak poskládat dost nepříjemný obrázek světa nedávné minulosti.

Velký dojem ve mně zanechala obrazová příloha uprostřed knihy. Není nijak rozsáhlá a ruku na srdce, v dobách internetu to ani není nutné a pro ilustraci několik fotografií opravdu stačí. Ovšem vždy, když jsem se podívala na fotografie Antonína Běly, nešlo zůstat lhostejným. Když pak přibývaly informace z knihy, které ukazovaly jeho život i smrt v celé nahotě, bylo to opravdu jako nahlédnout oknem do časů, které si pamatujeme v mé generaci jako bezstarostné časy dětství. Když se dívám na Bělovy rodinné fotografie, nemohu za jeho zády nevidět výzdobu obývacího pokoje, kterou měla podobně doma i moje babička (fajn, samopaly a bankovky vysokých hodnot tam neměla), ale bylo to tak podivně povědomě známé, celá ta atmosféra. Jakoby se z těch obrázků za ním, z celé té podivně intimní fotografie, vynořila ruka a pokynula. Je snadné si pak uvědomit, jak blízko ty časy i jejich následky stále jsou, jakkoliv se mohou časově zdát vzdálené.

Že ti lidé jsou už většinou mrtví nebo zmizelí a určitě mrtví. I když se jedná hlavně o perfektní práci investigativního novináře, který shromáždil, vytřídil a seřadil naprosto fenomenální množství zdrojů a údajů a předložil je každému zájemci tak, že je lze snadno pochopit, v něčem je to jiné. Mrazivě známé. Všechny ty šusťákové soupravy, límečkové mikiny, hnusné neforemné sportovní boty a auta, která jsou dnes v provozu jen na periferiích měst nebo už jsou jen šrotem v ulicích města, tehdy to byla super fára. Většina z nás to zažila, patřilo to do našeho světa. Po přečtení knihy si uvědomíte, že ten svět byl mnohem rozsáhlejší a patřilo do něj mnohem více, než jsme tehdy dokázali pochopit. Je to silné čtení. Silné událostmi, jaké odhaluje a silné dobou, kterou připomíná v celé své nahotě.

V knize je obsažena zvláštní nostalgie. Není hřejivá, ale studená jako zmoklé bahno a nikdo příčetný ji nechce vracet. Možná je to tím, že jsem v té době žila v Praze a uvědomění, co se tam kousek od nás dělo. Možná je to celou turbulentností své doby. Doby, která neskončila a která vede svá chapadla dál. Do dnešních dnů.

Určitě si knihu přečtěte. Nejenom, že dostanete možnost poznat také rodinu Bělových a jejich rodinné impérium, ale poznáte do hloubky i zvláštní časy, se kterými se tenkrát učili žít všichni. Někteří to dokázali. Jiní nedostali šanci. Linie jedné či druhé možnosti byla velice tenká. Je dodnes. Jen méně na očích.

Komentáře (0)