Devět dní a co potom?

recenze

Velmi čtivé dílo české autorky, dystopie bez zbytečných záseků do minulosti, kdy sice netušíme, co společnost přetvořilo, ale je jasné, že to musela být velká katastrofa. Klasické dystopické členění - společnost plně ovládaná a utlačovaná, kruté tresty, přesná pravidla versus společnost na té druhé straně, svobodná, ale přesto jen lidská. Vzájemný střet postav z obou stran a navíc muže a ženy jen těžko mohl skončit jinak než vzájemným sblížením. Nejedná se ovšem o milostný příběh, ten je jen součástí komorního děje.
Ocitáme se ve velmi drsném světě, navíc plném intrik a barbarství. Citadela oplývající technologiemi, materiálem a zdroji je napadána povstalci, kterým toto vše chybí. Děj graduje, blíží se závěrečný boj dobra a zla. Na poměrně malém prostoru je Lee vystaven pochybám, a navzdory svému vymytému mozku je pochybování schopen. To ho přivádí k poznání, které ale musí úzkostlivě tajit, chce-li přežít.
O to složitější pro mě bylo přijmout fakt, že po poslední kapitole už nic není. Zcela mi chybí konec příběhu. Co byla ta věc, kterou otec tak moc hledal, jak dopadl on sám? Skončila jen jedna bitva, byť velká a s hrozivými následky, ale jen jedna. Takový potenciál mít v ruce něco, co dokáže zničit celou Citadellu, přece nemohla autorka úplně ignorovat. Zdá se ale, že ano. Nicméně čtení to bylo příjemné, na jeden delší letní večer. Formálně zajímavé tím, že se část děje odehrává z pohledu jedné postavy, posléze tatáž část zcela jinak z pohledu druhé postavy. Oceňuji autorčino nastudování boje, taktiky a strategie, takže vyznívá velmi realisticky. Ocenila bych i autorčin jazyk, který je mnohdy velmi neotřelý, neobsahuje dnes obvyklé vulgarismy, naopak pohrává si s překvapivými metaforami.

Komentáře (0)