Dej mi své oči, ať prozřeš

recenze

Tma (2015) / katy238
Dej mi své oči, ať prozřeš
Kdybych řekla, že mě dílo Jozefa Kariky po jeho nedávném objevení nezačalo hodně zajímat, lhala bych a tak jsem v rychlém sledu přečetla většinu jeho česky vydaného díla. Na jeho hororech a mystických příbězích je mi sympatické, jak se umí vyhnout nechutným krvavým detailům a přitom vykreslit atmosféru strachu a hrůzy jen na myšlenkách, odrazech, domněnkách a nedůvěře postav ve vlastní smysly.

Inu, byť pro titul Tma většina výše popsaného platí, zde již autor několik nechutných krvavých detailů do příběhu vetknul, byť je níže upřesňovat příliš nebudu s ohledem na spoilerování, jen považuji za důležité to sdělit případným zájemcům o příběh. Byl to fakt humus. Nebo už tolik nevydržím.

Ovšem k ději samotnému.

V úvodu příběhu zastihneme mladého televizního scénáristu, jak těsně před vánočními svátky chvatně opouští svůj domov, aby si odpočinul od partnerských neshod se svou manželkou. Není to poprvé, co autor své postavy nejmenuje, hrdina příběhu vypráví příběh v první osobě a jeho jméno není pro děj samotný ani podstatné. Jedna nespokojená duše na cestě do hor, více snad není ani nutné vědět. Známe však jméno manželky, Natálie, a právě před touto Natálií prchá na horský srub po svých rodičích, kde strávil mnoho hezkých chvil se svou rodinou a po smrti rodičů zde chodí dlít, aby v případě nutnosti vyventiloval frustrace. A že jich je mnoho.

Práce na nic, doma na nic, život na nic. Natálie mu to samozřejmě velice ráda připomíná, že nestojí ani za výkal a komandování všeho možného druhu je na denním pořádku spolu s hádkami. Svatý není ani jeden z nich, ovšem když před svátky situace opět vygraduje, rozhodně se mladý muž zkusit osvědčený recept a vydat se na své místo klidu a zenu, aby se srovnal se situací a byl schopen vrátit se zpět domů s chladnější hlavou. S ohledem na spartánský charakter srubu i mrazy kolem to nebude taky těžké ani po fyzikální stránce. Ovšem tohle je Karika a opravdu nebudeme sledovat psychologicky-filosofickou sondu do duše mladého muže a jeho pokusy o porozumění nešťastného manželství a ženy, jež miloval. Zvláště když z jejího vyprávění ví, že umí být pěkná svině.

Po pokojném příjezdu, krátkém rozjímání, procházce krajinou a nesmělých kulinářských pokusech se totiž objeví nečekaný a dost nepříjemný problém, který v se horách ve srubu na samotě v hlubokých mrazech může rychle prohloubit v něco vážnějšího.

Náš hrdina oslepne.

Po aplikaci očních kapek přijde naprosto o zrak, po chvíli málem i o rozum a jeho svět se zmenší na vnímání prostoru srubu. Tam se ani přes známost prostředí nelze vyznat a tak hrdinův čas v horách vyplní řev, pomatení, panika, nenávist, nekonečný strach a iracionální jednání. Rychle si uvědomuje bezvýchodnost situace a nemožnost zavolat si jakoukoliv pomoc. Situace nadmíru zlá.

Nebyl by to ovšem Karika, aby nemohlo být ještě hůře. V průběhu pomatených hodin a zoufalství střídané vztekem si totiž mladý muž uvědomuje, že v opuštěné krajině není sám. Má společnost. Divnou, tichou a zároveň hlasitou, předznamenávají jí jen kroky a těžko rozlišitelné zvuky, ale někdo s ním je. A ten někdo mu netouží pomoci. Ten někdo ho touží zničit. A moc dobře ví, že se slepcem nemusí nijak spěchat.

Autor tak rozehrává hru, kdy čtenář sedí v hlavě vypravěče příběhu, sdílí s ním jeho šílenství i záchvaty naděje, sleduje jeho téměř sebevražedné pokusy o sebezáchranu a nekonečné hodiny bolesti. S každým pokusem o větší akci přichází menší či větší katastrofa a právě při popisu zranění autor tentokrát neváhal vykreslit detaily. Něco je celkem v pohodě, něco se nedalo, sluší se ovšem zmínit, že tak nejsou popsané celé listy a lze se tím z pozice čtenáře popasovat. Důraz je opět kladen právě na psychickou stránku věci a situace, kdy si vypravěč příběhu překážky klade před tápající nohy sám, aby se na nich přizabil, jsou děsivé samy o sobě. Když se pak připojí k jeho zoufalství i tajemný neznámý, jehož předznamenávají jen kroky a naprostá chladnokrevnost v činech, kdy se pokouší systematicky dokončit to, co zoufalý oslepený muž ještě nezvládl sám, rozehrává se nerovný boj o přežití. Odcházející kroky totiž neznamenají, že se neznámý nevrátí. Ať již zkontrolovat, že je konečně po všem nebo vymyslet nové mučení.

Příběh sám je zajímavý i v zamyšlení nad vnímání světa pomocí smyslů a náhlé odtrhnutí při výpadku některého z nich. Je to děsivé, je to strašné. Ve vířícím zoufalství si pak totiž ani slepý muž není jist, co je pravda a co jen jeho výmysly z důvodu nemožnosti vnímání okolí tak, jak byl zvyklý od narození. Děje se kolem skutečně to, co se zobrazuje v jeho mysli? Jsou to jen šílené fantazie mučeného vědomí? Nečiní si nakonec vše sám a nesnaží se svést svá příkoří na vymyšleného neznámého v záchvatu šílenství na samotě v lesích s rozsudkem smrti nad sebou?

To neví nikdo. A neznámý mlčí, jen koná.

Je načase prozřít.

Komentáře (0)

kniha Tma recenze