Chaolova cesta

recenze

Věž úsvitu (2018) / Kikina182
Chaolova cesta
Chaol věrně sloužil svému vládci, a to i přesto, že mu srdce říkalo, že si jeho věrnost zaslouží někdo úplně jiný. Ovšem teď je vše jinak. Skleněný zámek padl a Chaolovi bylo usilováno o život vládcem samotným. Sice přežil, ale nevypadá to s ním zrovna dobře. Vydává se proto za léčiteli v Atice, kteří mu jako jediní mohou pomoci.

To však není jediný cíl, kvůli kterému podniká tuhle cestu. Tím nejdůležitějším cílem je získat důvěru khagana a přesvědčit ho, aby jim pomohl bojovat ve válce. Spolu s Chaolem se na cestu vydává i Nesryn, žena, která se probojovala až na místo kapitánky stráži. Na oba čeká dlouhá cesta, je jen otázkou, jestli se rozdělí nebo zůstanou spolu.

S tvorbou Sarah J. Maas jsem se poprvé setkala u knihy Dvůr trní a růží do které jsem se naprosto zbláznila. Netrvalo dlouho a vrhla jsem se i na její druhou sérii, Skleněný trůn. Netřeba říkat, že jsem se zamilovala i do této série. Nemohla jsem si tedy za žádných okolností nechat ujít předposlední díl, zvlášť když je o jedné z mých nejoblíbenějších postav ze série, o Chaolovi.

Stejně jako u všech ostatních autorčiných knih mi po otevření knihy netrvalo dlouho, abych se začetla. Vlastně mě pokračování série znovu lapilo do autorčina úžasného světa skoro ve stejnou chvíli, kdy jsem začala číst. Takový totiž tento styl psaní je. Podmanivý. Stačí jedna řádka a už jste daleko od reálného světa. Už nečtete knihu, ale žijete příběh, jenž kniha vypráví.

Přestože jsem si to při čtení sotva uvědomovala, je kniha napsaná v er formě, což je zrovna u tohoto dílu skvělé. Je totiž psaná ze dvou pohledů. První z nich samozřejmě patří Chaolovi a druhý Nesryn. A právě u Věže úsvitu je to vážně klíčové, protože se tyhle dva v určitém bodu rozdělí a kdyby byl příběh pouze z Chaolova pohledu, přišla by kniha o vyprávění velmi důležitých událostí.

S každou další autorčinou knihu jen a jen žasnu. Opravdu nechápu, jak je možné, že má autorka tenhle svět a příběh tak úžasně vymyšlený. U většiny autorů už by se nejspíš vyskytla nějaká menší nesrovnalost, něco by do sebe nezapadlo, ale u Sarah to tak nikdy nebylo a není to tak ani ve Věži úsvitu. A pokud je, tak je to tak miniaturní chybička, že to normální čtenář prostě nepostřehne.

Vážně netuším, jak to autorka dělá, ale jsem za to opravdu ráda. Najít takhle originální sérii, která by na sebe bez problémů navazovala a neměla žádné nedostatky je skoro nemožné. S každým dalším dílem si člověk říká, že to přece nemůže být tak perfektní, jako ty předchozí, jenže ono je. Jak zpracování příběhu, tak událostí, o nichž vypráví. Sarah J. Maas není spisovatelka, ona je kouzelnice.

Z Věže úsvitu jsem neskutečně nadšená, ostatně jako ze všeho, co autorka dosud napsala. Bylo skvělé se zase vrátit k tomuto úchvatnému příběhu a jediné co mě mrzí je to, že jsem ho musela po ani ne 700 stránkách znovu opustit. A už se nemůžu dočkat až se do světa opět ponořím skrz poslední díl Skleněného trůnu, na který si budu muset bohužel počkat několik dlouhých měsíců.

Pokud jste se do série Skleněný trůn ještě nepustili, tak to určitě co nejdřív napravte. Přestože má každá z knih této série stovky stran, určitě to nebude trvat dlouho a za chvíli si budete užívat večer ve společnosti Věže úsvitů. Ale nesmíte zapomenout ani na knihu novel. Pro děj ve Věži úsvitu jsou důležité.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Albatrosmedia.

Komentáře (0)

kniha Věž úsvitu recenze