Český zástupce dystopického žánru

recenze

Mondschein (2012) 3 z 5

/ honZic

Novinář a scénárista, držitel ceny Český lev za scénář filmu Pouta, napsal svůj první rozsáhlý prozaický text. Rozhodl se použít v českých podmínkách netypický žánr dystopie, což je odvážná a zajímavá volba. Ovšem nejedná se nijak zásadní text. Ondřej Štindl se s ním mezi respektované prozaiky nezařadil.

V první řadě je třeba pochválit pražský nakladatelský dům Argo za výbornou výpravu knihy. Výtvarník Josef Bolf vytvořil k románovému příběhu Ondřeje Štindla svébytný doprovod pomocí sugestivních černobílých ilustrací, jež plasticky vyplňují čtenářovu představu o území, kde se celý text odehrává. Jelikož text ve svých prvopočátcích nebyl psán jako próza, ale scénář, tak Bolfovy ilustrace vznikly za účelem obrazového doprovodu.

Štindl svému hlavnímu hrdinovi uložil roli průvodce. Ovšem ne průvodce v klasickém smyslu slova. V pojetí románu Mondschein je hrdina průvodcem na cestě ke smrti. Erik, hlavní hrdina, je zaměstnancem Dormy. Města, které jako jediné přežilo v příběhu blíže neurčené globální katastrofy. Pravidla života určuje charismatický vůdce, jemuž se ve společnosti přezdívá „Prozřetelný“ za pomoci uměle vytvořeného pseudonáboženského učení Nového začátku. V rámci tohoto učení jsou určeni lidé, kteří jako jedni z mála mají právo na smrt, na eutanazii. Vykonavateli v tomto procesu jsou právě „průvodci“ jímž je Erik.

Na pochůzkách za svými „obětmi“ se hlavní hrdina setkává s veškerými problémy Dormy. Chudobou, nemocemi, ale i s bohatstvím a luxusem. Umírající mají právo vyzpovídat se. Čehož právě většina z nich využívá a Erikova mysl se tak plní různými odkazy na minulost a na život samotný. Kvůli tomu začíná přemýšlet o celkovém smyslu Dormy a o samotném učení Nového začátku. Setkání s jednou z „obětí“ se stane klíčovým milníkem v příběhu knihy.

Erik v rychlém sledu pochopí, že mu byla vygumována paměť, aby dobře sloužil zájmům Dormy a „Prozřetelného“, zamiluje se do své oběti, ve vraku lodi za městem objeví poustevníka, jež by mohl napravit onen „zlořád“ jež vládne současnému světu/Dormě a rozhodne se být mu v jeho plánu nápomocen. V poslední části knihy Erik pochopí, že právě on je tím, kdo má napravit současnou společnost, současný svět.

Hlavním hrdinou většiny dystopických příběhů, kterým dal základ Orwell, Dick, či Tevis, je člověk individualista vybavený nevšedními schopnostmi, jenž díky náhodě, vlastnímu úsilí či intenzivnímu prožitku prohlédne zákonitosti, jimiž se řídí okolní realita. Touha po autentickém, přirozeném světě je v nich často dávána do protikladu k politickému zřízení a útlaku ideologie. To vše v knize Ondřej Štindl naplnil. Orámoval příběh navíc ještě hledáním vlastní identity a svou osobní vizí fungování lidské společnost v postapokalyptické době. Josef Bolf mu k tomu pomohl vrchovatou měrou ilustracemi a celkovou koncepcí knihy. Ta však výrazně předčila kvality samotného textu.

Autor k vyprávění svého příběhu zvolil vševidoucího vypravěče. Sugestivní vyprávění v ich formě by však knize slušelo více a umocnilo by místy tak hutně vystavěnou atmosféru. Úsporný styl Štindlova psaní ovšem bohužel místy vadí. Pozornému čtenáři nemohou ujít odkazy na díla světové kinematografie, či literatury. Z knihy jsou však tato díla cítit více, než by měly. Dohromady tak kniha působí jako nudné čtení bez jasného a přesného sdělení. A to je škoda. Kniha v tak slušivém kabátu by zasloužila mnohem více.

literárně - kulturní časopis H_aluze