Bohyně s nadhledem

recenze

Tajemství bohyní na Žítkové (2017) / RenataP
Bohyně s nadhledem
Začnu úplně od konce. Žítkovské bohyně pro mne byly dosti kontroverzní téma, jak jejich schopnosti, tak i způsoby, jakými s nimi bylo nakládáno a celá ta mediální masáž a syrové popisy mi nedělaly dobře. Ale tohle je kniha, která je spíše než příběhová, dokumentární.
Zaplaťpánbůh autorovi za to, že se na toto velmi vzácné, citlivé a ženské téma podíval očima muže, který má rád fakta a nikoliv senzaci.

Zveřejněná kniha Josefa Hofera, muže, který tu sloužil celý život na farnosti, ke kraji postupně přes prvotní nechuť přirůstal, a s tím se měnil jeho názor i smýšlení. Dokonale vykreslená atmosféra tehdejšího kraje, lidí, všednodenních starostí... to všechno dělá z této knihy příjemné čtení, které je okořeněno mnoha fakty a rozumně pokládanými otázkami, na které autor sám hledá odpovědi.

Ukázka: „Působnost šeptuch je do značné míry ovlivněna místem, ve kterém vykonávají svou praxi. Šeptuchy žijí v oblasti Podlesí, jež stojí na křižovatce tří kultur: běloruské, ruské a polské. Život zde plyne v provázanosti s církevní lidovou tradicí, což je zajímavý fenomén sám o sobě, a šeptuchy zde mají u místních lidé velký respekt. Člověk, který by nerespektoval místní zvyky, by nikdy nebyl přijat. Jinak jsou ale šeptuchy velmi vřelé a přátelské. Už jen pobyt v jejich přítomnosti je neuvěřitelný zážitek – říká Margaret Charyton.
A jak se vlastně šeptucha stane šeptuchou? Vědma, která cítí, že se blíží její čas, jmenuje svého nástupce. Získaný dar se musí předat. Obvyklou nástupkyní bývá vnučka nebo dcera, pokud k předání nedojde, je smrtí léčitelky tradice ztracena. Šeptucha určuje svou nástupkyni podle určitých individuálních vlastností adeptky… Samotné zasvěcení šeptuchy neprobíhá skrze nějaký zvláštní rituál, většinou jde o prostý rozhovor. Technika léčitelky se pak zlepšuje v průběhu času přes praxi…“

A perlička na závěr?

V rozhovoru, který jsem s autorem dělala musela padnout jedna otázka, která mne pronásledovala po celou dobu čtení. Co byste se bohyně ze Žítkové zeptal, kdyby přece jen nějaká ještě existovala?
Odpověď překvapila? No… možná nepřekvapila…
„Asi Vás překvapím, neptal bych se na nic. Stačilo by mi, kdybych ji mohl pokorně pozorovat, jak „bohyňuje“, odlévá vosk a hledá v jeho tvaru odpovědi na otázky. Stačilo by mi být přitom, zažívat moc magického okamžiku, jaký, při troše štěstí může člověk zažít třeba i při putování Kopanicemi, na některém z vysokých kopců či dole u potůčků a studánek. To, když má na chvíli odvahu vzdát se světského pohodlí, vypnout telefon a pozorovat napřed ty obyčejné věci kolem sebe a nakonec i sama sebe.“
Renata

Komentáře (0)

kniha Tajemství bohyní na Žítkové recenze