Antidepresívum, aneb alespoň drobné poodhalení jinak nepřístupného „světa“ duševní choroby

recenze

Tenká, nenápadná knížečka ve slovenštině, spíše takový podlouhlý brožovaný sešítek s šedivou obálkou, určitě nevyvolá u nikoho pozitivní očekávání. A ani to vlastně nemá v úmyslu. Zvlášť, pokud nese název, jaký nese.

Jedná se o prozaicky básnickou sondu do pocitů a vnímání světa člověkem trpícím duševní chorobou. Nezájem okolí, blízkých lidí, doprovázené stupňujícími se halucinacemi, psychózami, které se snaží, když už ne odvrátit, alespoň utlumit drogami a sebepoškozováním, vedoucím až k hospitalizaci, aby přišly na řadu „osvědčené“ léčebné postupy s užitím schválené chemie. Následuje návrat do „normálního“ života, mezi stejné lidi, kteří dotyčného člověka chápou snad ještě méně než předtím.

Vůbec se nejedná o oddechovou četbu, a i když knížečku přečtete prakticky za chvilku, její obsah se do vás bude zahryzávat, ještě dlouho po tom co ji odložíte.

Přijde mi, že klasická „feťácká“ literatura jako kupříkladu Heroinové deníky nebo My děti ze stanice Zoo, je přijímána docela dobře, ale přidat k ní duševní nemoc je tolerované snad jen v horrorovém žánru.

Chtělo by to víc takovýchto „nenápadných“ knížek, jež dokáží od tabuizovat toto téma. Přece jen počet duševně nemocných obyvatel „západního“ světa každým rokem stoupá. A to je řeč jen o oficiálních statistických údajích.

Komentáře (0)