Americká spisovatelka není první, kdo si vylámal zuby na holocaustu...

recenze

Vypravěčka (2014) / JanH

Když se někdo rozhodne napsat román na téma „konečného řešení židovské otázky“, měl by počítat s tím, že se může „potázat se zlou“. Důvodů tohoto apriori odmítavého postoje ze strany čtenářů i kritiky je celá řada, zmíním tu alespoň dva. Jednak na toto téma již bylo sepsáno tolik knih, že každá další je považována za příslovečné nošení dříví do lesa a autor jaksi automaticky podezírán ze snahy svézt se na vlně nevysychajícího zájmu o fenomén holocaustu. Navíc z děl, zaobírajících se touto temnou stránkou dějin, se postupem doby vydělilo několik, všeobecně považovaných za klasická a takříkajíc „normotvorná“. Je logické, že v poměřování s těmito uznávanými „vzory“ to má každá nová kniha už dopředu značně ztížené, což ještě umocňuje neblahá, v literárních kruzích bohužel však častá tendence považovat „kánon“ šoa-literatury za definitivní.
Domnívám se, že takovýto opatrnický a nedůvěřivý přístup k novým knihám se zmíněnou tématikou je sice do jisté míry oprávněný, rozhodně by ale neměl převažovat nad objektivním posouzením konkrétního díla. A právě z této pozice „nezúčastněného pozorovatele“, odmítajícího všechny apriorní předsudky, se chci pokusit o recenzi knihy Vypravěčka americké spisovatelky Jodi Picoultové.
Domnívám se, že autorka si byla plně vědoma všech úskalí, která se jí při psaní takto zaměřené knihy budou stavět do cesty a pokusila se jim vyhnout pomocí pečlivě zkonstruovaného příběhu, splňujícího kritéria autentičnosti a věrohodnosti, resp. „uvěřitelnosti“. V tomto ohledu se jí toho nedá příliš vytknout, naopak. Popisy scén z koncentračního tábora jsou zajisté zdařilé a např. i onen bývalý esesák, nyní starý, slušný pán na penzi je „klasickým“ válečným zločincem, jakých po válce žily tisíce a někteří snad dožívají ještě dnes. Mohu-li se tak vyjádřit, pak kostru románu považuji za zvládnutou a uměřenou základovou desku, z níž by měly následně vyrůstat detailizované, propracované jednotlivosti.
Bohužel, tady Jodi Picoultová přepíná strunu a nechává se unést svou fantazií daleko za rámec racionálna. Pochopitelná a plně odůvodněná snaha dát svému románu pevnou psychologickou osu se bortí poté, co na ni autorka nakládá víc, než může unést. Je evidentní, že situace, z níž vychází, nabízí jen jediné možné východisko či řešení, a tím je pradávný, stále aktuální a de facto nevyčerpatelný střet mezi státem a jednotlivcem, svědomím a tzv. „plněním rozkazů“, ctí a podlostí. Jde tedy vposledku o starý Dostojevského výběr mezi možnostmi být katem nebo obětí.
Americká spisovatelka si toto uvědomuje a tímto směrem se vydává, ovšem touha po originalitě za každou cenu ji strhává ze správné cesty. Postavy jejího románu, na jednu stranu psychologicky zcela „důvěryhodné“, ztrácejí svou autenticitu poté, co je autorka neustále „vylepšuje“ a tím nakonec nechtěně přeměňuje na fantaskní přízraky, mající sklon k nevypočitatelnému, aktivistickému jednání, přičemž se pohybují v jakémsi začarovaném kruhu antireality, do něhož jsou násilně uzavírány a nuceny tak hrát pitoreskní divadlo, směřující víceméně samospádem k nepovedenému finále. Ze starého esesáka se stává „žadatel o eutanazii“, Sage, ústřední postava knihy, se utápí v pseudopsychologickém přemítání o tom, nakolik má právo (či povinnost) mu vyhovět. Takový zploštělý a jednostranně zúžený pohled, resp. redukce příběhu na toliko jedinou, jakkoli závažnou problematiku ale nemůže vést k ničemu jinému než k devalvaci pojednávaného tématu, k jeho vyprázdnění a banalizaci. Tuto mezeru, toto primární vypravěčské manko pak pochopitelně nezaplní ani často se opakující úvahy o zlu, vině, trestu, odpuštění atd., které jsou v daném kontextu toliko plytkými, nicneříkajícími frázemi, působícími mnohdy až komicky. Jednotlivé části románu do sebe „nezapadají“, autorka sice vyvíjí obrovské úsilí, aby čtenáře držela v napětí, avšak prostředky, které k tomu volí, totiž moralistní výkřiky a rádoby duchaplné sondy do temných zákoutí lidské duše nemají daleko k podbízivosti a afektované „hře na city“. Je možné, že někteří čtenáři vezmou zavděk i tímto, ale pochybuji, že takováto literatura může obstát ve „zkoušce časem“.
Pokus Jodi Picoultové o originální „holocaustový“ text tedy ztroskotal na autorčině (a teď to bude znít možná trochu paradoxně) přehnané snaze být originálnější stále víc a víc. V tomto ohledu bohužel za „polehčující okolnost“ nelze považovat ani fakt, že se vcelku zdařile vyvarovala stereotypů a jakýchsi mainstreamových standardů, u literatury tohoto druhu poměrně častých. To je totiž samo o sobě příliš málo na to, aby se tím daly vyvážit výše zmíněné nedostatky, degradující její knihu na karikaturu holocaustu. Ten, kdo se chce se židovským utrpením za nacistického režimu blíže seznámit, má určitě na výběr z lepších alternativ.
Pokusil jsem se o nestranný a nepředpojatý pohled na knihu Vypravěčka. Jakkoli ji nemohu hodnotit jinak než negativně, nepopírám, že v ní jsou i některé pasáže, svědčící o tom, že tato americká spisovatelka má „na víc“. Snad tedy příště.

Komentáře (16)

Přidat komentář

---