Rytíři kříže přehled

28.03.2022

„Přiznejte hříchy, očistěte svá srdce a připravte své duše na věčné vítězství. Jsme bratrstvo Kristovo, jedním chlebem a jednou krví jsme spojeni. Díky Boží milosti a Boží vůli zvítězíme.“ Píše se rok 1098 a před hradbami Antiochie stojí křižácké vojsko, které bojuje nejen proti nepříteli. Nesmiřitelná řevnivost panuje i mezi jednotlivými národy, účastnících se tažení. V této atmosféře pátrá Demetrios Askiates po vrahovi Draga z Melfi, jednoho z rytířů normanského velitele Bohemunda. Rytíři kříže jsou bezesporu kruté, drsné a krvavé čtení. Není tu nic, co by odlehčilo ponurou, temnou a bezútěšnou scenérii. Pohříchu tu bohužel není ani žádná progrese, něco, co by táhlo děj kupředu a nabízelo zajímavé okamžiky. Neustálá snaha ospravedlnit všechno to zvěrstvo a krutost Božího záměru se velmi rychle zajídá a unavuje svou jednotvárností. Harper v některých pasážích nefabuluje, ale káže. Celému tomu pokryteckému řečnění chybí zaujetí a nějaký dramatický prvek. S přibývajícími stránkami jsem stále více podléhal apatii a osud hrdinů mě přestal zajímat. Závěrečné rozluštění smrti Draga z Melfi mě tak zanechalo už zcela chladným a nezúčastněným.

12.03.2022

O něco slabší než díl první: „Mozaika stínů“. Detektivní linka trpí závažným problémem, autor nám sice poskytne oběť (mrtvolu jaksi navíc ku přirozenému množství válečných obětí), neposkytne však detektiva; pokud nebudeme za detektiva pokládat paní náhodu. „Luštitel tajemství“ Demetrios Askiates má jiné starosti než hledat pachatele – zmítá se (vlastní vinou či z vůle autora) v pochybnostech ohledně víry, ohledně oprávněnosti tažení křižácké Boží armády územím (nyní) ismaelitským a trpí nesmírnými skrupulemi vůči boji proti tureckému muslimskému nepříteli – poněkud únavné. Historická linka - vyprávění o pokračování první křižácké výpravy (poté co velitelé křižáků složili lenní přísahu císaři Nového Říma a vyrazili proti nepříteli Víry, dobyli Nikaju, Edessu, porazili Turky v bitvě u Dorylaea) se soustředí na obléhání, dobytí a udržení starobylého města Antiochie (prapůvodně římské metropole) oproti turecké přesile - je zajímavější. Opět jsou východiskem historické prameny, takže líčení bojů o Antiochii odpovídá historické skutečnosti. Tom Harper předkládá obrazy utrpení a strastí příslušníků Boží armády při několikaměsíčním obléhání Antiochie. Obrazy intrik, chamtivosti, mocichtivosti knížat a jejich neshody i tváří v tvář společnému nepříteli. Obrazy fanatismu masy nevzdělaných, nemajetných poutníků, táhnoucích na popud lidových kazatelů ze svých vzdálených domovů do krajů Asie. Předkládá, byť zjevně nerad, triumf křižácké Boží armády nad muslimským nepřítelem. Upozorňuje se zde i na nejednotnost v táboře nepřítele – muslimové, ovládající bývalé provincie říše římské nejsou jednolitá masa, i mezi nimi panuje nenávist (mocenský zápas sunnitských Seldžuků s šíitskými Fátimovci), která by se dala s trochou chytrosti využít (bohužel se tak nestalo, naopak Turci využili nejednotnost křesťanů). V knize, vedle smyšlených, vystupují povětšinou historické osobnosti: normanští a provensálští velitelé křižáckého vojska: Hugo z Vermandois, Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu, Raimond de Saint-Gilles, velitel kontingentu byzantských žoldnéřů Tatikios. Pro mne byly zajímavé dvě postavy – v podstatě dva bytostné protiklady. Z prostého lidu vzešlý náboženský horlivec bez vzdělání, který je hlasem masy „křižáků“ – chuďasů; studie typu odporného člověka, přesvědčeného o své vyvolenosti Bohem – tzv. Petr Poustevník (historická postava). A zástupce inteligencí nadané menšiny lidstva - legát římského papeže biskup Adhémar z Le Puy, typ odvážného člověka, držícího Boží armádu pohromadě, a to pouhou silou své neobyčejně silné vůle (historická postava).
Závěrem. Z knihy je patrné, že autor nemá západní, latinské rytířstvo příliš v lásce, vykresluje je především pomocí negativních vlastností, nepřizná jim přitom ani příliš vojenského umu a odvahy – aniž vysvětlí, jak mohla armáda takových „nemotorů“ porážet muslimská vojska.
Autor, jen on ví proč, cítil nutkání a uposlechl jej, přibarvit vyprávění o hereze šířící se ve vojsku – to může a nemusí (můj případ) vyhovovat.
Hlavní „hrdina“ příliš připomíná světské intelektuály, jeho věčné pochyby o znovudobytí bývalých římských provincií na Turcích a osvobození Jeruzaléma jsou trapné; typově odpovídá dnešním Evropanům, posedlým odporem ke svému národu, ke své rase, ke své civilizaci na straně jedné a nekritickou náklonností k rasám a civilizacím cizím na straně druhé.
Suma sumárum, stále ale jde o lepší standard historického románu.