Nájdi si ma přehled
André Aciman
Dej mi své jméno série
< 2. díl
André Anciman je majstrom jemnocitu, intímnych detailov a citových nuáns, čo sú podstatou vášne. Autor svetoznámeho bestsellera Daj mi tvoje meno sa v tejto knihe k svojim zložitým a podmanivým postavám vracia niekoľko desaťročí po tom, čo sa zoznámili. V románe Nájdi si ma Aciman predstavuje Eliovho otca Samuela, ktorý cestuje z Florencie do Ríma, aby navštívil syna, nadaného klaviristu. Náhodné stretnutie s krásnou mladou ženou vo vlaku mu však navždy zmení život. Elio sa onedlho presťahuje do Paríža, prežije tam ľúbostný vzťah, a Oliver, teraz vysokoškolský profesor, ktorý žije s rodinou v Novom Anglicku, zrazu uvažuje o ceste späť za Atlantik.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Nájdi si ma. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (66)
Pokračování "Dej mi své jméno" je opět napsáno mistrnou formou, čtenář je do děje vtažen nenásilně. Otec Samuel je zde představen podrobněji, úvahy o smyslu života a lásky nejsou vysloveny, ale jsou přítomné. Ovšem onen pel mladické vášně, který byl hlavním kořením první knihy, se už definivně musel vytratit.
Druhý díl o dost lepší než první. Líbilo se mi rozdělení na tři části, kdy v první se dozvídáme o lásce Eliova otce, která je v lecčems podobná té jeho. V druhé části je nám pak nastíněna vnitřní rozpolcenost Elia, kterou se snaží zakrýt láskou ke staršímu muži. A ve třetí části se opět setkáváme s Oliverem a konečně se rozmotává klubko velké životní lásky. Podáno citlivě a romanticky, vše dostává svůj smysl: "Pokud ani jeden z nás nevyhledal toho druhého, bylo to jen proto, že jsme se nikdy doopravdy neodloučili."
Související novinky (1)
Knižní novinky (44. týden)
27.10.2019
Citáty z knihy (1)
„Hudba nedává odpovědi na otázky, které neumím klást. Neříká mi, co chci. Připomíná mi, že jsem asi pořád zamilovaný, i když už nevím jistě, co to znamená. Pořád myslím na druhé, ale ublížil jsem mnohem víc lidem, než jsem chtěl. Už ani nepoznám, co cítím, i když něco cítím pořád, ačkoli je to spíš pocit nepřítomnosti a ztráty, možná dokonce selhání, otupělosti nebo naprosté nevědomosti. Kdysi jsem si byl sám sebou jistý, myslel jsem, že něco vím, že se znám, a lidi měli moc rádi, když jsem se jich snažil dotknout, vpadl do jejich života a ani se neptal, dokonce nezapochyboval, že možná nejsem vítán. Hudba mi připomíná, jaký by můj život měl být. Jenže mě nemění. Možná nás hudba tak moc nezmění, a nezmění nás ani velké umění. Spíš nám připomíná, kým jsme ‐ jak jsme vždycky věděli ‐, kým jsme navzdory všem svým tvrzením a svému propírání byli a kým máme zůstat. Připomíná nám milníky, které jsme pohřbili, ukryli a pak ztratili, lidi a věci, na kterých navzdory našim lžím, navzdory všem těm rokům záleželo. Hudba není nic víc než naše lítost vyjádřená v kadenci, jež čeří iluzi radosti a naděje. Je to nejjistější připomínka toho, že jsme tu na velmi krátkou chvíli a že jsme na svůj život zapomněli, ošidili ho nebo, což je ještě horší, nedokázali ho žít. Hudba je neprožitý život. Žil jste špatný život, příteli, a ten, který jste dostal, jste málem zničil“
Kniha Nájdi si ma v seznamech
v Právě čtených | 8x |
v Přečtených | 322x |
ve Čtenářské výzvě | 70x |
v Doporučených | 16x |
v Knihotéce | 203x |
v Chystám se číst | 159x |
v Chci si koupit | 50x |
v dalších seznamech | 5x |
Štítky knihy
Židé homosexualita láska americká literatura Itálie porozumění vztahy klasická hudba bisexualita
Acimanova témata – partnerství s velkým věkovým rozdílem a homosexualita (nebo bisexualita) – se opakují v různých variacích, sjednocena jeho filosofií času. Lidský život coby jednotka biologického času se totiž, filosofuje autor, nepřekrývá s lidským životem coby osudem, smysluplným příběhem jedince. Naopak, občas se obě veličiny tragicky míjejí (to když nevedeme své životy tak, aby byly hodny žití), anebo vytvářejí paradoxy (tak jako když v jednom z Acimanových příběhů čtyřicetiletý syn stane na hrobě svého dvacetiletého otce, zahynuvšího za války, a pocítí k mrtvému spíš otcovskou něhu...). Bravo.
A pak – vedle času a lásky – je tu prostředí (Říma, Paříže). Protože u Acimana netvoří popisy architektury a soch nebo hudební imprese pouhou kulisu, jsou... emanací jeho vnitřní kultury. Fungují jako nositelé smyslu, tvůrci příběhu. Třeba Práxitelův Apollón Sauroktonos ve Ville Albani – nebo poesie Konstantina Kavafise. Samozřejmě, že kavafisovský motiv se tu neocitl náhodou; autora, alexandrijského Žida, spojuje s největším básníkem Řeků víc, mnohem víc než Alexandrie.
Podobně jako Kavafis Aciman oslovuje a vyslovuje nejzažší nitro člověka (přinejmenším člověka, který není hetero, ale předpokládám, že nejen). Oba mluví o fyzičnu tak explicitně, že u jiných autorů by to hraničilo s cynismem; oba popisují vášně tak, že u druhých by to vyznívalo dekadentně. Jenže oni z toho vyrobí cosi něžného a v podstatě estetického. A proto, proto může ta kniha být tak strašně osobní; v podstatě v ní jde o hledání krásy. (Dobře, a lásky, ale to už zní jako kýč, jímž tahle próza není.)
Čímž netvrdím, že je román – nebo spíš zvláštní jednota čtyř povídek – dokonalý. Když pominu formální stránku, odumíral mi mozek u všech pasáží, v nichž Aciman bez organického vztahu k ději rozebírá svoje židovské záležitosti. Jako by se s ním člověk procházel po ulici jeho díla, během procházky poslouchal jeho názory na lásku a čas a směřoval k určitému cíli, totiž sdělení. Jenže pokaždé, když zcela nahodile míjejí synagogu, Aciman ho popadne za límec a šoupne dovnitř: koukej se, člověče, poklonit před Hospodinem, bohem zástupů, a jeho lidem. – Děkuju, ne.
Nicméně literárně je to skvělé (fakt že jo), tematicky, jak jsem říkala, notně osobní a... a asi si přečtu i ten první díl.