Velká Feferona
přečtené 162
Lhář 3
2013,
Jakub Ćwiek
Už je toho trochu moc. Tedy, až takový průšvih to nebyl, četlo se to celkem svižně a to všechno, ale už je to takové nějaké příliš rozvětvené. A skutečně to JE jenom příprava na poslední díl. Dávám hvězdu navíc za Lucifera.... celý text
Třináctá legie
2005,
Gav Thorpe
Moje guilty pleasure, přiznávám se. Pod značkou Warhammer 40 000 už určitě vyšly i lepší kousky, ale na Třinácté já prostě ujíždím, četla jsem ji mockrát. Nejspíš to má něco společného s tím, že zatímco moje spolužačky hltaly Stmívání, já potají vzdychala po plukovníku Schaefferovi. Ano, vím jak to zní, ale přesně takhle to v temném dávnověku mé puberty bylo. A nejhorší na tom je, že ani po bezmála patnácti letech (Svatý Trůne!) se na tom celkem nic nezměnilo. Plukovník je všechno, co si představím, když se řekne drsňák. Ale když odhlédnu od svých osobních pocitů a zkusím to pojmout trochu objektivněji, pak musím připustit, že Třináctá není nic jiného než průměrná (teď po posledním přečtení bych se dokonce nebála napsat podprůměrná), nijak zvlášť propracovaná akčňárna. Nejdřív plusy: děj je ucelený a přitom poměrně pestrý (tím chci říct, že místa, kam se s Poslední šancí podíváme jsou poměrně různorodá, džungle, měsíc bez atmosféry, kosmický dok... stačí si vybrat. Nejhustější asi byl ten neplánovaný výlet na Kragmeer - Frostpunk hadr), ale žádná překvapení ani dějové zvraty se nekonají, o napětí nemluvě. Zápory: kniha dost často odporuje sama sobě, logika tu místy napadá na obě nohy (Plukovník promine, ale ta jeho teorie o přirozeném výběru je prostě mylná, takhle to nefunguje) a jsou tu stráášně dlouhé pasáže o ničem (třeba ten Kageův výlet na Typhos Prime, který bez přehánění působí dojmem, že autor nějak potřeboval natáhnout délku knihy). Vedlejší postavy snad ani nestojí za to komentovat. Druhý den si vzpomenete tak maximálně na Kronina a ta albínská dvojčata. Co se vypravěče týká, poručík Kage je... no, prostě poručík Kage. Řeknu jen tolik, že v samém závěru knihy jsem měla cukavé nutkání začít tlouct hlavou do zdi. Jeho hlavou.... celý text
Komando smrti
2006,
Gav Thorpe
BACHA NA SPOILERY: Dlouho jsem měla tady na Databázi knih u Komanda smrti 5 hvězdiček. Moc jsem o tom nepřemýšlela, protože přece Poslední šance, že jo. Ale po (nejspíš definitivně) posledním přečtení mi to nedá a musím to přehodnotit, protože ta knížka prostě objektivně nestojí za mnoho. Ale nejdřív pozitiva, jako vždycky: vidím tu spoustu nevyužitého potenciálu, ten námět sám o sobě není vlastně úplně špatný, střetnutí s jinou kulturou je bezpochyby zajímavé, také postavy jsou poměrně konzistentní a jednají logicky v souladu se svým charakterem. Ale jinak je to bída. Celkový dojem sráží hlavně alarmující rozpory nejenom v rámci knihy, ale i v návaznosti na předchozí díl. Třeba tohle, cituju: "Oriel se tiše pomodlil ke Strojovému bohu a doufal, že se pekelné tauské pozorovatele podařilo speciálně zkonstruovaným krycím štítem oklamat. Technokněží ho ujistili, že si nemusí dělat starosti, ale on nikdy nebyl zvyklý se slepě spoléhat na vynalézavost příslušníků Adepta mechanika." Ehm, cože? Připomeňte mi, proč muselo být zničeno Coritanorum? Nebo Kage - jednou číst a psát neumí, pak umí, pak zase neumí a zase umí, podle toho, jak se to zrovna hodí. Ten únos raketoplánu byl taky pěkně přitažený za vlasy. Naprosto nerealistický. Výcvik jednotky místy připomíná spíš battle royale než cokoli jiného. Jo, a vydat se na takovou misi a založit ji na Ostřelovači, který do poslední chvíle neví, jestli dokáže vystřelit (a ani se tím nijak zvlášť netají)... achjo. Thorpe má jediné štěstí, že plukovník je tu stejně okouzlující jako vždy (viz můj komentář k předchozímu dílu), jinak by to bylo jenom za dvě.... celý text
Destrukční četa
2007,
Gav Thorpe
Původně byl můj komentář k Destrukční četě veskrze kritický a negativní (a zůstal takový i po posledním přečtení – i když rozsahem nabobtnal do monstrózních rozměrů). Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to prubnula a před jeho zveřejněním si tu knížku raději přečetla ještě jednou; v rámci zachování čistého svědomí. Byl to trochu boj, protože čas, který mám na čtení je v poslední době silně omezený a tak se snažím spíš věnovat knihám, které mi skutečně zaručí nějaký požitek. Což nebyl tak docela tento případ. Ale i přesto jsem ráda, že jsem si ji v rámci zachování co největší objektivity dala ještě jednou. Mám k ní totiž takový trochu zvláštní vztah, který by se možná dal popsat jako… rozporuplný. Odi et amo, jen možná ne tak intenzivně. O předcházejících dílech už jsem se zevrubně rozepsala dřív a tenhle komentář bude i bez toho delší než by bylo zdrávo, takže je nechám úplně stranou. Destrukční četa jakožto poslední kniha trilogie Poslední šance ji měla nějakým způsobem završit a uzavřít, ale zároveň se dá vcelku bez problémů číst i samostatně, vše podstatné myslím bylo včas vysvětleno. Události minulých dílů jsou zde sice zmiňovány, ale děj na ně vesměs přímo nenavazuje. Horší je, že Destrukční četa trpí i stejnými neduhy, které jsem vyčítala i jedničce a dvojce. Navenek to sice všechno jakžtakž dává smysl, ale jakmile do toho začnete šťourat (a nemusíte ani moc hluboko, stačí trochu dloubnout), celé se to sesype jako ten příslovečný domek z karet. Já jsem bez problémů schopná přejít bez komentáře nějaké drobnější logické lapsy, Warhammer ostatně není žádné vysoké umění (a ke cti mu slouží, že se tak ani netváří) a stoprocentní logickou neprůstřelnost od něj snad ani nikdo soudný nemůže očekávat. Tu myslím nenajdete ani u Abnetta a to je přece onačejší kalibr. Problém je v tom, že tady už to přesáhlo nějakou zdravou míru toho, co je možné ještě přejít mávnutím ruky. Pozor na spoilery: Takže zaprvé, poručík Kage coby démonem posedlý psyker. Je poměrně zřejmé, že inkvizitor Oriel měl celou dobu o skutečném stavu věcí v poručíkově kebuli poměrně jasnou představu (viz Oahebs atd.). A ukažte mi inkvizitora, který by jen tak nechal potenciálně posedlého a poskvrněného jedince pobíhat po svobodě a nezasáhl. A navíc tak nebezpečného jako Kage. Daleko uvěřitelnější by bylo, kdyby na něj hodil síť a to nejpozději někde v polovině druhého dílu. Tak jako by to udělal každý příslušník Orda Xena hodný své rozety. Jenže to by dál nebylo o čem psát, že? Ale budiž, řekněme že Oriel nemusel Kageův stav vyhodnotit správně a považoval vyslání Oahebse za dostatečné opatření. Je to sice dost vachrlaté, ale dejme tomu, dejme tomu. Dál je tu Lorii. Ta albínská slečna ze speciálních jednotek, co přišla o bratra - dvojče v Coritanoru. Já myslím dokážu pochopit, že taková věc s člověkem zamává. A pak taky to vědomí, že nejste nic než výsledek bezbožného genetického experimentu, který měl za cíl vytvořit perfektního vojáka… jo jasně, blbý. Ale namířit všechnu svou nespokojenost a frustraci proti jedinému dalšímu přeživšímu? A ještě s takovým blbým vysvětlením? Proč? No a last but not least, Herman von Strab. To je asi hlavní kámen úrazu. Persóna, kolem které se všechno točí. Degenerát caligulovského typu, odpadlík. Informace jsou nám nicméně tradičně dávkovány očním kapátkem, to podstatné se vlastně dozvíme až téměř v závěru. A autor k tomu měl dobrý důvod, protože jakmile se dozvíte všechno, okamžitě vám dojde, jak obzvlášť tahle logická konstrukce naprosto stojí na vodě. Nejdřív se dozvíme, že si během války sice, parafrázuji: „nevedl moc loajálně, uprchl, aby se vyhnul pozornosti inkvizice, což se později potvrdilo, navíc se spojil s Ghazghkullem (místní orčí boss) a přestože jeho informace o našich obranných systémech už byly zastaralé, znalostmi naší strategie a postupů Ghazghkullovi při jeho plánování invaze nepochybně značně prospěl.“ Už to samo o sobě by mělo stačit na vydání příkazu k jeho okamžité likvidaci (aspoň mně by to tedy určitě stačilo), jenže my se místo toho od plukovníka dozvíme, že to nejde, protože možná – ale opravdu jenom možná! – jednal pod nátlakem. (…) Takže úkolem našich hrdinů je dostat se k von Strabovi, „zvážit míru jeho loajality“ a podle výsledku ho buď zabít, nebo zachránit. Potud jakžtakž dobrý. Ale tím celá ta taškařice nekončí, kdepak. Následuje zjištění, že inkvizice měla posledních dvacet let ve von Strabově bezprostřední blízkosti svého agenta, který ho mohl takto zvážit a zachránit/zlikvidovat v podstatě v kterémkoli okamžiku. A důvod proč to neudělal? „Potřebujeme ho odsud dostat, zjistit, co všechno ví.“ „A riskovat při tom miliony životů?“ „Ano.“ (…) „Jestli se nám ho odsud nepodaří dostat, bude stačit i jeho mrtvola.“ Čímž vyletí z komína i ty poslední zbytky uvěřitelnosti, které to celé snad ještě mohlo mít. Mohla bych v téhle vivisekci ještě nějakou dobu pokračovat, ale o délce tohohle komentáře už jsem se myslím vyjadřovala, že? Takže ještě něco málo na závěr a končím, beztak už je to tak dlouhé, že se to nejspíš nikomu nebude chtít číst. Já opravdu nemám ve zvyku být nějak přehnaně kritická a ve všem hledat hnidy, o to víc mě fascinuje, že v případě Destrukční čety jsem schopná na několika odstavcích celou její zápletku bez námahy rozebrat na prvočinitele a coby nesmysl smést ze stolu. A mrzí mě to, protože Poslední šance je moje mládí a myslím, že by si jako poslední díl určitě zasloužila něco trochu… neprůstřelnějšího.... celý text
Rychlopalba
2015,
Štěpán Kopřiva
Dokonalost. Vážně. Jak jsem tu pěla chválu na Asfalt, tak tohle je ještě o třídu výš. Když se zpětně koukám, jakým kravinám jsem dala 5 hvězdiček, skoro lituju, že jich tady nemůžu dát šest. Nebo i víc. Mohla bych se tu pustit do nadšeného vypočítávání co všechno se mi líbilo a jak to bylo super, ale těžko bych přišla s něčím, co tu ještě nezaznělo. Takže jen doplním, že kniha obsahuje i zajímavý doslov pana Pavlovského (i když ne ve všem s ním souhlasím) a autorovo poděkování v samém závěru opravdu pobavilo. Vážně doufám, že další kniha už na sebe nenechá dlouho čekat. Jsou to koneckonců už čtyři roky, co Rychlopalba vyšla a já se klepu jak drahej pes, s čím přijde Kopřiva příště.... celý text