V_M přečtené 224

Odpálím, přepálím, zamiluju se 2022, Tomáš Štiler

Jakkoli věřím, že autor může být fajn člověk a své básně poutavě prezentovat naživo (koneckonců poezie je to charakteristická, vcelku výrazná a vybízející k přednesu, třeba někde u piva z pivovaru, v němž Štiler dle medailonku aktuálně pracuje), sbírka jako celek je bohužel spíše slabší, upovídaná, chtěně silácká a nevyzrálá. S titulem řečeno - v různých ohledech "přepálená". Některé oddíly, například III (tematicky zaměřený na milostné básně), mají parametry bezmála kýče, jazykově málo obratného a mladicky upoceného (a nemyslím tím reálný věk autora, ale míru básnické prožitosti a zkušenosti). Nerad bych kohokoli odrazoval od přečtení sbírky, na leckoho snad Štilerova tvorba dokáže zapůsobit, jinak si totiž nedovedu vysvětlit její zařazení do koncepčně a graficky mimořádně zdařilé edice Mlat (doporučuju vaší pozornosti!) prestižního brněnského nakladatelství Větrné mlýny; navíc její jazykovou redakci měl na starosti skvělý básník Vít Slíva. Nelze tedy spolu s básníkem konstatovat, že "dobrovolný příspěvek je nula". Nicméně sám mohu jako přínos sbírky vyzdvihnout asi jen dvě polohy: jednak jsou to delší básně-slovotoky, využívající silně expresivní styl, slang a plebejskou stylizaci (nicméně autor se ve svém reálném životě dle medailonku skutečně zmítá výlučně mezi manuálními profesemi), koncepčně asi dost nahodilé, gejzírovité, ale přesto jaksi autentické (lepší slovo mě teď nenapadá). Příkladem budiž básně dělníci poezie či děvka alkohol. Samozřejmě je v nich dost naivity a neobratnosti, skoro se až zdá, že autor toho záměrně využívá (nicméně pokud to tomu tak opravdu je, je tahle strategie spíše disfunkční a jeho tvorbě škodí), ale to platí pro celou sbírku. Druhou zajímavou polohou jsou reflexe vlastní osamělosti a odcizení,zvláště v prvním oddíle knihy, ale i v některých kurzívou tištěných verších uvádějících jednotlivé části (např. "člověk se někdy roztrhá jak hvězda // ve hvězdách vidím touhu po objetí / natáhnout ruce ale nepovědí nic / všichni jsme jednou byli děti / a co jsme nyní nelze říct"). Některé texty laděné do této polohy jsou až vzácně dětsky (wolkerovsky, ba ortenovsky) křehké, a to i svou formou. Jeden z nich vybírám na ukázku: osamělý jsem hlavně o nedělích ale do kostela nechodím jsem nešťastný když je sucho ale studny nekopám a píšu jenom proto abych nebyl sám... celý text

O Stodolovém mistru: Pohádky a pověsti z Rožnovska 1984, Josef Strnadel

Vynikající zpracování pověstí a pohádek (ta hranice je tam v tomto svazku podle mě zcela rozmytá) z Valašska, především z okolí Rožnova, Vidče, Radhoště, ale objevuje se tam i Meziříčí, Karlovice, Vsetín či oba podbeskydské Jičíny. K těm lokalitám jedna zajímavost: v knize se objevuje pomístní jméno Kadaně, opakující se coby dějiště několika pověstí. Na mapách už ho dnes nenajdete, ale z kontextu usuzuju, že se jedná o zalesněnou kopcovitou oblast mezi Zubřím, Vidčí a Rožnovem, jejíž součástí je i Hradisko. Jižně od Tylovic je ostatně i aktuální turistická mapa eviduje příbuzné traťové jméno Kadané. Příběhy samotné jsou zpracovány kultivovaným a čtivým jazykem (čas od času prostoupeným krajovým/nářečním výrazem - slovníček v závěru knihy sice nepodchycuje všechna taková slova, ale je sám o sobě půvabným soupisem), jejich výběr je promyšlený a vyvážený, takže se motivicky neopakují, jak se u některých - spíše vědečtěji pojatých - edic stává, a kniha je díky tomu nesmírně čtivá. Je ovšem otázkou, do jaké míry jsou skutečně lidové, protože jak Josef Strnadel coby jejich editor naznačuje, nelze spolehlivě určit, kde a za jakých okolností je Miloš Kulišťák sesbíral a nakolik je jejich obsah poznamenán jeho vlastní fantazií a autorskou licencí. Čtenáři jen trochu obeznámenému s obvyklou autentickou podobou lidových příběhů se totiž propracovanost řady z nich i některé motivy či narativní strategie budou jevit minimálně podezřele. To ovšem nic nemění na tom, že je to skvělá, působivá četba a úroveň zpracování převyšuje mnoho jiných výborů regionálních pověstí.... celý text

Uherské Hradiště 2008, Jaromíra Čoupková

Jedná se bezpochyby o kvalitní, fundovaný a cenný zdroj pro všechny zájemce o dějiny a stavební proměny tohoto dnes spíše menšího a okrajového, avšak v minulosti významného moravského města (které mělo to štěstí, že se v minulosti dočkalo dvou spektakulárních monografických zpracování dějin a nádavkem k tomu i obšírné vlastivědné práce o okolním regionu). Úvodní kapitoly o historii a urbanisticko-architektonickém vývoji města z pera zkušených badatelek z místního archivu/muzea jsou napsány precizně a minuciózně, jen by možná mohly být krapet čtivější (srovnám-li to s jinými svazky edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko). V řadě pasážích jsou totiž poněkud výčtové, ať už jde o důkladné popisy vnější podoby či vnitřní výzdoby určitých staveb, nebo soupisy pozoruhodných realizací. To by nutně nemuselo být na škodu, kdyby - a sem směřuje má zásadnější výtka - tyto stavby byly zachyceny ve fotografické části knihy. U ní je problém, že je příliš krátká (pouhých 103 snímků na tak významné a z hlediska velikosti jádra vcelku rozsáhlé město) - mohla by být dvoj- nebo klidně i trojnásobného rozsahu. Zcela tam chybí nejen předměstské části (Sady-Derfle, Mařatice, Jarošov, Rybárny), které svou tvář - jak už to na jižní Moravě bývá neblahým zvykem - proměnily během druhé půle 20. a začátku 21. století dosti zásadně, ale v podstatě tam není významněji zastoupeno ani širší centrum města. Valná část snímků se zaměřuje na historické jádro, ale i tam víceméně chybí ty nejdramatičtěji (potažmo nejdrastičtěji) proměněné boční uličky, kde se za komunismu bouralo o sto šest a většinou až po roce 1989 se vzniklé proluky dočkaly nové zástavby, dle mého soudu značně rozpačité úrovně. Snad jsou bohatěji dokumentovány v knize J. Čoupkové Toulky městem Uherské Hradiště z r. 2022, která je však zdá se vyprodaná a přespolním tedy prakticky nedostupná. Je ovšem veliká škoda, že tyto proměny nebyly důkladněji reflektovány právě v titulu Zmizelé Uherské Hradiště.... celý text

Nohama v zemi, hlavou v oblacích 2003, Jiří Bartoš

Moc hezky vydaná fotografická monografie poněkud opomíjeného tvůrce z Hejnic pod Jizerskými horami. Kdo má rád jizerskohorské bučiny, nedávno ostatně zapsané jako první naše přírodní území do seznamu UNESCO, měl by si tuto knížku určitě prolistovat a ještě lépe vlastnit (za příznivou cenu je k sehnání třeba v libereckém Severočeském muzeu). Na fotografy měly Jizerky vždy docela štěstí, pro řadu z nich se staly trvalým a kultovním místem, kam se tito umělci vraceli nebo se zde dokonce usadili (to pro většinu našich pohoří, i větších - třebas Jeseníky či Orlické hory - zdaleka neplatí). A v poslední době se s technicky kvalitními a tematicky nápaditými snímky těchto hor doslova roztrhl pytel... Přesto si myslím, že snímky bučin/stromů Jiřího Bartoše z této knihy tkví svou výtvarnou hodnotou a básnivostí o kategorii výš. Pěkně a inspirativně to v krátkém doslovu glosuje Ludvík Baran, který trefně poukazuje na Bartošovu inspiraci dálněvýchodním, zenovým minimalismem, k němuž ostatně odkazují i úvodní citace ze starodávného čínského básnického mistra (a tvoří tak s doslovem svébytný, patrně ne zcela plánovaný rámec celé knihy). Jediným lehce rozpačitým momentem je podle mě úplně poslední snímek knihy, kdy autor - již starší - patrně oslněn novými možnostmi montáže či kombinace černobílé a barevné fotografie (omluvte neprofesionální názvosloví) vytvořil dílo, které je pro mě na hranici kýče. Ne snad v době a kontextu svého vzniku, ale s vědomím dnešní zkušenosti s různými víceméně paskvily na instagramech či ve stále ještě hojně vydávaných publikacích rozličných fotonadšenců již ano.... celý text

Spatřil jsem svou tvář 2022, Petr Hruška

Hruška zvolil pozoruhodný koncept sbírky coby pseudocestopisné reflexe, vycházející ze záznamů Antonia Pigafetty o prvním obeplutí světa. Kniha dokonce vyšla k pětistému výročí jejího završení a tato skutečnost je tam opakovaně tematizována. Zvolený rámec se mi jeví jako nesmírně atraktivní, Hruška je skvělý básník a má cit pro vyhmátnutí a konfrontaci faktů a slov pozoruhodných básnických kvalit (ano, i informace mohou mít poetický účinek). K tomu všemu přistupuje i sebereflexe, přesněji řečeno jakási kolektivně-individuální sebereflexe, hledění do cizích tváří i zrcadel, výčet povědomí, vědomí a svědomí, pro zámořské výpravy i dnešní nevyhnutelný mix vysokého a nízkého tak příznačná směsice pokladů i cetek. Snad se příliš nemýlím, když v mystifikační lince – jež je ve sbírce nosným a nejvýraznějším pilířem – spatřuji ne-li vliv, tak jisté blíženectví s dílem Ivana Wernische, jemuž koneckonců Hruška věnoval celou monografii. Zároveň má však sbírka nezaměnitelně hruškovský rukopis, to nelze popřít. Drobně mu vytýkám (a platí to pro jeho tvorbu obecněji) jen snad až přílišné opájení se některými slovy či pojmoslovnými celky. Občas totiž kumuluje např. technické výrazy spjaté s lodnictvím a mořeplavbou, exotická jména a názvy či slova z patrně vymyšlených jazyků. To je bezesporu oprávněný básnický přístup, není v tom první ani poslední (třeba Holan prý pročítal různé příručky z oborů jeho životu a tvorbě naprosto bizarně vzdálených, jen aby v nich našel nějaká nová, poeticky zajímavá slova). Má však podle mého určité limity a najít hranici únosnosti není snadné (např. v básních Zapřená pata stožáru... nebo Slyšel jsi Awuan? je toho na můj vkus zbytečně moc). Podobné tendence znám už z některých Hruškových starších knih. Nicméně stále je to skvělá sbírka, jedna z nejlepších, co jsem v posledních letech z nové české produkce zaznamenal. Malá, leč jaksi sklenující ukázka: Včera se utopil deník. Rozevřel se na hladině jako leknín a pomalu propadal do hlubin moře. Obsahoval všechny zeměpisné délky, jména ostrovů, na nichž náčelníci slíbili věrnost. Obsahoval záznamy o tom, co na lodi zbývá. Údaje o trestech. Základní slova v domorodých jazycích, jak se řekne slunce, odevzdat nůž, žena, muž, neboj se. Kdo nám uvěří?... celý text

Moře 2010, Pavel Kolmačka

Kolmačka je silný básník, mj. svými jazykově vcelku uměřenými morálně-metafyzickými momentkami - či jak to opsat -, které se nezřídka odehrávají v krajině, v exteriéru, kdesi bokem, ale přesto zažité a prožité, krajině silně pod kůží nebo - chcete-li - v srdci. Jako by to byl domov, v důvěrné známosti, odvěkosti či dávnověkosti přeci jen čímsi zneklidnělý. Zrcadlící daleké i nejisté. Ostatně i ono titulní moře, ve sbírce tolikrát a v mnoha podobách a ohledech přítomné (podobně je tam silný i motiv spánku - viz mj. působivý oddíl Kodrcá Velký vůz), je tu v jednom příměru "jako rybník z dětství", "pět minut za Kolínem"... Podotknu ovšem, že nejde o zdůvěrnění nijak sentimentální, ba ani nostalgické. Je zkrátka kolmačkovsky básnivě mužné, ukotvené, leč nesamozřejmé. Jedinou drobnou - ale zcela subjektivní - slabinou sbírky je, že na mě nepůsobila tak mocně a jednolitě jako před mnoha lety jeho román Stopy za obzor nebo některé verše ze starších sbírek (Vlál za mnou směšný šos), které si však v určitosti už dnes nevybavím. Tím lehce zklamala má očekávání. To nicméně bude spíš otázka proměny mne coby čtenáře a člověka, nikoli signál nějaké sestupné tendence Kolmačkova díla. Mnohé čtenářské zážitky jsou prostě neopakovatelné, silně podmíněné věkem a osobním naladěním a nastavením v době četby. Sbírku Moře - a spolu s ní i Kolmačkovu tvorbu jako celek - tedy s čistým svědomím a jednoznačně doporučuju. V ZAPOMENUTÉM čase pouštěli jsme se lesem po indiánské stezce k rokli, kde byl kdysi lom. Přitisklí k černé skále se zatajeným dechem vnímali jsme celým tělem chladnou nehybnost.... celý text

Nejvyšší karta 2023, Petra Hůlová

Zdařilá próza jedné z našich předních autorek zavede čtenáře do intelektuálních a uměleckých kruhů. Činí to myslím přesvědčivě a její předností je analytičnost a pochopitelně i značná dávka (sebe)ironie. Ta zde prostupuje vším, ať už jsou to otázky teoretického i praktického feminismu, undergroundu a současné progresivní levice, ale i generačních střetů či klopotných vztahů matka - dcera - dospívající vnoučata. Z hlediska dějovosti by se snad Hůlové dala vytknout jistá překombinovanost zejména v poslední třetině knihy, kdy se vzájemné vztahy a sexuální poměry okolo hlavní protagonistky začnou proměňovat natolik dynamicky, až je to poněkud nevěrohodné, ba téměř (záměrně a parodicky?) přehnané. Ale jak už jsem naznačil výše, tato linka nebylo to hlavní, proč mě kniha zaujala a proč ji pokládám za povedenou. Mnohem zajímavější jsou úvahy, leckdy provokativní, podvratné, vzájemně protichůdné, nejednoznačné, jde-li o míru toho, nakolik je vůbec lze vnímat vážně (jak z perspektivy nás-čtenářů, tak i z perspektivy postav samotných). Těžko říct, zda by kniha stejnou měrou oslovila i čtenáře, kteří nemají úplně blízko k literárnímu, nakladatelskému, univerzitnímu a uměleckému provozu, nicméně troufám si říct, že svou mnohdy až desktruktivně-dekonstruktivní analýzou mezilidských vztahů ve všemožných kombinacích nabývá dostatečné obecnější výpovědní hodnoty.... celý text

Kniha omezení 2017, Elsa Aids

Vynikající básnická sbírka civilního, ztichlého, ale velice osobního a tlumeně drásavého ladění. Těžko říct, co vše tu má podloží autobiografické či autofikční a co je ryze básnická vize autora skrývajícího se za poněkud enigmatickým pseudonymem, nicméně zvolený tón a forma naznačují první možnost. Svět rozestřený na ploše sbírky je plný samoty a odcizení, a to i v rámci vztahů, svět chladného, ale jaksi zúčastněného, či dokonce silně účastného pozorování, vnímání toho, co se kolem děje i neděje. Jako by pozorovaný z auta (zde častý motiv, byť v poezii spíš vzácný), lhostejno zda jedoucího, stojícího či havarovaného, ale každopádně pozorovaný zjitřeně, ba vytřeštěně. Svět, kde je „chladno, inverze“ a kde „básně čtou nemocní lidé“. Ostatně skvěle to vystihuje i snímek na obálce. Těžko o tom psát, je to taková nenápadně silná poezie jakési důvěrné, intimní cizosti (a zcizenosti), jinak řečeno: „Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.“ Tato intimita v sobě často nese odpudivost, zvěcňující slizkost, leckdy přímo násilnost, a to zdaleka ne jen ve významu či podtónu erotickém a vztahovém. Autor ji vyjadřuje mimo jiné výraznou metaforou „ošklivého Česka“ (ať už si pod tím v různých básních – prostupuje totiž celou sbírkou - představíme cokoli). (Kvazi)sebezpytnou reflexivnost a specifický rytmus (a hlas) básníkovy promluvy dobře ilustruje třeba jeden z prvních textů v knize, ale v jiných slovech a rovinách je to tam v podstatě všude: Narodil jsem se obráceně, ale bez potíží, jen jsem na chvíli zabloudil. Nakonec mě vytáhli. Od tří do třinácti jsem si rád povídal, ale nejvíc sám se sebou. Od patnácti do třiceti jsem spal sám se sebou, až na výjimky. V jedenatřiceti letech jsem se naučil jezdit autem a tím jsem ukončil své vzdělání. Zbytek přeskočím. Kde není místo pro mlčení, už není moc místa na nic. I malé posunky se mění v malé schválnosti. Je to jako mezi zeměmi v době míru.... celý text

Projíždím po tanvaldské trati 2022, Vojtěch Vaner

Sbírka mě zlákala svým regionálně ukotveným titulem a pozoruhodnou autorskou fotografií "vlekařské apokalypsy" v Jizerkách na obálce. Nicméně to vše se během četby ukázalo jako matoucí. A píšu zde záměrně "matoucí", protože jakkoli nevylučuji a zpravidla vítám rozpornost mezi názvem či vnější prezentací beletristických knih a jejich obsahem, zde mě to překvapilo spíše nepříjemně. Čekal jsem vanerovsky svébytnou obdobu k například v témže regionu kořenící básnické tvorbě M. Stuchlého nebo P. Novotného, dočkal jsem se namísto toho poezie snad nápadité a hravé (byť zde leckdy pochybuji o účelnosti a účinnosti tohoto přístupu), ale vnitřně nesourodé a pro mě cizí. Oceňuji autorovu invenčnost třeba při práci s tituly básní, které atypicky zakomponovává přímo do textů a vyznačuje tučně, ale mám často neodbytný pocit jejich nahodilosti. A stejné je to s celou sbírkou - vedle dobrých básní, veršů a nápadů je spousta matérie, kterou bych vypustil. Na rozdíl od jiných podobných případů si zde příliš nedovedu představit, proč je autor vůbec do sbírky řadil. Rozporuplně na mě působí i množství aluzí, odkazů na jména, místa, knihy, citace atp. Snad kdybych měl možnost zúčastnit se besedy s autorem a slyšel jeho recitaci těchto básní (talent pro ni má, jak jsem se v minulosti několikrát přesvědčil, ostatně věnuje se i improvizačnímu divadlu), vnímal bych to přívětivěji, ale takto se nemůžu zbavit dojmu, že se tím chce a) patrně zčásti pochlubit, co zná a četl, b) uchovat si to pro sebe v jakési básnické paměti/kronice, jak by se některé básně ze sbírky asi daly pojímat, c) pomrknout na své přátele a stálé čtenáře, tedy propůjčit těmto prvkům jakousi fatickou funkci v rámci své bubliny (koneckonců i rozpačitý doslov Tomáše Minstera je především přátelskou službou než cokoli jiného). Zmínky konkrétních jmen či jejich výčty samozřejmě mohou působit v poezii náramně efektivně/efektně, u Vanera však bohužel nacházím jen málo takových případů. Nerad bych však kohokoli odrazoval, sbírka určitě potenciál má, leč já jsem se s její poetikou vzdor veškeré dobré vůli prostě nepotkal. Závěrem ještě jednu ze zdařilých básní, jen tak pro představu (názvem je zde výjimečně hned první verš): Trampským samotářkám (zvláště těm, které použily Kainara na podpal) zastřelím svého (pokud vím) nepřítele, potkám vášeň, přečtu vynikající knihu (existuje-li) a uklopýtám své lidství. Zahajuji svou vlastní báseň.... celý text

Vědra 2020, Tomáš Tomášek

Vynikající básnická sbírka, v rámci současné poezie (vyšla v pandemickém roce 2020, což se v ní i jistým způsobem odráží) svým stylem a koncepcí dosti ojedinělá a originální. Tomáš Tomášek se v osmdesátých letech překladatelsky podílel na vydání traktátu Výroky otců, součásti Babylonského talmudu. Jeho překlad vyšel patrně pouze v samizdatu, takže se mi pochopitelně do ruky nedostal, nicméně právě řeč starověkých mudrců, zlomků dávného myšlení je myslím jedním ze zásadních formálních i myšlenkových předobrazů Tomáškovy sbírky. Ta má totiž své postavy, pojmenované symbolicky jako Kdojsi, Nikdo a Anti, a její převážná část je popisem jejich (pseudo)rozhovorů, výroků, moudrostí, dojmů a činů. Ty jsou zčásti jejich konfrontací a pochopitelně jsou ve většině případů různě paradoxní, a přestože často formulovány prostým, nezdobným jazykem, nepostrádají poetickou účinnost. Nelze sice říci, že by se za nimi skrýval nějaký komplexně promyšlený filozofický systém, to však není nijak na škodu. Naopak to autorovi dává básnivou volnost k paradoxům a eliminuje to jakoukoli rigiditu. Ve druhé části sbírky je bohužel několik básní, které popsanou koncepci podle mě trochu narušují (víceméně od s. 55). A totéž platí i pro dodatek v podobě tří básní od autorova přítele (není to jen další z "postav" sbírky?) Václava Břacha, které chápu lidsky jako Tomáškovo kolegiální gesto, obsahu sbírky však spíše škodí, zvlášť v takto exponované pozici. Přesto se jedná o knihu jako celek velmi zdařilou, za dlouhou řadu výborných básní, které mě oslovili, zacituji třeba tuto: Kdojsi říkával: zklamání je vzácný klíč prostory bez konce otevírá... celý text

V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku 2023, Silvie Lauder

Skvělá, srozumitelně a poutavě napsaná kniha o zásadních otázkách problematiky rovnosti pohlaví, feminismu, genderu a samozřejmě i všeho toho, co nese ve svém podtitulu (politika, péče, sex, násilí a společenská pozice žen). Autorka shromažďuje precizní a přesvědčivou argumentaci, proč jsou výše uvedená témata důležitá, proč máme v ČR stále k rovnému a férovému přístupu k lidem stále ještě daleko a proč je potřeba o takový přístup usilovat. Měla by to být bez nadsázky povinná četba všech našich politiků od komunální až po celostátní úroveň, pedagogů, manažerů a ředitelů. A samozřejmě nejen jich. Kniha totiž má potenciál otevírat oči v oblastech, kde je řada z nás (zpravidla neúmyslně a ne vlastní vinou) stále ještě limitována omezující perspektivou, která nám znemožňuje uvažovat a jednat spravedlivěji. Líbilo by se mi, kdyby časem vznikla nějaká zestručněná a přehlednější verze této publikace pro studenty a žáky škol. Nikoli proto, aby došlo k nějaké "převýchově", nýbrž k myšlenkovému obohacení, rozšíření obzorů a prohloubení empatického přístupu k druhým (zdaleka ne jenom ženám).... celý text

Irština ve slovanské střední Evropě v raném středověku 2023, Bohumil Vykypěl

Precizně zpracovaná monografijka (je to taková brožura) o velice pozoruhodném aspektu jazykových kontaktů ve středoevropském raném středověku. Asi by bylo hned zkraje záhodno napsat, že jde o jazykový kontakt potenciální, značně nejistý a hypotetický. V tomto ohledu se někteří čtenáři, zlákáni názvem knížky a překvapivostí tématu, mohou cítit zklamáni, protože autor díky svému střízlivému vědeckému přístupu v podstatě veškeré možné vlivy iroskotských misií na staroslověnštinu, potažmo pračeštinu zpochybňuje. A obdobně i samotnou přítomnost těchto misionářů mezi našimi předky vnímá jako značně nejistou. Pozoruhodnou a přínosnou analýzu skýtá druhá část knihy shrnující přístupy různých badatelů a zájemců irské misie ve slovanské Evropě s ohledem na míru empirie a ideologie/světonázoru. Názorně a inspirativně tím připomíná, že i relativně exaktní vědecký obor jako diachronní lingvistika vždy více či méně tkví v jedné "myšlenkových struktur" své doby a že se do ní i u jinak pronikavých a pečlivých badatelů promítají hodnotové postoje či politická situace. Konkrétním příkladem budiž dodatečná kapitolka, v níž je zhodnocena kritická reflexe knihy katolicky orientovaného archeologa Josefa Cibulky o velkomoravském kostelíku v Modré, vydané koncem 50. let, vyzdvihující tuto památku jako doklad iroskotské misie a z tohoto důvodu záhy podrobené zdrcující ideologické a zčásti i věcné kritice z marxistických pozic, v jednom případě dokonce snad na objednávku StB.... celý text

Čarostřelec 2020, Jan Horníček

Cením si toho, že autor zasadil děj své knihy do jednoho z nejkrásnějších (a pro mě už od dětství nejmilejších) koutů Čech do severní části Jizerských hor a na Frýdlantsko. Cením si i toho, že při tom využil nejkrásnějších (a nejděsivějších) tamních pověstí, nejen regionálním čtenářům už řadu let dobře známých díky knihám M. Nevrlého a M. Řeháčka. Pro příznivce žánru řekněme historické detektivky s tajemstvím je to próza bezesporu atraktivní, čtivá, tematicky zajímavá a vcelku kultivovaně napsaná (troufám si říct, že v rámci žánru stylisticky nadprůměr). I já si ji coby milovník regionu rád přečetl, nicméně literárně a stylově bohužel mám co vytknout: Předně je ta kniha dějově snad až příliš slátaná ze spousty různých narativních linek, které sice povětšinou jsou uváděny do vzájemné souvislosti, ale poněkud násilně. Část z nich pak v knize vysloveně trčí bez útěšného dokončení. Stačilo by si vybrat pár z nich a trochu víc je propracovat. To samé platí o psychologii postav, která chybí zcela nebo je črtaná jen tak letmo. Krom slátanosti se narace vyznačuje nerealističností. Děj tak místy nabývá spíše parametrů lidové pohádky či pověsti. To by ovšem s ohledem na přiznanou inspiraci v krajových legendách a s ohledem na žánr historické detektivky, která líčí-li dobu středověku či raného novověku, často jaksi přirozeně obsahuje i rozličné fantastické prvky (ty zběsilé jízdy do hor jsou jako vystřižené z pověstí!) a nikdo se nad tím nepozastavuje. Potíž je, že tato nerealističnost a slátanost není kompenzována ani mocnými dojmy, které by vyvolala, ani poetickou kvalitou podání, což jsou myslím nezastupitelné rysy dobře zpracovaných lidových pohádek a pověstí. Druhá potíž pro čtenáře zaměřené historičtěji, a ne tolik literárně asi závažnější je přítomnost řady anachronismů a historických kiksů: Ne, v zájezdním hostinci 18. století opravdu nebyli "recepční". Podobně si lze těžko představit, že se tam všichni prohánějí na lyžích, které znají od třicetileté války od Švédů, když počátek lyžování spadá patrně až do 19. století a k nám se dostaly až kolem roku 1887. Obávám se, že i štrůdl, šlehačka a alžírská káva budou záležitostí pozdější. A podobných věcí je tam vícero. Samostatnou kapitolou je prapodivné nakládání s jazyky, jmény a místními názvy. Proč jsou některé vsuvky německy, potažmo deformovaně německy, ale většinou se mluví česky, když je historicky zřejmé, že německy museli hovořit všechny postavy knihy ve všech situacích? Čili stačilo by zkrátka nechat je v knize mluvit česky s tím, že si to čtenáři buď domyslí, anebo to tam tematizovat (podobně jako to tam zčásti je: ten mluvil vídeňskou, onen zase drážďanskou němčinou, jiný sudetským horalským nářečím). Netrvám pochopitelně v takovéto knize na přísné důslednosti, ale použije-li autor u některých postav v některých situacích (deformovanou) němčinu, mělo by to být nějak sémanticky či narativně motivované. Což zde není. To samé platí o jménech: je naprosto zcestnou představou, že by se koncem 18. století na Frýdlantsku vyskytlo tolik lidí s českými jmény typu Čermák či Beneš. Ten kraj byl jeden z našich nejněmečtějších (jinak řečeno: nikdy nebyl českojazyčný), navíc s mizivou výměnou obyvatelstva s vnitrozemím. Ještě podivněji přistupuje autor k místním jménům: proč Friedland, Reichenberg, Weissbach, ale Hejnice, Raspenava, Jizerka či Bukovec? Zvlášť v situaci, kdy jazykově vždy spíše české pevnostní město zapisuje německy Terezienstadt (navíc s chybou, přesněji dvěma chybami)... Nejhorší a nejvíc do očí bijící je ovšem ta Wolimierz v závěru knihy, což je anachronismus par excellence, protože Polsko získalo tuto oblast (poprvé ve svých dějinách) až v roce 1945 a místní jména tam vznikala až postupně a často bez jakékoli návaznosti na původní německá (konkrétně Wolimerz byla Volkersdorf a žádné jazykové alternativy k tomu až do roku 1945 neexistovaly). Podobně i ten kiks s pašováním polského zboží (namísto zboží slezského/pruského/německého), když Polsko bylo tehdy již neexistujícím státem rozděleným mezi tři mocnosti, navíc nejbližší polskojazyčné území bylo od Jizerek zatraceně daleko. Většině čtenářů, kteří nepocházejí z regionu, resp. se o něj nezajímají (těch ovšem nebude málo), výše uvedené nejspíš vadit nebude. Rozhodne-li se však autor psát historickou detektivku, očekával bych pečlivější heuristickou přípravu. Nečekám samozřejmě, že čtenářům předloží opoznámkovanou zbeletrizovanou monografii, ale předpokládal bych, že povědomí o určitých důležitých souvislostech mít bude (a že má-li jej, nebude jej ignorovat). V opačném případě měl asi knihu koncipovat v nějakém jiném žánru - např. více směrem k historickému fantasy. Takto je třeba konstatovat, že prvotní české zpracování těchto legend z pera Miloslava Nevrlého v jeho Knize o Jizerských horách zůstalo nepřekonáno jak literárně a stylisticky, tak i z hlediska děje a napětí. Troufám si dokonce říct, že kdyby měl Nevrlý důvod a ambici přetavit tyto legendy v román, byl by mnohonásobně lepší než tento Horníčkův.... celý text

Dobruška a Opočno 2008, Josef Ptáček

Kvalitně připravená publikace z pera místního historika a sběratele pohlednic přibližuje dějiny dvou malých, leč významných východočeských měst. Zpracování historie a stavebního vývoje je stručné (celkem necelých 40 stran), ale obsahuje vše zásadní. Troufám si říct, že toto penzum by měl mít v povědomí každý dobrušský a opočenský rodák, občan a příznivec. Sepsáno je se zřejmou erudicí a zkušeností, jakkoli - snad vinou nutnosti co nejvíc jej zhutnit - místy trochu hůře přehledné. Například upřesnění lokalizace někdejšího dvorce a trhové vsi Leštná (Leštno), jež byla přímou předchůdkyní města Dobrušky, nacházíme až v závěrečné části pojednání. Obrazový doprovod je velice pestrý, což bezesporu souvisí s autorovým sběratelským zájmem o historické pohlednice a snímky Dobrušky a jejího okolí. Klidně by se ovšem dal ještě rozhojnit - ač zajímavý, klade myslím málo důraz na zaniklou tvář zástavby (kniha vyšla v edici Zmizelé Čechy!). Větší pozornost by si tak zasloužilo třeba část Na Budíně, dnešní Šubertovo náměstí, což jsou lokality za komunismu brutálně vybourané a proměněné k nepoznání, ale i prostor panelových sídlišť jihovýchodně od historického jádra. Samozřejmě je možné, že snímků z uvedených lokalit existuje jen značně omezené množství, ale i to mohl badatel v této problematice z nejpovolanějších, jímž Josef Ptáček je, reflektovat třeba alespoň slovním komentářem. Stejně tak mi v knize chybí i zachycení proměn Dobrušky po roce 1989. I po vyhlášení městské památkové zóny (2003) v jejím centru totiž bohužel zmizelo několik převážně obytných staveb, jejichž podobu by stálo za to zvěčnit přinejmenším v knize. Celkově však jde o cenný a praktický příspěvek k poměrně bohaté literatuře týkající se zejména Dobrušky a společně s dalšími autorovými publikacemi (mj. dva soubory dobových pohlednic) a skvělými výkladověji pojatými knížkami Jiřího Macha patří k základním zdrojům pro všechny, kdo na Dobrušsku žijí nebo tento kraj mají rádi.... celý text

Hládkov 2022, Tomáš Tomášek

Tomáškův Hládkov jsou vlastně (nesoustavné) vzpomínky na dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech na pražském Hládkově, sepsané v podobě sbírečky jazykově úsporných básní. Jako celek jde o dílko působivé, navzdory zachycené době v podstatě vřelé, úsměvné, snad i díky jaksi poláčkovskému (nebo jak to nazvat) postupu, kdy Tomášek řadu vzpomínek zachycuje v podstatě z perspektivy dítěte, ale nevyhýbá se při tom archaizujícímu jazyku. Působí to trochu jako v Bylo nás pět, nicméně u Tomáška si nejsem jistý, zda primárním cílem bylo vyvolat jazykovou komiku (přeci jen to není tak časté, systematické a vyhraněné jako u Poláčka), nebo - a to spíš - příjemnou nostalgii spjatou s libozvučností jazyka klasických českých autorů 19. a první půlky 20. století. Mimoto lze tento jazykový kód vnímat i jako aluzi na jeho dětskou četbu autorů právě z té doby či obecněji jako odkaz na intelektuální prostředí rodičů a známých - doktorů a inženýrů, kteří se bez ohledu na panující stalinistickou éru snažili žít dál v zásadě prvorepublikový život (což se kupř. otci vymstilo nuceným angažmá v Uranových dolech Příbram, kam byl poslán na základě udání, že příliš holduje buržoaznímu sportu jménem tenis). Sbírka je díky tomu, že jde o básně narativně pojaté, nesmírně čtivá, člověk až lituje, že není delší a ucelenější. Autor by nejspíš ještě řadu vzpomínkových textů připsal, ale během přípravy knihy zemřel (nicméně těžko soudit, nakolik je výsledná podoba dílem jeho a nakolik editorovým). Myslím, že krom toho, že jde o svébytný dobový a osobní dokument dokáže poeticky (v tom nejlepším slova smyslu) přivodit vzpomínky na dětství s veškerou jeho bezstarostností, strachy malichernými i vážnými, naivitou, průblesky střízlivění a pronikání do rozporů líčené epochy. Navíc se domnívám, že se to Tomáškovi daří sdělit zcela univerzálně, a že ač je dětství generací pozdějších či dětství generací současných v řadě konkrétností jiné, respektive zcela odlišné, stále se s vnitřním světem a sdělením autorových veršů čtenář dokáže živě ztotožnit a prožívat jej v takřka přátelské pospolitosti s ním. Aspoň já to tak mám. PS: A velice oceňuju výtvarný doprovod Václava Sokola, myslím skvěle zvolený a půvabný i sám o sobě, nejen jako ilustrace. Na závěr ještě ukázka, vybraná vlastně namátkově, ale dobře odrážející kvality a atmosféru celé knížky: Aut bylo tenkrát povážlivě málo na ulici se dalo hrát fotbal tři na tři a v zimě bandyhokej s tenisákem branky byly vymezeny cihlami řvali jsme přiznávám... celý text

Skrytá kopie 2022, Petr Halmay

Vzpomínkově laděná sbírka střídmého básníka (považuju si těch, co vydají sbírku po desíti letech, namísto aby inflačně chrlili svazeček veršů ročně) se vrací do míst a životních epizod, k lidem, věcem a atmosférám více či méně dávno minulým. Sbírka je připsána památce básníkova otce (tj. Karla Šiktance) a i řada jednotlivých textů je dedikována již zesnulým blízkým či známým. Sám básník jako by se s jejich odkazem vyrovnával, v kontextu čehož je zajímavé přemítat o motivaci pojmenování knihy (Chce snad dokázat, že není "skrytou kopií" svého otce, potažmo oněch vlivů? Nebo se k nim naopak coby "skrytá kopie" hlásí? Nezjevná proto, že výrazově Halmayova poezie není blízká ani Šiktancovi, ani třeba vícekrát zmiňované Zuzaně Brabcové... Chce patřit do jejich linie, nebo z té linie, ač ji nepopře, nějak vyčnít?). I motivicky v knížce upoutají obrazy linií - plotů, stěn, řady oken, topolů, lemy dvorů. A propastí, kam padá, vrhá se, dívá (popřípadě to udělat může). A tato náhlá závrať vzpomínek se zjevuje uprostřed všednosti, často v nečekaných, zdánlivě banálních okamžicích dávno či relativně nedávno, vždy v blízkosti blízkých (např. dědečka, matky), ale spíš jaksi vedle nich než s nimi. Vynikne to zejména v oddíle Hřebeč, ale nejen tam (podobnou vlastnost má i řada básní z Vnitrobloku a Něčeho). Výrazově je Halmayova sbírka prozaizovaná, civilní, rýmu a rytmu de facto prostá. Řeklo by se leckdy: výčtová, sumarizující (což souvisí i s tendencemi naznačenými výše). Mnohdy jsou to spíše minipříběhy, respektive jakési jejich záblesky či problesknutí, jako nějaké básně v próze. Přijde mi dokonce, jako kdyby náběhy k poetičnosti, lyričnosti a rytmičnosti autor záměrně utínal a bortil dodáním něčeho formálně nebo obsahově zcela neladného a nesouladného. Byl-li to záměr, a ne nedostatečná (či zkrátka s mým vkusem nesehraná) básnická citlivost, pak to respektuju, ale nekvituju. Myslím totiž, že Halmay dovede vytvořit silné a ryzí verše, věty či úseky se specifickým, vpravdě poetickým rytmem. Pár z nich jsem si vypsal a podělím se o ně (záměrně přitom občas upozaďuju předěly mezi verši): Místa, jež zmiňuji, už místy vesměs nejsou. Jen pouhou skulinou v určité vteřině. Z takové výšky tráva není tráva. A křížení dvou zdí vypadá jako znak. Úsměv spíš jako křeč, když vcházím chodbou dovnitř. Řez, / kterým z člověka proniká něco ven. Tak jsem tam opět stál / před plechovými vraty, jejichž červená barva / byla jen jednou / z barev této čtvrti. Co jsem to vlastně psal, / když jsem byl přesvědčený, / že píšu / sebe sama? / A co jsem cítil / ohlušený / vlastními slovy? Krásu lze vyvolat jen podstatnými jmény. Terst, řekneš například, či světla v první tmě. Ta planou, jak vidíš, ale až za zálivem na jeho druhé straně. Joyce, Kafka, Svevo, Brod jsou také mezi nimi Čerň ostrova za suchých zimních dnů. A holé, nízké, tvrdé, ploché břehy. A první slunce, plné zvláštní něhy, kamkoli pohlédnu. Ještě i v šedesáti stále tentýž stud!... celý text

Kraj můj milovaný 2012, Metoděj Jahn

Znamenitý výbor textů pozapomenutého prozaika a básníka. Oceňuji zejména zpřístupnění autorových memoárů, jež byly - pochopil-li jsem správně - dosud pouze v rukopisné podobě. Mají nejen kvalitu biografickou a literární, ale mohou posloužit i jako historický a etnografický pramen pro zájemce o vlastivědu Meziříčska, Kelečska a Rožnovska. Paměti zabírají větší část knihy, do zbytku pak editor (jemuž náleží poděkování za kvalitní přípravu textu - narazil jsem snad jen na 2-3 překlepy, potažmo interpunkční nedostatky) zařadil vybrané básně, črty, povídky a úryvky ze dvou rozsáhlejších děl (Lukáš Ruman, Selský práh). Jahnovo pojetí tvorby míří k lyrizující idyle, nestraní se ani poloh baladických, ty koneckonců pokládám v jeho díle za nejzdařilejší. Píše jazykem čistým, ryzím, s občasnými nářečními prvky, ale obecně vzato uměřeným. Tak jak si představujeme kvalitní standard řekněme první půle 20. století. Pro všechny příznivce Valašska, Beskyd a výše uvedených měst je tento výbor z Jahnových vzpomínek a literárních prací myslím skvělá volba, která potěší a nezklame, navíc se díky kapesnímu formátu snadno dá vzít na výlet a číst v přírodě, což autorovy poetické pasáže líčící horskou krajinu ještě umocní.... celý text

Listovní příležitosti 2003, Bedřich Fučík

Knížku jsem pořídil v antikvariátě na pardubickém náměstí víceméně bez větších očekávání především z nostalgie, protože jsem se kdysi zabýval Bedřichem Fučíkem a "jeho" autory - Demlem, Zahradníčkem, Čepem, trochu jsem se znal i s jeho spolupracovníkem Vladimírem Binarem. Mojmíra Trávníčka jsem osobně nepoznal, ale vybavuji si jej jako pečlivého, skromného a věrného, lze-li to tak říci, editora a komentátora české (vlastně spíš moravské) spirituálně zaměřené literatury, jehož studie mám kdesi hluboko v knihovně a možná se k nim pod vlivem četby Listovních příležitostí vrátím. Byť šlo v otištěné Fučíkově korespondenci v podstatě celou dobu především o všemožné odborné, technické a logistické záležitosti, s velkým gustem jsem se do jeho dopisů začetl. A s napětím sledoval nejen pokroky v práci z dnešního pohledu nepředstavitelné. Vše totiž probíhalo v době bez počítačů a oficiální techniky, jednalo se tedy o práci extrémně náročnou, a přitom nefinancovanou žádnými granty a dotacemi, v podstatě nadšenecké (Fučík byl v důchodu, Trávníček působil v jakési ozdravovně v horách), vykonávané jen z lásky k autorům, jen díky pocitu nutnosti uchovat literáty komunistickou mocí vytlačené mimo oficiální oběh aspoň nějak ve čtenářském povědomí, a to v co nejkvalitnější textové podobě. Jejich ilegálně vydávané samizdaty si pochopitelně našly své zájemce ochotné za ně platit, ale při skrovném počtu exemplářů šlo bezpochyby o odměnu víc než symbolickou (zajímavé je, že byť Fučík Trávníčka v dopisech opakovaně prosí, aby si sledoval a připomněl mu, kolik je mu za editorskou práci, přepisy a opisy dlužen, konkrétní částky prakticky nikde nepadnou). Prožíval jsem s nimi leckdy dramatické osudy textů, zejména rukopisných, které se v době prakticky nedostupné reprodukční techniky a současně velmi nespolehlivých poštovních služeb často ztrácely, zpožďovaly, na čemž nesli mnohdy vinu i různí zbrklí badatelé a zájemci o jejich zapůjčení. Přestože žil Fučík v té době v Praze a Trávníček až při slovenských hranicích, nezřídka volili formu osobního předání určitých textů či dokumentů. Korespondence je zároveň zdrojem kritické reflexe díla autorů, jejichž spisy oba pisatelé zpracovávají. Není sice nijak soustavná, jde o občasné zmínky, ale kdokokoli se vážněji zabývá Čepem, Zahradníčkem a Demlem, neměl by tento pramen vynechat. Hodnotící poznámky se týkají i některých současníků a souputníků. Tak například Radovan Zejda, jehož jsem měl možnost krátce osobně poznat a vážím si jej jako regionálního autora a všestranného usilovného pečovatele o literární a vlastivědný odkaz Jaroměřicka a Třebíčska, v dopisech působí jako poněkud amatérský nadšenec. Vladimír Binar jako Fučíkův dost nespolehlivý parťák, k němuž však pisatel chová zvláštní náklonnost a prakticky pokaždé jej něčím omlouvá. Zajímavé zmínky padnou i o Stanislavu Vodičkovi, Janu Kameníkovi a Marcelu Kabátovi. Na vzájemném vztahu obou pisatelů překvapí, že ač vedou korespondenci patnáct roků a o přátelském charakteru jejich vztahu nelze pochybovat, celou dobu si vykají. O to zvláštnější je, že v jednom či dvou dopisech Fučík Trávníčkovi tyká (a není to proto, že by jej peskoval), pak se ovšem opět vrací k vykání. Do toho všeho vzácně, ale o to působivěji probleskují různé osobní trable a potíže, zmínky o zdravotních problémech, pobytech v nemocnici, ale i jedna z nejsilnějších a nejzvláštnějších pasáží, kdy Fučík jen tak mimochodem Trávníčkovi sděluje, že mu zemřela nejmladší, sedmiletá dcera (dopis č. 26). Anebo dopis, kdy Trávníčka konejší a posiluje po smrti jeho otce (č. 78). I proto se vyplatí tuto nenápadnou publikaci číst a editorovi Jiřímu Hrabalovi patří velký dík za to, že vyšla.... celý text

Libůstka 2011, Mariusz Szczygieł

Čtivá knížečka zdatně napsaných příběhů několika nesmírně pozoruhodných žen. Autor zde tradičně prokázal nejen svou geniální schopnost nevtíravě se protagonistek "zmocnit" a s nefalšovaným zájmem a empatií popsat jejich osudy, aniž by hodnotil či soudil. Ale uplatnil zde opět i svou velkolepou schopnost obsahové kompozice včetně brilantního ovládání "literárního střihu". To je mimochodem charakteristika a dovednost, díky níž se díla autorů polské školy reportáže tak skvěle čtou. Nejlepšími texty z Libůstky jsou podle mě Lístek a Zavazadla paní K. Velmi oceňuju i fotografický doprovod, který leccos zpřítomní a vykreslí v jiném, nečekaném světle.... celý text

Šípkový keř (výbor ze sbírek) 1980, Petr Křička

Edičně a redakčně pečlivě připravený výbor z díla pozapomenutého básníka, kterého jsem si vždycky spojoval se svěží, svébytnou formou vitalismu. K jeho dílu jsem se vrátil snad po desíti letech a ukázalo se, že můj výše uvedený celkový dojem z něj byl deformován buď tehdejší příliš povrchní četbou, nebo mlhavostí a nepřesností vzpomínky (popřípadě obojím). Nechci tu výslovně prohlašovat, že Křičkovo dílo je ve všech ohledech přežité a nemůže si najít své čtenáře, ale po jeho přečtení dnes mám pocit, že mu zkrátka chybí básnická síla, formální výbojnost či prostě jakákoli další kvalita, kterou by mohlo dnešního milovníka poezie nějak hlouběji oslovit. Kdysi jsem tuším přečetl všechny tři jeho první sbírky, ale nic určitějšího si z nich nepamatuju, proto nedokážu posoudit, jestli tento můj soud není zčásti způsoben třeba jen nevhodným editorčiným výběrem. Nicméně pokud bych měl na základě zastoupených básní hodnotit: Šípkový keř je sbírka zajímavá, leč nevyrovnaná, silnější v kusech s konkrétnější obrazností a hmatatelnějším ukotvením (Šípek, Medynia Głogowska, Podzimní motiv) než v poněkud mnohomluvné citově-moralistní lyrice či jak to nazvat (Krystal, Žal, Vítr a vlny), v níž archaizující slovní zásoba, leckdy deformovaná bezmála lumírovsky, škodí emočnímu přesahu, o jehož upřímné a reálné motivaci nepochybuju. Bílý štít je podle mě nejzajímavější a nejoriginálnější Křičkova sbírka: pro zvláštně zemitou lidovost, pevnou ukotvenost v horáckém kraji (kde se sice, jak se často nesprávně opakuje, Křička nenarodil, ale vyrůstal tam a cítil se tam asi nejvíc doma), jeho postavách a postavičkách, mluvě, ale i ozvěnám jiho- a východoslovanské poezie, kterou autor dobře znal a překládal. Je to asi jediná sbírka, kterou mě láká přečíst si celou. Naopak Hoch s lukem byl velkým zklamáním, platí o něm v podstatě to, co jsem o slabších číslech ze Šípkového keře s tím, že tenhle typ lyriky prostě Antonín Sova napsal mnohem líp a dříve, takže je tato Křičkova sbírka navíc ještě anachronismem (v roce 1924!). To samé platí o obou zbývajících sbírkách, z nichž Chléb a sůl ze 30. let obsahuje aspoň pár sice časových a příležitostných, přesto básnicky zdařilých kusů (Podzim, Pohádka o Honzovi), naopak Běsové z roku 1946 (psané průběžně od roku 1938) zůstanou obecně vzato pouhým dobovým dokladem básníkova rozhořčení nad aktuální situací země (pokud ovšem vím, občansky se do odboje nijak nezapojil), leckdy bezmála nechtěně komickým, jako když se v závěrečné velkopáteční takřka meditaci náhle vynoří partyzáni. Výše vyřčené samozřejmě může být pod vlivem určitého předporozumění (jak se ukazuje, poněkud falešného), s nímž jsem se ke Křičkovu dílu vracel, mé preference pak bezpochyby ovlivnil můj čím dál větší zájem o problematiku provázanosti lyriky a konkrétní prostorové, krajinné a vizuální zkušenosti, vztahu identity, domova a tvorby. A toho, že jsem tyto parametry našel v Křičkově díle mnohem míň a slaběji, než jsem očekával. Nerad bych, aby to kohokoli odradilo; Křičkovy básně si zaslouží, aby si je každý zájemce třeba jen na základě tohoto útlého výboru prošel a zhodnotil sám. Na přilákanou níže přepisuju jednu z lepších básní ze Šípkového keře: PODZIMNÍ MOTIV Myslím na podzimní sychravý den, jak bývají u nás v horách. Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem déšť klepe na spuštěných storách. Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit, trochu se potoulat s druhem. V poli je smutno, pusto a klid. Les rychtářův obejdeš kruhem, z kopce se rozhlédneš do čtyř stran, na mlhu nad řekou dole, na zetlelé listí, hejno vran, jež na mokré snáší se pole. A podvečer přijde. Pojednou slunce vysvitlo mrakem. Tak ticho je. Večerní krajinou zdiveným bloudíš zrakem, zříš, oddaně k nebi mlčící kraj zrosenou dívá se tváří, zříš, zalilo zbožně stojící háj vroucnou, laskavou září. Krůpěje dešťové na listech jak tiché lesknou se slzy, vždyť tuší křovina, lístek i mech, že zajde, že odejde brzy, že nadchází noc, že nebude hřát již milé. I srdce tvé ví to. A všecko máš náhle tak hluboce rád, a všeho je líto, tak líto, té lásky, že přišla, žel, pozdě tak, že krátce tak bylo žíti. A naposled děkuje srdce i zrak... Je nutno jíti...... celý text