Tyet
přečtené 1419
Sběratel
2004,
John Fowles
Hutná, těžká, temná kniha od skvělého Johna Fowlese. Rámec děje tvoří thriller, ale vlastně jde o střet dvou světů, dvou duší, dvou myslí, dvou kultur. Unesená dívka, idealistická, otevřená, tvůrčí, moderní, kritická; a únosce, rigidní, zkostnatělý, dokonale tupý, jsou sice oba Angličané a hovoří stejnou řečí, ale jako by pocházeli každý z jiné planety. Je to velice přesvědčivá sociologická a psychologická studie. Moc pěkné, přečtěte si to.... celý text
Pobřežní cesta
2020,
Raynor Winn
Autobiografická knížka od Raynor Winn mi byla doporučena jako překrásná, nádherná a obohacující. Ze všech sil jsem se snažila ji jako takovou vidět, ale… Celá kniha by se vešla do docela pěkného článku třeba ve 100 + 1, vždyť se tam pořád dokola opakují stejné věci! Zmokli jsme, uschli jsme, foukalo, díváme se na vlny, křičí racci, potkáváme nějaké lidi, kupujeme si instantní nudle, rýži, tuňáka v konzervě, karamelové tyčinky a želatinové bonbóny. Svátečně si dopřáváme masovou taštičku (skutečně se ničím jiným neživili!), vyžebráme horkou vodu v hospodě, hledáme plácek pro stan. Nedokázala jsem se ubránit dojmu, že nějaká podstatná informace v knize chybí. Padesátiletí lidé nemají ani jediného přítele, který by jim pomohl v těžké chvíli, jakto? Jsem si jistá, že každý máme takové přátele, kteří by nám pomohli v nesnázích, kdyby na to přišlo, stejně jako my jsme připraveni pomoci jim, budou-li to potřebovat. Co za člověka nemá ani jednu živou duši, která by ho nechala pár týdnů či měsíců u sebe bydlet? Proč si paní nemohla najít práci? Třeba za pokladnou nebo jako pomocnice v hospodě? Pochopím, že někdo to nechce, nechce mít práci a být uvázaný na jednom místě, ale pak se nemůže litovat, jaký je chudák, že musí krást jídlo v obchodě. Nemůžu si prostě pomoct, autorka mi byla vrcholně nesympatická, takže se omlouvám všem, komu se kniha líbí, neberte si moje hodnocení osobně, prosím :) Dvě hvězdičky dávám za docela pěkné popisy pobřeží.... celý text
Dcery čarodějného vrchu
2019,
Mary Sharratt
Ačkoliv je tohle kniha psaná ženou – Mary Sharrattovou, pro ženy, mohla by být zajímavá i pro muže, které historie zajímá a to z toho důvodu, že je založena na skutečných historických událostech. Jména, historické reálie, životní osudy, procesy i smrt odsouzených jsou skutečnými a doložitelnými fakty. I když literární styl a způsob vyprávění v této knize nejsou úplně můj šálek kávy, musím ocenit práci, kterou si autorka s tímto dílem dala, vyžadovalo to bezesporu rozsáhlé studium historických záznamů a dalších textů, odkazy na ně najdete v Doslovu. Jde, jak je zřejmé už z názvu, o čarodějnické procesy, které se odehrávaly v Anglii za vlády Jakuba I. Stuarta, jenž byl autorem Daemonologie, jakési příručky pro lov čarodějnic. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že skutečnými služebníky Satana byli ve skutečnosti úředníci, protestanští kněží a bohužel i někteří obyčejní lidé, ti všichni v čele s panovníkem poreformační Anglie v 16. a počátku 17. století, výše zmíněným Jakubem I. Co všechno v lidech dřímá, že? Jaké bezedné hlubiny naše duše skrývá...... celý text
Kosmická hra
1998,
Stanislav Grof
Kniha Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a výzkumníka v oblasti vědomí a jeho mimořádných stavů s více než padesátiletou zkušeností a spoluzakladatele a jednoho z nejvýznamnějších teoretiků transpersonální psychologie, vyšla už v roce 1998. Změnily se okolnosti a postoje většinové vědecké obce za ta léta? Stěží. Sám Grof k tomu píše: „V dřívějších publikacích jsem už popsal důležité důsledky systematické ho výzkumu mimořádných stavů vědomí pro porozumění emocionálním a psychosomatickým poruchám a pro psychoterapii. Tato kniha má podstatně širší a obecnější zaměření – zabývám se v ní mimořádnými filozofickými, metafyzickými a spirituálními vhledy, které se objevily během těchto prací. Zážitky a pozorování, získané tímto výzkumem, odhalily důležité aspekty a dimenze reality, obvykle skryté běžnému vnímání.“ Kosmická hra je už několikátou knihou od Stanislava Grofa, kterou jsem přečetla a doporučuji autora všem hledačům smyslu života, všem lidem s otázkami směřujícími k těm nejdůležitějším, nejpodstatnějším příčinám toho, odkud jsme přišli, kam směřujeme, a kam se ubíráme. Vzpomínám si, jak mi před mnoha lety náš syn nastínil teorii týkající se toho, že veškeré stvoření včetně člověka jsou něčím, jako nervová zakončení a smysly jediného Absolutního Vědomí, prostřednictvím kterých získává informace a prožívá náš hmotný svět. A baví se tím. Tehdy mě ta představa pobouřila a vlastně vyděsila a trvalo dlouhé roky, než jsem ji pochopila a akceptovala. Z toho je vidět, jak jsou naše děti oproti nám napřed, alespoň v některých oblastech, a tak to má být. Připojuji několik výňatků z knihy, ale je samozřejmě mnohem lepší si ji přečíst: „Ruku v ruce s revolučním postupem různých oborů moderní vědy souběžně opouštíme okouzlení zastaralým materialistickým viděním světa a před našima očima se začínají vynořovat obrysy nového uceleného chápání nás samých, přírody a vesmíru. Je stále jasnější, že tento vynořující se nový alternativní přístup k bytí bude v sobě spojovat vědu a spiritualitu a že vnese do našeho technovědného světa důležité prvky odvěké moudrosti. --- Ve světle těchto vhledů je materiální svět našeho běžného života, včetně našeho těla, spletitou tkání mylných představ a falešných výkladů. Je to hravý a jaksi libovolný produkt kosmického tvůrčího principu, nekonečně propracovaná virtuální realita (zdánlivá, předstíraná skutečnost), božská hra vytvářená Absolutním Vědomím a Kosmickou Prázdnotou. Náš vesmír, který zdánlivě obsahuje nesčetné myriády samostatných jednotek a prvků, je svou nejhlubší podstatou pouze jediným bytím obrovských rozměrů a nepředstavitelné komplexnosti. --- Někteří lidé, kteří získali vhled do ´motivů´ stvoření, zdůrazňují také jeho estetickou stránku. V běžném životě nás často oslní přirozená krása vesmíru a přírody včetně součástí stvoření, jež jsou výsledky lidské činnosti, jako je výtvarné umění a architektura. V holotropních stavech se značně zvyšuje schopnost ocenit estetickou stránku různých složek života a bytí. Jakmile se ´pročistí brány vnímání´, abychom použili výrazu Williama Blakea, je obtížné nepovšimnout si udivující krásy stvoření. Z tohoto pohledu jsou vesmír, ve kterém žijeme, a veškeré prožitkové skutečnosti jiných rozměrů jakoby uměleckým dílem a tvůrčí impuls, který jim dal vzniknout, lze přirovnat k inspiraci a tvůrčímu zanícení toho nejlepšího umělce. --- Pohlížíme-li na skutečnost z pohledu Univerzálního Vědomí, překročíme obvykle zažívané polarity. Platí to pro kategorie, jako jsou duch a hmota, stálost a pohyb, dobro a zlo, mužský a ženský princip, krása a ošklivost nebo agónie a extáze. V konečném rozboru není absolutního rozdílu mezi subjektem a objektem, pozorovatelem a pozorovaným, sběratelem zážitků a zažívaným, tvůrcem a stvořeným. Všechny role v kosmickém dramatu hraje nakonec jeden jediný herec – Absolutní Vědomí. To je ta jediná a nejdůležitější pravda o bytí… --- Vytváříme si nový systém hodnot, který není založen na konvenčních normách, předpisech a nařízeních a strachu z trestu, nýbrž na znalosti a pochopení vesmírného řádu. Uvědomujeme si, že jsme nedílnou součástí stvoření a že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě… V této souvislosti je zajímavé zmínit se o C. G. Jungovi a o krizi, kterou prožil, když si uvědomil relativitu všech etických norem a hodnot. V této fázi se vážně tázal, zda skutečně záleží na tom, jaký druh chování si zvolíme a řídíme-li se etickými zásadami. Po jistém váhání dospěl k uspokojivé osobní odpovědi na tento problém. Dospěl k závěru, že při neexistenci absolutních měřítek morálky je každé etické rozhodnutí tvůrčím činem, který zrcadlí současný stav vývoje našeho vědomí a informací, jež máme k dispozici. --- Holotropní zážitky však vedou k pochopení toho, co jeden z mých pacientů nazval ´transcendentním realismem´. Je to postoj přijímající skutečnost, že zlo je nedílnou součástí stvoření, a že ve všech oblastech, kde jsou samostatní jedinci, bude vždy existovat světlá a stinná stránka. Jelikož je zlo nerozpletitelně vpředeno do kosmického tkaniva a jelikož je nezbytné pro existenci prožitkových světů, nelze je porazit ani vymýtit. I když však nemůžeme vyloučit zlo z univerzálního schématu věcí, můžeme zcela určitě měnit sebe samé a začít se zcela odlišným způsobem vyrovnávat s temnou stránkou bytí. --- Svět, ve kterém žijeme, má řadu vlastností, jež Absolutní Vědomí ve své čisté formě postrádá, jako jsou pluralita, polarita, hutnost, tělesnost, změna a pomíjivost. Projekt tvoření věrného obrazu hmotné reality majícího tyto vlastnosti je proveden umělecky a vědecky tak dokonale, že ji oddělené jednotky Univerzálního Vědomí považují za naprosto přesvědčivou a mylně ji pokládají za skutečnost. Krajním vyjádřením svého vlastního uměleckého mistrovství, jehož ztělesněním je ateista, se Božství skutečně podařilo poskytnout nejen argumenty proti své účasti na stvoření, nýbrž i proti své vlastní existenci."... celý text
Eseje o lidských duších a společnosti II.
2011,
Stanislav Komárek
ESEJE O LIDSKÝCH DUŠÍCH A SPOLEČNOSTI Svazek II Jakoukoliv otevřete knihu od Stanislava Komárka, sázíte na jistotu zajímavých informací, zdravého rozumu, bystrých úsudků a především suchého humoru, který prostupuje všemi autorovými texty a jenž zaručuje, alespoň pro mne, tak přívětivý čtenářský zážitek. Autor se v těchto esejích značně věnuje tématu archetypů, polaritě persony a stínu, sjednocování protikladů v lidské duši. Druhý svazek obsahuje eseje z let 1994 až 2004, jsou tedy poměrně staré. Neztrácejí ale v ničem svůj důvtip a aktuálnost, jen občas mě napadlo, co si asi autor myslí o současném dění v oblasti, jejíž budoucnost předjímal před tolika lety. Na první svazek jsem už recenzi psala, v této druhé knize, ačkoliv mě bavily všechny eseje bez výjimky, mě hluboce zasáhla esej „Než se zanoří“ z roku 1995. Citaci z ní uvádím mezi ostatními níže. Je toho trochu víc, jak je u Komárka obvyklé, je těžké vybrat dva tři nejlepší kousky, ale pokusím se držet trochu na uzdě. Jsou to části textu, které mě mimořádně zaujaly, vyvolaly ve mně ten slavný „aha“ moment nebo brilantně zformulovaly to, nad čím už dlouho přemýšlím, ale na co moje jazyková a rozumová kapacita sama nestačila: „Vzhledem k tomu, že za tenkou opakní blankou našeho vědomého já začínají silné vrstvy nevědomí, plynule přecházející do ostatního světa mimo nás, je to, co vzniká za hranicí vědomého, svým způsobem jakoby produktem celého kosmu. --- Franz Kafka mluví mimo jiné o tom, že je to pocit viny, co přitahuje soud. --- Zdá se, že jednotlivé vrstvy lidského vědomí se nejen v historickém procesu postupně vynořovaly, ale jeho nejstarší vrstvy se zřejmě zase opět ´zanořily´ do tělesné úrovně (asi jako když se vymačkává pasta z tuby, ale obloukem se vrací zase nazpět). Proto je vědomí zvířat pro nás těžko pochopitelné a mnohé autory to svedlo k tvrzení, že žádné nemají, ač nějaké mít jistě budou, pouze v našem dnešním vědomí už k tomu nenalézáme nic analogního. Teprve od neolitu se nám zdá být kultura tím, co známe dnes – něčím, co musí být stále znova vytvářeno. Kulturní jevy si žádají interpretace v podobném smyslu jako třeba filozofické, teologické či beletristické texty. Jejich nejstarší vrstvy si ovšem žádají sestup na tak hluboké vrstvy nevědomí, že to buď není možné, neboť by z něj nebylo návratu. --- To obecně komunikovatelné (ať už v rámci všech jedinců téže populace, nebo mezi různými) musí být nutně ploché a triviální. Co se tomu chce vymykat, musí být nutně omezené, buď lokálně, nebo jinak. Je-li přístup takzvaně k veškerým informacím, je situace podobná, jako by nebyl k žádným, a tím podstatným se opět mohou stát věci tak archaické jako orální tradice či doporučení přátel. Rovněž k většině cílů vede rychleji vlastní otevřené pozorování světa než studium beznadějně redundantní literatury. --- Náboženství Starého světa poměrně jednotně zdůrazňovala nutnost oproštění se od snového, nočního, opilého, orgiastického aspektu života a světa a příklon k probuzení, osvícení, jasnosti, v řecko-evropském kontextu k logice (raný středověk chápal logiku jako mystiku Ducha svatého). Také se vždy činil posun od krvavých obětí k nekrvavým a od nich k oběti duchovní spočívající v pochopení, přemýšlení, rozumnosti, logu. --- …spánek rozumu plodí příšery na nejrůznějších úrovních, včetně toho spánku rozumu v nejširším slova smyslu, který nahlíží ideologizovaný a paranábožensky chápaný scientismus jako spásnou metodu, která vyřeší všechno (tolik propagovaná skepse znamená v těchto řadách skepsi ke všemu kromě k vlastním východiskům, která jsou stejně posvátná jako v každém jiném náboženství). --- Prominentní (od lat. prominens – vyčnívající) osoby jsou na těle národa či celé planety cosi jako květy na rostlině – nápadným a snadno odečitatelným způsobem vyjadřují (momentální) povahu a přirozenost celého sloučenství. I blín kvete. --- …lze velmi dobře říct, že před Newtonem nebyla gravitace a před Freudem nevědomí, ale předměty padaly odedávna a lidé občas jednali podivně odnepaměti. Známá jungovská teze říká, že zvědomění každého procesu v nás i mimo nás je žádoucí a je kusem cesty ke svobodě, výdobytkem (i míru svobody ve státech lze měřit množstvím utajovaných skutečností). --- Za relativní klid a prosperitu vděčí pozdně industriální civilizace především televizi – pitomost jejích pořadů je pouze nepoznaným derivátem slabomyslnosti naší a hořkou, byť přece jen snesitelnější daní za to, že nechceme další Verdun či Stalingradský kotel. Má-li tolik lidí žít relativně pokojně vedle sebe a vzájemně se ´nesežrat´, je nutné nějak zabránit institucionální superpozici jejich vášní a v oddělených ´simulačních boxech´ je individuálně otupit a ukolébat (že tím samozřejmě těžce utrpí celková kreativita společnosti a dobrý vkus, je jasné, ale můžeme si třeba dnes namazat na chleba právě podomácku utlučené máslo?). --- Nikterak se nedomnívám, že by se komunismus v původní podobě mohl obnovit (tyto obavy jsou stejně liché jako strach z restaurace Habsburků ve dvacátých letech). Mnohem spíše se mi zdá pomalu vynořovat jiné nebezpečí, připomínající spíše problém nacismu. Mezi svými studenty (a to zejména mezi těmi inteligentními a ´slušnými´) často slýchám teze, které jsou sice jednotlivě a z jistého hlediska pravdivé (žijeme nevýrazně, krotce, domestikovaně, neautenticky, chtělo by to něco velkého, opravdového, hlubokého, světodějného, vše je přizpůsobeno vkusu nejnižší vrstvy mas, plebejské a podbízivé, měla by vládnout nová elitní vrstva, zdatná, inteligentní, krásná), jako celek ale skládají obraz, z něhož v podstatě vyklíčil nacionální socialismus v Německu a do určité míry i Mussoliniho Itálie. Co z těchto proudů vzejde, ví Bůh, ale slyším je hučet ve všech škvírách a těžko unikám znepokojení."... celý text
A co kdyby to bylo jinak?
2016,
Laura Barnett
Už je to spousta let, kdy jsem naposledy četla nějaký klasický společenský román. Zamlada jsem milovala Kazana, Amise, Saroyana, Mailera, Myrera, ale dnes už bych po nich nesáhla. Od románu Laury Barnett jsem nečekala vlastně nic, snad jen ukrácení chvíle při snídani nebo obědě, protože jsem zvyklá u jídla číst. A jak to tak bývá, když nemáte očekávání, často se dočkáte pěkného překvapení. Téma alternativních životů, jak by se vyvíjely, pokud bychom se v některém okamžiku rozhodli jinak, je docela obehrané, ale v téhle podobě jsem se s ním ještě nesetkala. Jde o tři alternativy příběhu lásky dívky a mladého muže, tři vyústění, tři různé osudy. Nakonec to byla příjemná, zručně a inteligentně napsaná, i když nenáročná, milá kniha, tedy lépe řečeno ženský román, muže asi zajímat moc nebude. Mimochodem, autorem obálky, sazby a designu knihy je můj muž, proto ji vůbec máme doma :)... celý text
Mipam - lama s paterou moudrostí
1990,
Alexandra David-Néel
Hezký, klidný a romantický příběh z exotického Tibetu od cestovatelky, badatelky, buddhistky a vysvěcené mnišky Alexandry David-Néelové, který sepsala spolu se svým adoptivním synem, rodilým Tibeťanem Lámou Yongdänem. Milostný příběh a partnerská láska zde nedokáže přemoci lásku k moudrosti a pravdě a vše nakonec dopadne tak, jak to má být. V knize se objevuje mnoho velkých pravd, které nám nejsou neznámé, zasazené do krásné krajiny Tibetu a kultury jeho obyvatel. Je to milá, nenáročná knížka a myšlenky v ní obsažené jsou pochopitelné a lehce stravitelné pro všechny čtenáře od 12 let do stáří. Podstata je zachycena v tomto citátu: “ Musíme získat moudrost, která rozptyluje klam o trvanlivé realitě forem a osobnosti, má-li mít nějaký účinek soucit, dar a všechny skutky, které konáme pro štěstí bližních. Vláda všeobecného přátelství mezi všemi bytostmi může přijít jen tenkrát, získáme-li onu moudrost, která ruší klamné hranice ´já´, ukazujíc nám ´ostatní´, kteří žijí v nás, a ´nás´, kteří žijeme v ostatních.... celý text
Puklina
2008,
Doris Lessing
odpad!
Doris Lessing, držitelka několika literárních cen včetně Nobelovy, je autorkou románu PUKLINA, jenž se pokouší předestřít alternativní historii lidstva a člověka jako druhu. První třetina se mi jevila nanejvýš zajímavě, protože zde byl představen archetyp ženy zcela jinak, než jsme uvykli. Ženské vlastnosti, jak si je představujeme, jsou něha, mírnost, péče a podobně. Zde jsou ale vyzdviženy atributy ženy jako je pasivita až lenost, nepružnost, stagnace, lpění na statu quo, agresivita často pouze naznačená a delegovaná, zato však neméně smrtící než ta mužská. Jak ale děj postupoval dále, způsob psaní mi lezl čím dál tím více na nervy, a nezdráhám se ho nazvat pitomým. Dočetla jsem to jen se sebezapřením, protože jsem čekala, že se snad závěr “pochlapí a dočkám se nějakého vyústění. Za mě opravdu veliká bída. Nebráním se ale tomu přiznat si, že pitomá jsem já a jen jsem nepochopila a nedokázala ocenit geniální dílo: to je naprosto legitimní možnost :)... celý text
Druhý spánek
2020,
Robert Harris
Zajímavý námět, první zmínka o plastové platební kartě v poličce vesnického kněze mě překvapila, ale příběh se nevyvíjel nijak slibně a nakonec zemřel na úbytě, podobně jako většina hlavních postav. Od autora jsem četla Konkláve, a to bylo výborné, tohle stojí za houby.... celý text
Eseje o lidských duších a společnosti I.
2010,
Stanislav Komárek
První ze dvou knih stejného názvu Stanislava Komárka. Eseje v tomto díle vznikaly v letech 1989 – 1993 a neztratily ani ždibec ze své vtipné přesnosti. Musím ale zmínit, že se podle mých čtenářských zkušeností stává léty pan profesor autorem ještě vtipnějším a zároveň shovívavějším. Tyhle třicetileté eseje jsou dnes (a patrně vždy byly) stále aktuální, až se tomu člověk leckdy podivuje. Několik citátů, které mě silně zaujaly: “Zatímco pastevec z horské vísky si ve své prostotě představuje dění v nejvyšších společenských etážích analogicky k událostem v místní krčmě, ví jeho vzdělanější spoluobčan, že politika je složité umění vyžadující koordinovaně pracující týmy expert etc. Jedinci s vysokou politikou do styku skutečně přišlí prohlašují jednomyslně, že bačovský pohled má k reálu blíže. --- Karel Čapek před více než šedesáti lety zcela správně napsal, že fráze není ani tak ustáleným rčením, jako spíše ustáleným lhaním. Dobře ustáté, stratifikované společnosti, ať už je jejich povaha totalitní nebo otevřená, vždy přímo volají po pseudokomunikaci právě v ustálených frázích. Diskurs, v dobách společenských zvratů a míchání snad místy smysluplný a upřímný, se stává stale více šablonovitým a ritualizovaným, ne nepodobným třeba sportovnímu šermu. Velmi rychle se konstituují nová tabuizovaná témata, nenapadnutelné hodnoty (často dost odlišné od těch tradičních). V západním politickém žargonu se někdy pro ně užívá velmi přiléhavého termínu ´posvátné krávy´. Fráze se objevuje dříve či později ve jménu té či oné skupinové rezóny a její etablování souvisí s politickou stabilizací stejně pevně jako červánky se západem či východem slunce. Obludnost totalitní frazeologie spočívá mimo jiné v tom, že zde není připuštěna pravda (či později též fáze) konkurenční a původní systém frází přebují časem přes veškerou stesitelnou mez, stávaje se nadutým a indolentním. Jedná či jednalo se spíše než o formu přesvědčování o formu účinného ponižování: ´Podívej, jakou nehoráznost musíš mlčky vyslechnout!´ --- V každé kultuře dochází k novému rozvrhování ohrožujících momentů už pojmovým aparátem. Je nespornou pravdou, že věda je svým způsobem velmi osvobozující – nesmírnou redukcí nejrozmanitějších sil, jejichž pravou povahu tak jako tak těžko nahlédnout, na několik málo základních a zásadní zredukování, či spíše popření intencionality ve světě působí už mnoha generacím pocit jistoty, chráněnosti a snadné orientace. Podobným způsobem osvobozovalo křesťanství od předkřesťanských bohů jejich redukcí na subalterní diblíky. Vždy se však jedná o nahrazení jednoho ideového poddanství jiným a strach z křesťanského pekla či ze scientistních přízraků typu ozonové díry či karcinogenů bohatě vynahradí vysmeknutí se Triglavovi či duchům předků. Ohrožující mocnosti jsou vždy znovu vyvolávány z říše myšlenek do života a v zásadě zaváděny na svět. --- Nekalkulovatelná a nenahlédnutelná komponenta lidského chování, rozhodování a vztahování se jako plž do ulity zatáhne vždy o patro dál, než kam se svým poznávacím aparátem pronikneme. --- Přirozená a nesofistikovaná bytí, zbavená či dobrovolně rezignovavší na odpovědnost za sebe sama, se stávají substrátem, z něhož vyrůstá a je modelována společenská moc a sláva. Jako nosnice v drůbežárnách, kanónenfutr na bojišti či konzumenti postindustriálních rájů žijí či bez valného odporu dokonávají své životy za pasteveckého dozoru elit. Plamínky původního bytí nesměle probleskují azbestovým myšlenkovým konstruktem. Uražení a ponížení, ohlupovaní i opečovávaní a zahrnovaní lichotkami se příliš nestarají o to, co příští den přinese. Nezanechají stopu, stejně jako ji nezanechají jejich radosti a bolesti. --- Zavedené systémy a prostředí skýtají bezpečí a ochranu před čímkoliv, i před tím, že nás napadne nějaká myšlenka. --- V lidské duši je velmi pevně zabudována touha po loajalitě k nějaké skupině (biologicky dobře pochopitelná) a v případě ostře vyhraněných front ve společnosti je velice obtížné a psychicky vyčerpávající držet se mezi nimi. Všechny vybrané spásonosné nauky jsou konstruovány tak, že jejich přívrženec je doslova vytažen ze svého rodinného či přátelského okruhu a nalezne novou rodinu mezi příslušníky svého věrovyznání.... celý text
Mystikové a mágové Tibetu
1998,
Alexandra David-Néel
Slavná kniha, jejíž autorkou je Alexandra David – Neelová, belgicko-francouzská cestovatelka, spisovatelka, mystička, buddhistka a badatelka, dává čtenářům nahlédnout do tajemství a poměrů Střechy světa počátku dvacátého století. Po studiu filozofie v Paříži ji oslovil buddhismus, a tento zájem ji dovedl doslova až na kraj světa. V Tibetu prožila mnoho let a byla vysvěcena na lamu. Stala se naldžorpou, jak se zde nazývají mystikové s nadpřirozenou mocí. Což je zcela unikátní – byla cizinkou a k tomu ženou. V knize s velkou otevřeností a zároveň zdravým skepticismem popisuje tajemství, kterých byla sama svědkem nebo o nich byla zpravena důvěryhodnými současníky. „Jak je z této knihy patrné, lamaistické teorie v jakýchkoliv jevech jsou ve skutečnosti všechny totožné. Všechny jsou založené na síle ducha a je zcela logické u lidí, kteří většinou pokládají vesmír, jak jej vidíme, za subjektivní vidinu. --- Bohové, démoni, celý vesmír je přelud, existuje v duchu, vynořuje se z ducha a v něm se rozplývá.“ Pokud vás zajímá Tibet, poustevníci, cvičení ducha nebo takzvané nadpřirozené jevy a populárně napsané pohádky o těchto věcech se vám příčí, tahle kniha je pro vás. Našla jsem zde mnoho paralel se sibiřským, jihoamerickým nebo africkým šamanismem.... celý text
Věci, které září
2023,
Václav Cílek
Nová kniha Václava Cílka je zvláštním slepencem. Zdá se, že autor toho chce a potřebuje tolik říct, že se rozhodl sdělit to v jedné knize, ať to je odbyto. V zásadě jde o knihu o umění a umělcích. O světle, které skrze ně a jejich dílo ozařuje svět. Četla jsem mnoho Cílkových knih a všechny mám ráda. Zde jsem ale občas měla prchavý pocit jakési autorovy neskromnosti, zdráhám se z úcty k němu napsat nadutosti. Napolo tajuplná osobní vyznání, kterým rozumí pouze zasvěcený a znalý věci, tento pocit umocňovaly. Něco tam bylo zkrátka nadbytečné. Ale co, autor to tak chtěl, tak berme nebo nechme být. První část knihy je velmi zajímavá, alespoň pro mne. Pojednává o skalním umění tak, jak jsem o něm dosud nečetla. Odtud se volně přelévá k současnému českému umění v čele Petra Nikla, Františka Skály, Ondřeje Smeykala a dalších. Pak se dlouze věnuje sochaři a grafikovi Františku Bílkovi, jeho dílu, inspiraci a osobnosti. Následuje Alfons Mucha a jeho Slovanská epopej, o které je v samém závěru zajímavá samostatná kapitola o tom, jak se připravovala publikace s reprodukcemi. Část o světové a zejména české politice na přelomu 19. a 20. století je opět velmi zajímavá. Kdo stál u založení nezávislého Československa? Byl to nejen sám Masaryk (který koncipoval rovněž Deklaraci nezávislosti), ale i tvůrce obřích soch v Mount Rushmore a vrcholný představitel Ku Klux Klanu v Americe Gutzon Borglum. Všechna ta jména a překvapivé události, které vedly k nepravděpodobnému vzniku Československa tu vypisovat nebudu, jsou sice zajímavé a pro mne v mnohém objevné, ale mě zajímala především ta první část knihy, ze které přidám několik citátů: „...co je to za svět, ze kterého vyrůstá skalní umění a proč se zjevuje právě teď?Co se děje s naším světem, že se aktivuje nějaký druhý plán? Myslím, že si toto spojení nevymýšlím. Jednak mocně roste proud archeologické literatury zabývající se skalním uměním, jednak jsem od více autorů viděl podobné obrazy. --- když vykročíte cestou nějakého zasvěcení, jako byste aktivovali jakýsi vnitřní program, který vás vede od jednoho předvídatelného kroku k druhému a předem je rozhodnuto, jakou cestou se dáte. Zasvěcení vtisklo už na počátku vašemu životu určitý tvar a vy jej naplňujete. Na druhou stranu je většina šamanů k tomuto kroku povolána a nemá moc na výběr. Zasvěcení je bytost, která se o vás stará, ale vy ji musíte krmit. Pokud ji nechcete přijmout, bytost začne být neklidná, vy nešťastní a možná zahynete. V kmenových společnostech je vaše ´osobní´ šamanství záležitostí celé společnosti, protože medicinmanem jste se stal ne kvůli sobě, ale pro ostatní. Hasičem se taky nestanete, abyste si doma mohl uhasit požár, kdyby k němu náhodou došlo. Naštěstí uprostřed všech těch mysterií funguje již zmíněná ochranitelská moc až sarkastického humoru a ryčné hudby. Všimli jste si, že třeba česká dechovka nefiguruje v žádném katastrofickém filmu či noirovém thrilleru? Některé věci se totiž navzájem zahání. Jsem přesvědčen, že nejlepší obrana proti zombie není mačeta SOG, ale naplno puštěný dechovkový šlágr. Podobně i tradiční jazz zabraňuje mysli sklouzávat do bezvýchodného podsvětí. --- Určitě neplatí představa, že umění by se vyvíjelo od nějakých primitivních forem k dokonalejším. Umění, a to od samého začátku, buďto je, anebo není. Monumentální jeskynní umění je ´hotové´ stejně jako hudba J. S. Bacha. Umění připomíná řeku plynoucí stranou našich životů, kterou všichni známe, ale ne každý do ní umí vstoupit. Indiáni mají často pocit, že bílý muž si odkudsi z vesmíru vytáhne boha, umístí jej na nebesa a Zemi se všemi jejími tvory a proměnami považuje za neživou. Zbylé užitečné části této ne-živé planety se pak snaží využít nebo prodat. --- Něco podobného známe i z evropského folklóru či původních pověstí o Krakonošovi, což není eticky uvažující myslivec, ale nebezpečný démon. () Domorodci nemají onu křesťanskou či obecně egyptskou a blízkovýchodní tendenci vydestilovat boha z okolní krajiny a pak ho zavřít do ´krabice´ nějakého chrámu. --- Podstatná je však ještě středověká zásada, že ´božské je možné poznávat jenom božským´. V člověku tedy musí být nějaká základní jiskra, díky které pozná oheň. Pokud schází, pak vyšší sféry zůstávají neviditelné.“... celý text
1984: grafický román
2021,
George Orwell (p)
Nesmrtelnou klasiku Goerge Orwella jsem četla před mnoha lety ještě coby teenager v roce 1984, vyšla tehdy v nakladatelství Index. Nejsem znalec komiksů, máme jich jen pár, ale mám raději, když je komiks prvotním dílem, originálem. Se zpracováním nepůvodního námětu (byť jakkoliv zručným a povedeným, jako je toto od Matyáše Namaie) mám podobný problém jako s filmovými adaptacemi. Kreslíř, či režisér, mi svým způsobem „ukradne“ mou imaginaci. To já sama si chci vysnít prostředí, podobu hlavních hrdinů, jejich grimasy, všechno to, čím příběh v mé mysli ožívá. Ale dobře rozumím tomu, že pro mnoho fanoušků komiksů je právě ta výtvarná stránka významným obohacením, stejně jako je jím obrazové vyjádření u filmů. Každý jsme zkrátka jinak založený. Tenhle komiks je dobře udělaný, pokud mohu soudit a příliš se od mých vlastních představ neodchyluje. A stejně jako po přečtení původního díla ve mně zůstává jako hlavní emoce hnus. Kdo nečetl knihu, nechť si přečte alespoň komiks, patří to k základům a přečtený ho máte za jedno odpoledne. V jedné věci se Orwell mýlí, vládnoucí moc není nezničitelná ani netrvá věčně.... celý text
Incident v Twenty-Mile
2009,
Trevanian (p)
Slušně napsaný zábavný western, ocenila jsem především to, že je zpracován (pokud lze autorovi věřit) na základě dobových pramenů.
Mládí
2015,
Paolo Sorrentino
Mládí od Paola Sorrentina je snad jediný případ, kdy jsem viděla film dříve než četla knihu. Film je více než uspokojivý a kniha jakbysmet. Příběh je to spíše o stáří než o mládí a tak mě napadá, zda si ho vůbec mohou mladí lidé plně vychutnat. Takových drobností, jemných skrytých vtipů a narážek, které se týkají právě stárnutí, tam je spousta a mladý člověk je třeba ani nezaregistruje. Jde o několik dní v alpském luxusním hotelu, kde se setkávají slavný hudební skladatel, režisér, nejmenovaný jihoamerický vysloužilý fotbalista (my ho jmenovat můžeme, je to Maradona), herečka za zenitem a několik mladých lidí k tomu. Lidské soužení a marnost života jsou tu podané s laskavým humorem a dojetí je dojemné přesně tak akorát, aby nevznikl sladkobolný kýč. Sorrentino zkrátka umí.... celý text
