Set123 přečtené 692

Pracovní právo 2023, Petr Bezouška

Ok... právě jsem dodělal zápočet, zkouška mě čeká za půl roku. S mnoha z autorů se ještě budu stýkat na přednáškách, seminářích a co hůř, nakonec i na ústní zkoušce, kde mohou zruinovat můj studijní průměr jedním slovem. Proč, po zvážení daného, nenapsat: je to jedna z nejhorších učebnic, co jsem zatím na univerzitě viděl. Bylo nám řečeno: kupte si to, kupte, jinak neuděláte zápočet. Tak jsem si to koupil. Dvakrát. Ano, měl jsem tu smůlu číst jak třetí, tak čtvrté vydání. A chcete něco vědět? Kdybych se měl spolehnout jenom na informace z učebnice, rupnul bych to. Test jsem psal dnes, mám v živé paměti jak vypadal. Pravda, na sedm z deseti otázek učebnice odpovídá. Na tři ne. Minimální úspěšnost? Sedm z deseti otázek. Naučte se učebnici zpaměti a možná dostanete minimum. Ale tenhle test byl ještě vcelku lehký. Na předešlý termín (jehož zadání se ke mně shodou okolností dostalo) by tato učebnice stačila z poloviny. Ta věc má skoro 600 stran a stojí přes 700 korun. Takže, apeluji tímto na budoucí studenty pracovního práva na Masarykově univerzitě, nechoďte k zápočtu (blbýmu zápočtu, který na první termín ruplo 125 lidí) jen se znalostí učebnice. Měli byste vidět i přednášky. Tedy ideálně byste měli mít načtené všechny komentáře k zákoníku práce, ale budiž, alespoň přednášky a učebnice. Nu a kromě toho, že učebnice zdaleka neobsahuje vše podstatné (pojednání o subjektech pracovněprávních vztahů skoro absentuje, doručování krásné prosté nic, o náplni práce, druzích práce a tak dále, také nic, právní jednání tak, že prvák, který poprvé viděl přednášku z obecné části občana by vám toho řekl víc, a tak dále a tak dále) obsahuje i něco navíc. Hlavně chyby. Je jich tam množství až nechutné. Je to opravdu strašné. Nejhorší, mimochodem, udělal hlavní autor učebnice a garant předmětu, profesor Hůrka. V pojednání o §316 ZP tvrdí, že, pokud jsou naplněny zákonné podmínky, zaměstnavatel smí po zaměstnancích chtít znát jejich sexuální orientaci, původ, církevní, či odborovou příslušnost, zato informace o trestní bezúhonnosti, či těhotenství zaměstnankyně, to nikdy. Ten paragraf není tak komplikovaný, že je to PŘESNĚ NAOPAK není tak těžké zjistit. A víte co? To není chyba jednoho vydání. Tato chyba byla již ve vydání třetím. Autor pak kapitolu vzal a aniž by si to po sobě alespoň přečetl to mrsknul do nového vydání. A pak působí na studenty ve smyslu to je akademická solidarita, když my to píšeme, vy byste to měli číst, to je slušnost. Nebudu lhát, jsem z učebnice, pracovního práva a hlavně jeho výuky u nás na fakultě, dosti rozladěný. Ale dobře, toto není o výuce pracovního práva na naší fakultě. Takže bez osobní animozity k danému předmětu prostě konstatuji, že přes úctyhodný rozsah učebnice zdaleka neposkytuje dostatek informací, je plná chyb, nedokonalého vyjadřování (vážně to nikdo nemohl zeditovat) a vůbec tak nějak není příliš kvalitní. A to říkám při plném vědomí toho, že jak profesor Hůrka, tak ostatní autoři jsou velice dobře znalí problematiky pracovního práva. Jsou to opravdu odborníci. O to je podivnější, že to dopadlo takhle. P.S. Další přečtení knihy předcházelo zkoušce z pracovního práva - člověk opět o půl roku snažení plnější vědomostí, znovu pohlédl do tohoto kousku... Nenašel jsem na ní nic dobrého, jen další chyby, nedostatky, hlouposti. Třeba pojednání o paragrafu, který od roku 2015 neexistuje a tak. Část o odpovědnosti je navíc úplně tragická, prackaři prostě odpovědnostním vztahům nerozumějí. Nenapadá mě upřímně nic dobrého, co o knize říct. Množstvím autorů a nedostatkem ediční práce se v ní navíc informace neustále opakují a její rozvržení nedává smysl. Prostě dost strašná věc. P.P.S. Aby snad nedošlo k nějaké mýlce, výše zmíněný zápočet a zkoušku jsem zvládl v obou případech na prvý pokus a s výsledkem vcelku nadprůměrným, takže to není nadávání zhrzeného studenta. Je to nadávání studenta, který snad už něco odborných textů načetl a když vidí prabídnou učebnici, nemůže si pomoci.... celý text

Schéma masové kultury 2009, Theodor W. Adorno

Ambivalentní pocity nad tímto textem jsou, jak koukám na níže napsaný komentář, běžné. Pravda, u mě jsou vzbuzeny jinými důvody. Od září loňského roku je to první ryze neprávní kniha (když jsem v ní narazil na slovo vindikace, trochu mě to nakrklo), kterou jsem přečetl. A to ve mně vzhledem k mimořádně nechutnému semestru a ještě nechutnějšímu zkouškovému (tolik plačících lidí jsem ještě na chodbách nepotkal), vzbuzuje mimořádnou radost. Na straně druhé je to vlastně text poměrně nezajímavý. Ne, nechápejte mě špatně, on obsahem asi přísně vzato zajímavý je, ale pokud jste četli Dialektiku osvícenství (a měli to štěstí, že jste ji pochopili – sám mám s texty frankfurtské školy poněkud problém, jsou napsány zpravidla volnějším slohem a ne se zrovna nejpevnější myšlenkovou strukturou, to platí i o této publikaci) a znáte obecně výhrady které Adorno ke kulturnímu průmyslu má, nepřekvapí vás vlastně ničím a stane se z ní spíše poněkud nepřehledný textík, který zaujme, ale nic moc nedá. Ostatně Adornova aktuální masová kultura, jak ostatně správně poznamenal níže David, byla dosti jiná, než je naše aktuální masová kultura a třebaže obecné fenomény, které Adorno bystře analyzoval, zůstávají v zásadě podobné, kontext knihy stal se poněkud nudným.... celý text

Rodinné právo 2022, Ondřej Šmíd

Bavil jsem se tento čtvrtek s učitelem závazkového práva o literární produkci v oblasti občanského práva. Shodli jsme se na tom, že by bylo vhodné pro povolení vydání učebnice v dané oblasti vydávat něco jako zbrojní průkazy. Ne, vážně, většina toho, co v občanském právu přečtete nestojí za nic. (Ostatně nám onehdy vyšla nová a hádejte za co kousek "Občanské právo. Souhrnný výklad", stojí. Přesně tak, vůbec za nic. Brzy vyjde recenze Petra Bezoušky a já se na ni strašlivě těším.) Je tu ale, myslím, všeobecná shoda, že existují celkem dvě světlé výjimky, které jsou naprosto skvělé. Je to Spáčilova učebnice věcných práv a je to Králíčkové učebnice práva rodinného. A ono opravdu ano. Přes jistou počáteční nejistotu prvních dvou kapitol, vyklubala se z knihy opravdu dobrá učební pomůcka, volící cestu nejmenšího odporu - nepokouší se o teoretické vymezování (což by mi třeba osobně vadilo, kdyby se ovšem nejednalo o rodinné právo, které mě ani maličko nezajímá), nezabředává do technicistních detailů (což člověk obzvláště u sociálně-právní ochrany dětí ocení), nepoužívá dlouhá souvětí, nekonečné odstavce, aditivní kapitoly bez obsahu. Na straně druhé se nebojí sem tam zopakovat již jednou podané, je-li to zapotřebí pro provázání látky. Do textu samotného netahá ani konkrétní judikaturu, což na straně samé neznačí, že by se vám jí nedostalo, je zařazena na konci každé dílčí kapitoly. Odkazuje se vždy na probírané paragrafové znění, člověk se tedy vcelku snadno v aktuální právní úpravě zorientuje. Dohromady je to opravdu mimořádně vyvedený kousek. Osobně jsem u něj stejně trpěl - je to rodinné právo a to já bych se raději zakousl do vlastní tepny, než dobrovolně věnoval čas rodinnému právu, ale to je očividně můj osobní problém. Jedinou možnou výtkou je občasně přehnaná povrchnost. Jsou místa, kde by čtenář pro opravdové pochopení potřeboval hlubší výklad – tehdy se ovšem lze odkázat na komentář profesorky Králíčkové a dalších, k patřičné části občanského zákoníku. (https://www.databazeknih.cz/knihy/obcansky-zakonik-ii-rodinne-pravo-655-975-528391) Ten dokáže prohloubit libovolnou tematickou problematiku - látku dvou set padesáti stran této učebnice probírá na rozsahu stran třinácti set. Učebnici proto lze nadále brát jako výchozí orientační bod, který je v případě nutnosti prohlubován právě komentářem. Oba texty tehdy dávají dohromady celkem solidní celek. Nu a jinak učebnice opravdu vady neobsahuje. S některými tvrzeními z ní lze polemizovat, jistě. Ale většina těch tvrzení, která se jeví polemická, pochází z doslovného znění zákona - a tak se člověk může vztekat na vadnou úpravu, ta ale není vinou autorstva této učebnice. Takže chválím a doporučuji ke čtení.... celý text

Civilní právo procesní, díl první: Řízení nalézací 2018, Alena Winterová

Když máte knihu, jejíž samotný název je chybný... Ne, to si dělám trochu srandu, ale pravda je, že kniha neobsahuje jen řízení nalézací, ale také přezkumné, nesporné, rozhodčí, název je tak poněkud matoucí. To je ale rozhodně vedlejší. Nejsem upřímně schopen prostě vyjádřit můj vztah k této knize (kterou jsem dočetl mezi semestry výuky obsažené látky, jelikož by konečně v nejbližší době měla vyjít brněnská učebnice a v průběhu výuky se chci soustředit primárně na tu), jednak jsem ještě nečetl jinou v našem prostředí zpracovanou knihu na toto téma, jednak nedosahuji posud znalostí, které by mi umožnily rozsáhlou kritiku publikace. Mohu konstatovat jednu smutnou věc. Čím více čtu učební texty vzešlé z Pražské právnické fakulty, tím více docházím přesvědčení o správnosti mého rozhodnutí jít studovat práva do Brna. Pražské učební texty bývají, jak posud pozoruji, na straně druhé, nepřečetl jsem toho ještě od nich mnoho, poněkud obsahově plytké, strukturálně matoucí a, což je mi největším bolením, teoreticky zcela prázdné. Tak, jeví se mi, zde předložená kniha. Látka je zpracovaná způsobem, který v Brně nestačí ani na zápočet. Na komplikovanější otázky neodpovídá, spousta v ní chybí. To je, samozřejmě, propojeno s teoretickou vyprázdněností textu. Co se v ní člověk doví o předmětu sporu? Vůbec nic. Co se v ní dozví o teorii důkazní? Vůbec nic. Kde je nějaká polemika? Kde je nějaké přesvědčivé stanovisko? Asi doktrinálně nejvymezenější je učebnice v pojednání o řádných opravných prostředcích, kde konstatuje chybu zákonodárce ale i na tom se už shodnou doslova všichni. Kniha je navíc, jak píši, strukturálně matoucí. Řazení kapitol dává tu více a tu méně smysl, jeho grafické vypodobnění ovšem shledávám vysloveně matoucím (což je vysloveně subjektivní, nepopírám), slohová úprava textu se mi také zdá spíše neuspokojivá. Autoři navíc neshledávají potřebným čtenáři čtení usnadnit, takže i ty pasáže, které by mohly být potenciálně zajímavé, naprosto ničí. Já nevěděl, že jde nezajímavě pojednat o průseru, kterým byly arbitráže spotřebitelských sporů, ale zde přítomné autorstvo to dovedlo. Z hlediska čtenářského (ale nejen čtenářského) však kniha dosahuje dna u nesporu. Nesporné řízení je velice obsáhlé, je proto problém jej narvat do knihy coby kapitolku. Zde se to rozhodně nepodařilo, ze čtení textu má člověk podobný pocit, jako ze čtení originálního zákona. Ale na druhou stranu nechci knihu vyloženě hanět. Studentsky je možná přitažlivá právě proto, že neobsahuje okecávání navíc a jde přímo na komoru. Většinu důležitých informací z ní člověk vytěží. Jedná se tak spíše o můj osobní problém, problém vkusu a problém přístupu ke vzdělávání. Pokud jde o teoretickou pozici knihy, je vlastně svým způsobem dobré, že se teoreticky nevymezuje, víceméně akceptuje realitu a může proto být textem širšímu publiku, než, dejme tomu, svéráznější učebnice olomoucká. Její jednostrannou výhodou navíc je, že pojímá velké množství látky a slouží tak studentům jako relativně ucelený zdroj informací, chybí v ní vlastně jenom insolvence a exekuce.... celý text

Civilní právo procesní. Díl první 2023, Petr Lavický

Nu, co k tomuhle tak dodat. Student civilního procesu v Česku stál posud před trojí volbou. Učebnice Wintrové z Prahy, která je sice většinou (!) obsahově nezávadná, na straně druhé je plochá, stručná a nejde do hloubky, navíc je dosti nepřehledná. Případně učebnice Šínové Z Olomouce, která je rozhodně důkladnější, představuje větší výběr judikatury, je koncepčnější pokud jde o její strukturu, obsahově ovšem vykazuje značné nedostatky už na poli konceptu civilního procesu jako takového. Hypotetickou třetí možností je pak Plzeňská učebnice od Zahradníkové – nemyslím si však, že by byla relevantní alternativou (třebaže jsem ji celou nepřečetl) vzhledem k rozsahu (na absurdním rozsahu 600 stran pojímá spor, nespor, insolvence i exekuce, což je naprosto mimo realitu) i obsahu (nahlédl jsem do několika míst a tedy...). Ani jedna z možností nebyla označitelná za dostatečnou, za kvalitní, za aktuální, ani jedna nedosahovala úrovně vědecké práce a nebyla schopná studentu opravdu ukázat co je to moderní civilní proces a připravit jej na možnou rekodifikaci. Nyní ovšem, přátelé, nastalo jaro. Po noci nastal den a my se můžeme radovat. Brno vystoupilo do steče a svou silou rozdrtilo nepřátele na prach. Nebo tak něco. Ne, zcela vážně. Tohle je zcela mimo dosavadní měřítka. Katedra civilního procesu v Brně konečně začala s vydáváním vlastní učebnice – patrně poté co se její osazenstvo smířilo s faktem, že to na nový civilní řád procesní v nejbližší době tak úplně nevypadá – bohužel. Toto je první díl. Pokud správně chápu, první díl ze šesti. Zde nalézáme obecný úvod do civilního procesu (chápejme do sporného řízení, nesporu se kniha z očividných důvodů nevěnuje, jen občas naťukne některé zásadní rozdíly), procesní podmínky, vztahy, subjekty, náklady řízení. Nedostáváme se ani k předběžným opatřením, natož k žalobě či jiným dispozičním úkonům. To vše s průběhem řízení u soudu prvého stupně, dokazováním a rozhodnutím má být součástí dílu druhého. Třetí má být věnován opravným prostředkům a jiným prostředkům nápravy. Lze tedy říci, že obsahem tři díly kopírují strukturu Ottova Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního. Což je symbolické, vezmeme-li v potaz, že autoři intelektuálně navazují právě na rakouský civilní proces, potažmo německou a švýcarskou doktrínu. Samostatné díly by pak, jak tomu rozumím, měly být věnovány nesporu, exekucím a insolvencím, někde bude patrně také ADR. Obsahově je to opravdu nesouměřitelné. Podrobnost rozboru a důkladnost doktrinálního vymezení, včetně reflexe aktuální právní úpravy, judikatury, doktrinálního přístupu tuzemského i zahraničního, je naprosto mimořádná. I v tomto dílu, který se zatím předmětu řízení nevěnoval, je mu mimochodem věnováno zdaleka více pozornosti, než v knihách shora zmíněných. Dobrou ukázkou je rovněž taková vedlejší intervence, které je věnován velký a hluboký prostor, nebo třeba postulační způsobilost. Výklad je systematický a kritický, autoři se nebojí prezentovat své názory, které jsou pohříchu většinou očividně správné. Přichází s instituty a koncepty, které do civilního procesu očividně patří, dosavadní literatura jim ovšem nevěnovala pozornost. Rozsahem se učebnice zdá spíše drobná – a je to tak. Ostatně, jak výše poznamenávám, obsahuje spíše menší část sporného řízení. Nejblíže zahájení řízení se člověk dostane u povidání o soudních poplatcích. Když se ale podíváme na reálný obsah, zjistíme, že autoři věnují tématu více než dvakrát tolik prostoru co Wintrová a o třetinu více než Šínová. Hloubka rozboru je tedy opravdu na jiné úrovni. Kniha tedy studentům nabízí zcela jasnou volbu. Pokud se chcete dozvědět co nejvíce o civilním procesu na opravdu dobré úrovni, včetně kritiky a návrhů de lege ferenda, je Brněnská učebnice ale zdaleka nejlepší. A nejvtipnější. Ať docent Lavický promine, ale sledovat jej vztekat se nad těmi největšími zrůdnostmi, které náš civilní proces nabízí (ehm ehm rozsudky pro fikci uznání ehm ehm), je zkrátka kouzelné. A to ještě nedošlo na náš absurdní a nefunkční systém opravných prostředků. To vše neznačí, že bych neměl drobné dílčí výhrady. Skoro bych čekal, že bude větší pozornost věnována funkční příslušnosti a jejímu zkoumání, jako i pojednání o notářích a advokátech. Náklady řízení by mohly zase být vzaty trochu polopatičtěji, takto působí mírně nepřehledně – je to spousta materie, která není na první dobrou zcela jasná. Jsou to ovšem výhrady zcela marginálního charakteru. V souhrnu tedy nezbývá než se těšit na snad brzké vydání dalších dílů. Už teď vím, že to bude stát za to.... celý text

Beren a Lúthien 2023, J. R. R. Tolkien

Již poměrně dlouhou dobu se nikterak netajím tím, že příběh Berena a Lúthien je mým zdaleka nejdražším z Ardy. Vlastně již od prvého přečtení Silmarilionu. Je to po mém soudu naprosto neuvěřitelný příběh, který v plné šíři ukazuje možnosti, nevídané možnosti, fantastické literatury. Je to příběh ukazující, jak hluboké utrpení a sebeobětování může v říši Elfie trýznit její obyvatele. Opravdu, ten pohled je naprosto neuvěřitelný. Celek příběhu, který je čtenáři předkládán je zkrátka famózní, jeho konec svou tragičností a krásou, a ono je tam opravdu obé najednou, se může rovnat snad jen Mistrovi a Markétce a objemem daleko předčí jakkoliv tragické příběhy shakespearovského střihu. Neomezuje se totiž na realitu, překračuje jí a tím překračuje míru tragédie obsaženou v žitém (a jemu podobném) světě. Nadto mám příběh rád z několika dalších důvodů. Jedním z nich je existenční propojení autora a jeho díla. Jindy proponent smrti autora, zde nemohu to propojení ignorovat. Tolkien pracoval na jeho zdokonalování desetiletí – část, podstatnou část svého života mu věnoval. A co víc, věnoval mu i svou smrt. Beren John a Lúthien Edith. Na tom je cosi neuvěřitelně mystického. Příběh navíc v plnosti ukazuje podstatu Tolkienovy tvorby a podstatu Ardy. Na tu narážíme již v úvodu Silmarillionu, v Ainulindalȅ. Hudba Ainur. Podstatou Tolkienova světa je hudba. Bůh tvořil slovem a vytvořil náš nekouzelný svět, budiž. Eru tvořil písní a vytvořil svět kouzel. Je cosi rouhačského na této Tolkienově idee, pravda? Proč o tom mluvím? Nu protože je to píseň, je to zpěv, co provází Berena v osobě Lúthien, nejdokonalejší postavě Silmarillionu. Píseň zde opět ukazuje moc, které se jí na Ardě dostalo. Je to píseň, nic jiného, co poráží Morgotha Bauglira, Temného nepřítele světa. Nu a také ten příběh mám rád pro jeho estetickou krásu. A víte, co je esteticky nádherné? Zpěv Leithian. Neříkám, není to nijak zvlášť vysoká poesie, to asi ne. Ale je to krásná, ohromně krásná poesie. Je to zajímavé, od autora Pána prstenů, toho "třísettisici-slového monstra", by člověk skoro nečekal, jak skvěle bude vládnout slovem v poesii. Osobně si myslím, že poesií (a je to příznačné vzhledem k postavení písně v jeho díle) dokázal popisovat lépe. Jeho sloh občas působí... fanoušci prominou... poněkud pateticky. V Pánovi prstenů je to obzvláště časté, ale i zbytek jeho díla takový občas je. Důvodem patrně bude, že Tolkien psal poesii, i když psal prózu. A to co si v poesii dovolit lze, v próze vždy dokonale nesedne. Mám rád jeho Legendu o Sigurdovi a Gurdún, mám rád jeho Artušův pád a mám rád, velice rád, Zpěv Leithian obsažený v této knize. Chtěl bych tu několik pasáží básně opsat. Ale bylo by to snad zbytečné, nedovedl bych si ani vybrat, co přesně sem cpát a co ne. Místo toho ještě jedna, možná trochu naivní, úvaha. Editor (míněn Christopher Tolkien) nám podává, tak jako třeba v Pádu Gondolinu, nejen příběh, ale celou jeho historii. Od jeho prvopočátku. A ten mě zajímá. Je to úplně, ale úplně jiný příběh. Nu a nepřekvapí, že v něm mne nejvíce zaujal Tevildo (tedy kromě celkové grotesknosti příběhu – je sice silně pohádkový, ale obrovské kočky a jejich kuchyň v čemsi připomenou Alenku v říši divů – a ta je taktéž silně groteskní), který se později promění v Thȗ a ten později v Saurona. A právě o tuto pozoruhodnou událost v historii děje mi jde. Když je Tevildo připraven Huanem o Morgothův dar, pronese vypravěč toto: "neměly kočky již nikdy žádného pána ani přítele a jejich hlasy jsou jen práskáním a vřískáním, neboť jejich srdce jsou nesmírně osamocená, zahořklá a naplněná zklamáním". Povšimněte si, je zde vyslovena svého druhu předpověď, věštba. Již nikdy více nebudou mít kočky hlas. Melkorova kletba je o něj připravila. A autor tuto kletbu naplnil. Kočky se z příběhu a světa Ardy vůbec, tímto okamžikem vytrácejí, nemohu nám již nikdy víc nic sdělit. Morgoth Bauglir ukázal svou moc, sahající přes příběhy, knihy a celá desetiletí.... celý text

Nepřirozené právo 2022, Tomáš Sobek

Á bože, tohle bylo skvělé. Sobkovy knihy takové bývají, to je pravda. Ale tahle byla snad zatím nejlepší. Je pozoruhodné sledovat jakým vývojem postupem času autor prošel. Jak se mění jeho dílo. A mění se. A zásadně. Jisté obsahy mne v průběhu čtení nutily otevřít po čase jeho knihu Nemorální právo. A bůh ví, jeden by neřekl, že je to ten samý člověk. Každopádně... Pokud jste jako já posud četli alespoň některé autorovy knihy, bude se vám na první pohled zdát, že tato nepřináší zase nic moc zvláště nového. A je to pravda. Nepohybujeme se již v okamžiku autorovy tvorby, kdy byl nosičem vody ze studny – přenášel znalosti a koncepty ze zahraniční doktríny do té naší, žalostně zaostalé s největším odborníkem na filosofii práva v podobě Pavla Holländera, což zase také není taková výhra. Tuto fázi překonává - a snad ji v čase překoná i zbytek akademické obce. V této knize už autor nenosí. Už tvoří. Předkládá nám již jednou dané informace, ovšem v novém kontextu. V tom smyslu je mimořádně důležitá prvá kapitola, která stanoví jisté výkladové paradigma, které je třeba mít při čtení na pozoru, nezapomenout na něj, protože pak zapomeneme na smysl textu. Tím paradigmatem je kontrola. Schopnost kontrolovat, ovládat, mít pod kontrolou, nebýt ovládán. Nejsem si jist, zda se mi v posledku jeho koncepce teorie kontroly líbí. Ale jistě je zajímavá. Sobek při jejím vymezování postupuje skoro dekonstruktivisticky. V různých pojmech relevantních pro právní a morální argumentaci odhaluje pojem kontroly – ty dekonstruované koncepty, jako zásluha, odpovědnost apod., odhaluje nakonec jako fíkové listy, sloužící k zakrytí jejich pravé podstaty, kontroly. Ale já si nejsem jist, zda do značné míry nepřehlíží, že sám pojem kontroly je takovým fíkovým listem, za nímž se ukrývá pojem "moc". Což by nás přeci jenom přesunulo někam jinam. Dále autor naráží na jisté problémy s koncepcí svobodné vůle, která se v některých ohledech s jeho tezí může trochu tlouct. Je i toho však vědom a vyvozuje z toho patřičné závěry – možná to sice oslabuje pozici kontroly jako ústředního konceptu, ne ale jako mimořádně významného konceptu, který je třeba zkoumat. Pominu-li ovšem tuto koncepční a veskrze názorovou polemiku, není knize co vytknout. Obsahuje klasicky ohromující množství poznatků, které mají schopnost ovlivnit aktuální pohled člověka na svět. Navíc nebývale dobře a snadno formuluje – stylistika autora e neustále posouvá k lepšímu. Je to příjemné a zajímavé čtení – z nějž mi vzešlo hned několik nahusto popsaných stran poznámek, které zde nemá smysl replikovat. Stačí shrnout, že kniha neobsahuje chyby, nepřesnosti, či klamy. Obsahuje maximálně teze, o kterých je lze vést polemiku. A to je dobře. Teze to nadto nejsou jednoduché a jistě požadují po čtenáři opakované a hluboké čtení. Sám jsem se ostatně snažil číst nejvýše kapitolu denně a sám text mne nutil číst pokaždé vícekrát. Jistě, některé pasáže knihy se trochu vzdalují od jejího jádra a jsou mi méně zajímavé - hodnotím tak kapitolu třetí, zabývající se tradičně distinkcí norem a faktů , u které si vůbec nejsem jist novým přínosem (v tom smyslu, že mi nepřináší nic nového, pokud jste autorovy předešlé knihy nečetly, tato kapitolka se vám bude hodit), osmou, která přeci jenom není, pokud jde o vysvětlení ontologické podstaty lidských práv nijak zvlášť hluboká a navíc s její argumentací mám vícero výtek (polemických; poznamenávám k tomu, že rozvahy nad morálním realismem a expresivismem jsou jistě zajímavé, osobně se mi však nelíbí jak lehce se k nim vloudil třeba Alexy, doporučil bych v tomto směru spíše Haplovy knihy) a devátou, která celkově vybočuje, soustředí se totiž na polemiku s Markem Káčerem. (K tomu viz i Hapla a jeho Utilitarismus a filozofie lidských práv, na stranách 28-30.) Naopak již zmíněná prvá kapitola, ale i kapitola čtvrtá o srovnávání, pátá o kontraktualismu či sedmá o expresivismu a charakteru liberalismu, tolerance a indiference, jsou čtením nezapomenutelným a mimořádně podnětným. I kdyby zbytek knihy nestál za nic, a to není pravda, i zbytek je naprosto precizní, jen jej subjektivně shledávám méně podnětným, už pro tyto části se čtení více než vyplatí. (Je tolerance liberální ctností?) Jenom jedna poznámka, snad pro mne netypická, závěrem. Kniha (fyzický objekt, artefakt, daný svazek) je naprosto krásná. Nádherná, precizně vyvedená. Je to nádherný artefakt, který se velice hodí do knihovny, navíc je každý výtisk signovaný autorem. Honem si to kupte, ať to máte doma. V tomto případě totiž autor provedl svou práci geniálně a navíc i Akademie věd předvedla mimořádný výkon. Prostě lahůdka.... celý text

Úvod do práva bezdůvodného obohacení 2022, Luboš Brim

Vůbec tomu nerozumím! Ale to je v pořádku, já tomu ještě ani moc rozumět nemám. Co tím chci říct? Jedná se v zásadě o mé první setkání s bezdůvodkem, nemohu tedy dostatečně poučeně kritizovat, ani obhajovat autorovy závěry o jednotlivých sporných bodech bezdůvodného obohacení. Ale mohu snad konstatovat, že se mi jeví obhájeny na dostatečně vysoké teoretické úrovni, aby mnou byly akceptovány. Čili já jsem s knihou spokojen! Doktora Brima (a tímto mu k doktorátu gratuluji) jsem měl možnost osobně potkávat a velice jsem si ho oblíbil. Za mě jeden z nejlepších seminarizujících, co jsem na universitě potkal. Příjemný člověk se schopností snadno vysvětlovat, který navíc má se psaním skript hojnou zkušenost (nikdy jsme si vlastně nemuseli zapisovat...). Tato zkušenost se projevuje i ve schopnosti demonstrovat teorii na praktických příkladech, kterých je tato učebnice plná. Nejtěžší právní látkou bezdůvodko jistě není, ale přece jenom se hodí její pevnější zasazení do reality pomocí příkladů. Platí ale stále, že jsou to skripta. Ostatně kniha se tím netají, nese označení úvod rozhodně to není tak, že by v ní byly rozřešeny všechny otázky týkající se jak jednotlivých skutkových podstat, tak, dejme tomu, výjimky z práva na vydání bezdůvodného obohacení, nebo všechny problémy samotného vydání bezdůvodného obohacení. Kniha jde jistě do potřebných detailů pro studenta, neznačí to však, že by studentovi všechny problémy vyřešila. Což ale není kritika. To nedokáží ani mnohaset stránkové komentáře. P.S. Druhé dočtení v době, kdy už bych tomu trochu rozumět měl. Je to opravdu dobrá kniha. V relevantních materiálech ji překoná jenom Melzerův komentář k BO v rámci IX. svazku jeho komentářů. V něm navíc lze s leckterým názorem polemizovat (autor sám by polemizoval, jeho názory se posunuly), je proto asi možné říci, že studentovi tato skripta stačí, zahloubat se do komentáře je jen nadstavbový bonus.... celý text

Cenné papíry: Základy soukromého práva IV 2014, David Reiterman

Jistě lze souhlasit s níže komentujícím, že je to psáno přístupnou formou a teorie si z toho člověk moc neodnese. Rovněž je pravda, že to má spoooustu obázků a spoustu příkladů. Nu a je dobře, samozřejmě. Tato edice... no skript, co si budeme, učebnice to není, je psána právě za účelem svým způsobem povrchního průzkumu vod toho kterého odvětví soukromého práva. Jsou strašně užitečné, pokud jde o prvotní přiblížení. V tom smyslu plní tento svazeček stoprocentně svůj úkol. Nu a proto ho lze doporučit ke čtení. Komu? Nejsem si jist, zda právnímu laikovi ale asi jo. Platí ovšem, že absence teorie není hodnotou pro ne-laika. Chcete to jinak řečeno? Ani zdaleka to nestačí ani ke zkoušce na fakultně, natož pro praxi. Ano, ano, to nepopírá, že její účel splňuje, není to kritika! Jen upozorňuji, že dostačuje právě na svůj úkol a vyšší nároky bychom na ni klást neměli. Kniha některé věci až moc banalizuje, činí je zdánlivě prostými, nezabředává do teorií pravých či nepravých cenných papírů – cože je však zrovna v našem právním řádu, jehož tvůrce se neukazuje jako kdovíjak bystrý, chyba. Jelikož rozluštění právě této otázky je klíčem k práci s inominátními cennými papíry v našem prostředí. Ani u jednotlivých typů nejde do... ehm... zbytečné hloubky. Opět, není to chyba. Je to vlastnost, kterou je třeba pojmenovat. Samozřejmě je knize na škodu, ne její vinou, že leckteré cenné papíry (dobře, dobře, hlavně akcie) prošly změnami – kniha je v jejich kontextu proto značně zastaralá. Ale to je smutný fakt, se kterým se musíme smířit v každém oboru, tím více v právu státu, jehož zákonodárce je hyperaktivní. Pokud jde ale o směnky (protože, buďme k sobě upřímní, jediné co někoho zajímá jsou akcie a směnky... no dobře, ještě dluhopisy), lze opět vytýkat tak maximálně jistou povrchnost, ne zastaralost, takže plně poslouží svému účelu. (Opět, dělení na směnky zajišťovací a utvrzovací zkrátka nečekejte no...) Dohromady lze knihu opravu doporučit. Přečtěte si ji před semestrem a hned se vám bude lépe žít.... celý text

Civilní právo procesní. Díl první 2023, Petr Lavický

Nu, co k tomuhle tak dodat. Student civilního procesu v Česku stál posud před trojí volbou. Učebnice Wintrové z Prahy, která je sice většinou (!) obsahově nezávadná, na straně druhé je plochá, stručná a nejde do hloubky, navíc je dosti nepřehledná. Případně učebnice Šínové Z Olomouce, která je rozhodně důkladnější, představuje větší výběr judikatury, je koncepčnější pokud jde o její strukturu, obsahově ovšem vykazuje značné nedostatky už na poli konceptu civilního procesu jako takového. Hypotetickou třetí možností je pak Plzeňská učebnice od Zahradníkové – nemyslím si však, že by byla relevantní alternativou (třebaže jsem ji celou nepřečetl) vzhledem k rozsahu (na absurdním rozsahu 600 stran pojímá spor, nespor, insolvence i exekuce, což je naprosto mimo realitu) i obsahu (nahlédl jsem do několika míst a tedy...). Ani jedna z možností nebyla označitelná za dostatečnou, za kvalitní, za aktuální, ani jedna nedosahovala úrovně vědecké práce a nebyla schopná studentu opravdu ukázat co je to moderní civilní proces a připravit jej na možnou rekodifikaci. Nyní ovšem, přátelé, nastalo jaro. Po noci nastal den a my se můžeme radovat. Brno vystoupilo do steče a svou silou rozdrtilo nepřátele na prach. Nebo tak něco. Ne, zcela vážně. Tohle je zcela mimo dosavadní měřítka. Katedra civilního procesu v Brně konečně začala s vydáváním vlastní učebnice – patrně poté co se její osazenstvo smířilo s faktem, že to na nový civilní řád procesní v nejbližší době tak úplně nevypadá – bohužel. Toto je první díl. Pokud správně chápu, první díl ze šesti. Zde nalézáme obecný úvod do civilního procesu (chápejme do sporného řízení, nesporu se kniha z očividných důvodů nevěnuje, jen občas naťukne některé zásadní rozdíly), procesní podmínky, vztahy, subjekty, náklady řízení. Nedostáváme se ani k předběžným opatřením, natož k žalobě či jiným dispozičním úkonům. To vše s průběhem řízení u soudu prvého stupně, dokazováním a rozhodnutím má být součástí dílu druhého. Třetí má být věnován opravným prostředkům a jiným prostředkům nápravy. Lze tedy říci, že obsahem tři díly kopírují strukturu Ottova Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního. Což je symbolické, vezmeme-li v potaz, že autoři intelektuálně navazují právě na rakouský civilní proces, potažmo německou a švýcarskou doktrínu. Samostatné díly by pak, jak tomu rozumím, měly být věnovány nesporu, exekucím a insolvencím, někde bude patrně také ADR. Obsahově je to opravdu nesouměřitelné. Podrobnost rozboru a důkladnost doktrinálního vymezení, včetně reflexe aktuální právní úpravy, judikatury, doktrinálního přístupu tuzemského i zahraničního, je naprosto mimořádná. I v tomto dílu, který se zatím předmětu řízení nevěnoval, je mu mimochodem věnováno zdaleka více pozornosti, než v knihách shora zmíněných. Dobrou ukázkou je rovněž taková vedlejší intervence, které je věnován velký a hluboký prostor, nebo třeba postulační způsobilost. Výklad je systematický a kritický, autoři se nebojí prezentovat své názory, které jsou pohříchu většinou očividně správné. Přichází s instituty a koncepty, které do civilního procesu očividně patří, dosavadní literatura jim ovšem nevěnovala pozornost. Rozsahem se učebnice zdá spíše drobná – a je to tak. Ostatně, jak výše poznamenávám, obsahuje spíše menší část sporného řízení. Nejblíže zahájení řízení se člověk dostane u povidání o soudních poplatcích. Když se ale podíváme na reálný obsah, zjistíme, že autoři věnují tématu více než dvakrát tolik prostoru co Wintrová a o třetinu více než Šínová. Hloubka rozboru je tedy opravdu na jiné úrovni. Kniha tedy studentům nabízí zcela jasnou volbu. Pokud se chcete dozvědět co nejvíce o civilním procesu na opravdu dobré úrovni, včetně kritiky a návrhů de lege ferenda, je Brněnská učebnice ale zdaleka nejlepší. A nejvtipnější. Ať docent Lavický promine, ale sledovat jej vztekat se nad těmi největšími zrůdnostmi, které náš civilní proces nabízí (ehm ehm rozsudky pro fikci uznání ehm ehm), je zkrátka kouzelné. A to ještě nedošlo na náš absurdní a nefunkční systém opravných prostředků. To vše neznačí, že bych neměl drobné dílčí výhrady. Skoro bych čekal, že bude větší pozornost věnována funkční příslušnosti a jejímu zkoumání, jako i pojednání o notářích a advokátech. Náklady řízení by mohly zase být vzaty trochu polopatičtěji, takto působí mírně nepřehledně – je to spousta materie, která není na první dobrou zcela jasná. Jsou to ovšem výhrady zcela marginálního charakteru. V souhrnu tedy nezbývá než se těšit na snad brzké vydání dalších dílů. Už teď vím, že to bude stát za to.... celý text

Cvičebnice práva obchodních korporací 2023, Radek Ruban

No přečetl... je to cvičebnice, takže tam je celkem dost volného místa, že ano? Ale dejme tomu. Nebudu předstírat, že mám tuhle věc rád. Nemám. Dokonce ji nesnáším. Jak bych tuhle mrchu ostatně mohl mít rád, když jsem do ni musel čumět každý týden jak blb, dokud jsem za pomocí učebnice a ZOKu nevypracoval těch 20 – 30 stran. Ne, vážně ji nemám rád. Ale to asi není relevantní. Svůj účel plní. Kniha je navržena přímo pro studijní program obchodního práva II na brněnské právnické fakultě. Odpovídá tedy zhruba struktuře výuky, přičemž studenta nutí zamýšlet se nad problémy korporací z "praktického" hlediska a to leckdy v modelových situacích dosti složitých. A nepřehledných – to je výtka autorům, občas by prostší formulace vůbec ničemu neuškodily. Autoři se navíc pokusili o využití Poláčka. Takže pokud jste četli Bylo nás pět, jistě se pobavíte nad trablemi Bajzy, Bejvala spol. Osobě jsem spíše došel přesvědčení, že se ještě pár let k přečtení dané knihy nedokopu, pánové mi to dost zkazili. Kniha je dělená do bloků podle jednotlivých korporátních témat, která jsou přibližována přes právní úpravu s.r.o., s tím, že je-li daný institut výrazně jinak upraven v jiných formách, hodí vám tam autoři navíc speciální příklad. Obsahuje i specifičtější, složitější otázky nad rámec studia, které mohou korporace zase přiblížit z trochu jiného pohledu. Nu nic no, dohromady je to celkem dobrá publikace plnící svůj účel. Nemohu si pomoc, bylo by poněkud akceptovatelnější, kdyby nebyla směřovaná na tři měsíce studia, ale spíše na půl roku. To je ale problém programu, ne knihy. A mimochodem, málem bych zapomněl (zapomněl jsem a uvědomil si to druhý den) na tu nejvýznamnější část knihy. Judikatura. Málokdy najdete tak pečlivě vybrané stovky judikátů ovlivňujících korporátní život, z nichž je navíc povytahovaná právní věta, takže se od vás nečeká, že to po nocích budete všechno číst. To je mimořádně užitečná záležitost, za kterou lze autorům děkovat.... celý text

Civilní proces - Řízení nesporné, rozhodčí a s mezinárodním prvkem 2015, Renáta Šínová

Nnnno... Nebudu popírat, že mám z knihy pocity dosti nejednoznačné. Již podle názvu obsahuje tři relativně samostatné kapitoly, pokusím se alespoň stručně ke každé vyjádřit. Pokud jde o nespor, zabírá z knihy nějakých 230 stran, tedy absolutní většinu. A to je dobře, ZŘS má nějakých 500 paragrafů, odhadnuto asi 50 samostatných typů řízení, je tedy očividně nezbytné věnovat jim dostatek prostoru. Ostatně si zaslouží mnohem více prostoru, než jim věnuje tato kniha. Pozůstalostní řízení v ZŘS tvoří nějakých 200 ustanovení a tato kniha jim věnuje asi 30 stran. Každopádně je to nejrozsáhlejší učebnice jim věnovaná. Delší jsou v našem prostředí už jen monografie, odkazuji se zvláště na tři knihy Karla Svobody. Takže pro rozsah a hloubku lze jistě tuto knihu ocenit v tom smyslu, že z učebnic je největší. Rozhodně však není dostačující. Kniha je stále značně povrchní. Problém nesporu je obecně jeho úzká vazba na právo hmotné. Jednotlivá řízení jsou navržena tak, aby na hmotnou úpravu přesně navazovala. Proto chce-li člověk dostatečně pojednat o nesporných řízeních, musí pojednat o hmotněprávní úpravě. A to se tu, zdá se, nedaří. Respektive jedná se o pojednání značně kusé a proto nedostatečné. Ale opět, stále ještě nejrozsáhlejší. Vedle této nevyhnutelné chyby má učebnice ještě jednu. Strukturu. Vedle naprosto otřesně provedeného obsahu, budiž to autorům prominuto, je strukturálně špatná i po stránce samotného textu. Velká část výkladu je vedena ve formě poznámek a příkladů. Chápu, že příklady jsou vyznačeny speciálním formátováním textu, ale jsou-li takto vedeny i poznámky a tvoří-li poznámky snad více než polovinu textu, stává se text roztříštěným, nekoherentním, nepřehledným a vůbec čtenářsky nekomfortním. Absurdních rozměrů to nabírá v části věnované péči soudu o nezletilé, kde jsou standardním formátováním toliko vyjmenována jednotlivá řízení podle §466, ke kterým je zmenšeným formátem veden rozsáhlý odstavec odkazu na hmotnou úpravu. Po obsahové stránce lze občas polemizovat s některými názory, ale budiž, od toho názory jsou. Pokud jde o rozhodčí řízení, jedná se o snad nejlepší část knihy. Ač relativně krátká pokrývá rozhodčí řízení bez dalšího, její struktura je významně koherentnější a obecně se mi zdá tato část nejlépe vypracovaná. Nebyl bych to já, kdybych si nedovolil přeci jednu kritickou poznámku - kapitola by se pro úplnost série olomouckých učebnic procesu neměla jmenovat "rozhodčí řízení", ale "ADR" a měla by obsahovat mediaci. Takto celá zmíněná série ani v jednom dílu mediaci neobsahuje, což je značný nedostatek a mě je to dosti líto. Nu... vzhledem ke všemu bych čekal, že třetí částí bude řízení podle části V. OSŘ a rejstříkové řízení. Jsou to jednoznačně nesporná řízení, jen upravená ve zvláštních předpisech. Kupodivu a pro mne dost nepochopitelně tomu tak ale není. Část V. autoři přenechali do dílu o exekucích a insolvencích, kam rozhodně nepatří a rejstříky, myslím, neřeší vůbec. Místo toho se nám nesourodě vedle nesporu a arbitráže v knize ocitá řízení s mezinárodním prvkem. V zásadě se jedná o souhrn evropské a mezinárodní úpravy mezinárodního práva soukromého a procesního, který je snad užitečný právě pro jeho přehledovost, na straně druhé si nejsem jist, proč se mu vůbec autorstvo mělo potřebu věnovat. Výklad musel být nezbytně povrchní, navíc se jedná o jiné právní odvětví, které vůbec neřeší proces jako takový, jen kolizi právních řádů. Pro nastínění povrchnosti textu uvádím, že je zde nařízení Brusel I Bis věnováno 8 stran. V učebnici mezinárodního práva soukromému mu zpravidla bude věnováno něco přes sto stran. Jako kniha rozhodně není špatná. Já jsem za její pojednání o nesporu vážně rád. Na straně druhé, když se nad tím zamýšlím, má opravdu mnoho vad a nedostatků. Budete-li ale váhat nad pražskou a touto učebnicí, vemte tuhle. Očividně není dokonalá, ale furt je lepší. Ale mezinárodní právo procesní se z ní prosím neučte. (A pro pořádek, pro rozsah běžného magisterského studia civilního procesu na našich fakultách stačí až bohatě, v tomhle směru se nebojte. Naopak je ještě až moc podrobná.)... celý text

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním 2017, Petr Lavický

Tato kniha je dokonalá. Já to z osobních důvodů vůbec neříkám rád, ale je to zkrátka tak. Docent Lavický napsal knihu, která je mimořádně důležitá pro praxi (kterou má skutečně schopnost zlepšit) a obdivuhodná z doktrinálního pohledu. Lavický probírá největší procesualisty z německého prostředí a jejich texty vysvětluje jinde naprosto banálně a ploše pojatý koncept důkazního břemena. Strana dokazuje, co tvrdí, hloupost. Soudce musí být přesvědčen nad hranici pochybností, hloupost. Lavický bere koncept důkazního břemene a rozebírá jeho vnitřní strukturu na objektivní, subjektivní a abstraktní a konkrétní, vysvětluje teoretická pojetí významných autorů a kriticky je analyzuje, představuje vlastní koncepční pojetí. Přehledně, pochopitelně, komplexně a zkrátka naprosto skvěle. Ano, člověk by mohl polemizovat nad drobnostmi, jako zda formu právního jednání dokazuje opravdu vždy žalovaný jako protinormu, nebo je tato věc diverzifikována na základě formy případné neplatnosti (jeví se mi, že případy absolutní neplatnosti a zdánlivosti by mohly ležet na žalobci a případná relativní neplatnost na žalovaném, ale budiž, budiž...) a podobně, ale to jsou opravdu marginální záležitosti, u kterých by Lavický patrně měl pravdu. Opravdu nemám jedinou výtku. Doktrinální práce je to precizní, prakticky je to užitečné a Lavický nás tak navíc zařazuje do světově aktuálního proudu, což v našem právním prostředí není vůbec běžné (koukám na tebe, závazkové právo!). Čtení je to velice zajímavé a poučné. Prostě krása. A když jsou věci krásné, já jsem neobvykle krátký.... celý text

Rodinné právo 2022, Ondřej Šmíd

Bavil jsem se tento čtvrtek s učitelem závazkového práva o literární produkci v oblasti občanského práva. Shodli jsme se na tom, že by bylo vhodné pro povolení vydání učebnice v dané oblasti vydávat něco jako zbrojní průkazy. Ne, vážně, většina toho, co v občanském právu přečtete nestojí za nic. (Ostatně nám onehdy vyšla nová a hádejte za co kousek "Občanské právo. Souhrnný výklad", stojí. Přesně tak, vůbec za nic. Brzy vyjde recenze Petra Bezoušky a já se na ni strašlivě těším.) Je tu ale, myslím, všeobecná shoda, že existují celkem dvě světlé výjimky, které jsou naprosto skvělé. Je to Spáčilova učebnice věcných práv a je to Králíčkové učebnice práva rodinného. A ono opravdu ano. Přes jistou počáteční nejistotu prvních dvou kapitol, vyklubala se z knihy opravdu dobrá učební pomůcka, volící cestu nejmenšího odporu - nepokouší se o teoretické vymezování (což by mi třeba osobně vadilo, kdyby se ovšem nejednalo o rodinné právo, které mě ani maličko nezajímá), nezabředává do technicistních detailů (což člověk obzvláště u sociálně-právní ochrany dětí ocení), nepoužívá dlouhá souvětí, nekonečné odstavce, aditivní kapitoly bez obsahu. Na straně druhé se nebojí sem tam zopakovat již jednou podané, je-li to zapotřebí pro provázání látky. Do textu samotného netahá ani konkrétní judikaturu, což na straně samé neznačí, že by se vám jí nedostalo, je zařazena na konci každé dílčí kapitoly. Odkazuje se vždy na probírané paragrafové znění, člověk se tedy vcelku snadno v aktuální právní úpravě zorientuje. Dohromady je to opravdu mimořádně vyvedený kousek. Osobně jsem u něj stejně trpěl - je to rodinné právo a to já bych se raději zakousl do vlastní tepny, než dobrovolně věnoval čas rodinnému právu, ale to je očividně můj osobní problém. Jedinou možnou výtkou je občasně přehnaná povrchnost. Jsou místa, kde by čtenář pro opravdové pochopení potřeboval hlubší výklad – tehdy se ovšem lze odkázat na komentář profesorky Králíčkové a dalších, k patřičné části občanského zákoníku. (https://www.databazeknih.cz/knihy/obcansky-zakonik-ii-rodinne-pravo-655-975-528391) Ten dokáže prohloubit libovolnou tematickou problematiku - látku dvou set padesáti stran této učebnice probírá na rozsahu stran třinácti set. Učebnici proto lze nadále brát jako výchozí orientační bod, který je v případě nutnosti prohlubován právě komentářem. Oba texty tehdy dávají dohromady celkem solidní celek. Nu a jinak učebnice opravdu vady neobsahuje. S některými tvrzeními z ní lze polemizovat, jistě. Ale většina těch tvrzení, která se jeví polemická, pochází z doslovného znění zákona - a tak se člověk může vztekat na vadnou úpravu, ta ale není vinou autorstva této učebnice. Takže chválím a doporučuji ke čtení.... celý text

Úvod do mezinárodního práva soukromého 2017, Naděžda Rozehnalová

Základy občanského práva hmotného: Závazkové právo I 2023, Markéta Selucká

A tak přečetl... nepopírám, že bych přečetl úplně každý smluvní typ, to ne. Ale obecnou část a většinu – ty důležité – smluvní typy samozřejmě ano. Nu a že by to byla špatná kniha, to se rozhodně říct nedá. V našem prostředí až tragicky absentuje alespoň trochu funkční učebnice závazkového práva. Většina textů, které se v dané oblasti objeví stojí, nebojme se si to přiznat, za prd. U nás na fakultě (MU) proto probíhala a do značné míry probíhá výuka závazků bez učebnice. Jednoho dne však vstoupil do přednáškové místnosti docent Melzer a sdělil nám, že tento kousek bude nově naší učebnicí. Problém je, že usuzoval na základě autorstva, ne obsahu díla. Na příští přednášku tento nedostatek již napravil a knihu nám zase oddoporučil. A já chápu proč. Kniha obsahuje chyby, nebo při nejmenším názory, které jsou obtížně obhajitelné, nebo alespoň neodpovídající přístupu k závazkům, jak je podáván na naší fakultě. Za vyloženou chybu lze označit tvrzení, že prodávající je u kupní smlouvy věřitel a kupující dlužník. Takové tvrzení ukazuje na nepochopení synallagmatických závazků. Problematickým je pojetí darovací smlouvy za současného nepředání předmětu darování, za smlouvu reálnou – je to jakési terminologické zjednodušení, které ovšem v důsledku zkrátka nedává smysl. Za názor hodný polemiky (no dobře, podle mě je vyloženě špatný, ale co já vím?) je pozastavení se nad tím, zda solucí s vadami dochází ke splnění dluhu, nebo jeho legální novaci. Samozřejmě, že splnění, autoři však jakoby se přikláněli k opačnému názoru. Obecně ale lze tvrdit, že je to dobrý text. Ano. Dílčí chyby, jak jsem ukázal, obsahuje, ale nelze požadovat dokonalou učebnici. Těch chyb je v porovnání s masivem knihy vcelku málo. Jinak učebnice podává vcelku ucelený výklad, který většinou i dává smysl. Jistě, občas se proto nevyhne jisté simplifikaci (třeba u problematiky nepostupitelnosti pohledávky), ale to jí snad i lze odpustit. Pro základní přehled dostačuje – tedy kromě plurality subjektů – ta kapitola je vážně špatná.... celý text

Metodologie nalézání práva 2011, Filip Melzer

A tak dohromady je to velice dobrá kniha, nebudu to popírat. Jako ne že by mi to dělalo radost, to rozhodně nedělá, ale je to přeci kvalitní čtení. Víte, autor publikace patří mezi nejarogantnější právníky, co znám. Není na tom ještě nejhůř, ale řadí se ke špici. Je přitom samozřejmě odborníkem primárně na občanské právo a úplně nejúžeji na závazky ze zákona – jeho komentář je v této oblasti zdaleka nejlepším dílem v naší provenienci. Doufal jsem přirozeně, že tato kniha bude stát za prd a dostanu možnost si tu s ním hezky pěkně anonymně vyříkat to, jak mě trápí v přípravě na zkoušku ze závazků. A ne no... Rozumějte, kniha je plná drobných chyb, nepřesností, tezí se kterými částečně nebo dokonce kategoricky nesouhlasím. Ale jsou to v zásadě drobnosti, které jsem objevil ve své rýpavosti. Věci typu nedocenění jazykového výkladu a jeho složitých pravidel, která nám ukazuje například docent Škop, očividná předpojatost proti normativní teorii práva, kterou já sice také nerad, ale Melzerovy argumenty nejsou dost hluboké na to, aby se nad ni mohl povyšovat, a tak dále a tak dále. Pak mám některé ryze osobní výhrady pramenící z jiného pohledu na právo, jeho systém a potřeby jeho interpretace. Autor textu se hlásí například hlásí k historicky subjektivnímu výkladovému cíli (podřazuje jej objektivně recentnímu výkladu, ale stále s ním pracuje), což je po mém soudu naprosto špatně. Na stranách 80 a 81 přibližuje výklad práva výkladu literatury, sice tzv. pozitivistickému výkladu literatury, který pracuje se záměrem autora. Cituje i ono vyčpělé „co tím chtěl básník říci“. Poznamenávám, že tento postup je v literární vědě považován celkem obecně za imbecilní – docent Melzer navrhuje abychom v právu postupovali metodou, která byla například v literatuře zavržena ji před padesáti lety. V čem je problém? Ve smrti autora. Smrt autora není nový koncept. S trochou zjednodušení říká, že autorovy záměry jsou čtenáři nejen nedostupné, ale i nežádoucí – nejenže nikdy, ale opravdu nikdy nezjistíme, jaký skutečně záměr autora byl, ve velkém množství případů ale tento záměr může dílo navíc poškodit. U právních předpisů je tento problém o to dramatičtější. Nejenže v případě kolektivního tělesa nejsme schopní jeho názor zjistit, ono ho prostě ani nemůže mít – teorie pakt, kterou docent Melzer na obranu přináší, není řešením, konstruuje totiž jenom fikci a fikcí se snad řídit nechceme. Navíc původní zákonodárcův záměr je nebezpečný – změnily-li se socioekonomické podmínky společnosti, proč bych měl zákon interpretovat prostřednictvím vůle někoho, kdo v nich nežije a tak tento zákon interpretovat do žitého světa? Nemluvě už o tom, ze vůle zákonodárce by nás v demokratickém právním státě ale vůbec neměla trápit. Vůle zákonodárce je relevantní v totalitních systémech, kde je možné jako pramen práva něčí vůli brát (ale ani tehdy, autorovu tvrzení navzdory, nejsme schopni vůli diktátora zjistit), v demokratickém právním státě ovšem disponuje zákonodárce legislativním procesem, kterým normy formalizovaně produkuje – jeho vůle (interpretace) je pak irelevantní. Jistě, právní předpis by posléze měl sehrát úlohu jakéhosi obrazu jeho vůle – ale obraz už nemáme dotvářet vůlí jako takovou. A takových, opravdu čistě ideologických, problémů bych měl poněkud více. A jistě, mohou se mi takové autorovy názory nelíbit, mohu s nimi polemizovat a nesouhlasit, nejsou proto však méně relevantní (a ony jsou relevantní!) a kniha pro ně není o nic horší, méně kvalitní. Autorem prezentované názory navíc reprezentují právnický mainstream, je proto snad dokonce vhodné, aby byly prezentovány – jinak by kniha postrádala hodnotu „úvodu do právní argumentace“. Nakonec je tedy vlastně snad i vhodnější, je-li kniha taková jaká je. A lze ji proto jistě hodnotit jako mimořádně kvalitní, třebaže ne dokonalou. Navíc ji lze silně ocenit, že věnuje jistý prostor některým méně běžným otázkám, jako je problematika poznámek pod čarou, zásada in dubio pro mitius, či teze essante ratione legis cessat ipsa lex. Nezbývá než knihu hodnotit jako mimořádně kvalitní v tom co dělá, třebaže ideologicky mohu s některými jejími obsahy nesouhlasit.... celý text

Záležitosti nesporného řízení 2023, Markéta Flanderková Šlejharová

No, ona to není nezajímavá kniha, ale přeci jenom... Právo, přátelé, je jevem poměrně komplikovaným. Slyšel, nebo četl jsem toho času kdesi, no možná na vícero místech, že právníci by se raději neměli k ničemu vyjadřovat, když ještě ani nebyli za dva a půl tisíce let mutací římského práva, schopní definovat, co to to právo je. To je fakt. (Ne, že by vědci definovali, co je věda, filosofové, co je filosofie - obory definovat nelze, příliš by je to omezilo.) Je to pravda, opravdu. Problém je, že my se neshodneme ani na mnohem menších problémech. Přijde vám takhle jednou nějaký předseda krajského soudu (echDrápalech) a sdělí vám, že dělení civilního procesu na sporná a nesporná řízení je překonaný praxí. (Což by, mimochodem, znamenalo, že zmíněný pan předseda nerozhoduje podle zákona, ale podle sebe, tím si, myslím, nevystavil dobrou vizitku.) Autorka tohoto díla se právě tento rozpor snaží překlenout. Hledá diferenciační kritéria sporu a nesporu, přičemž na nich, přesvědčivě, ukazuje nutnost tohoto dělení. V rámci publikace se zaobírá některými typy řízení a snaží se analyzovat podle jí sestaveného testu (v souladu s, tuším, Lavickým), přičemž se dobírá k závěru, zda se o to které řízení jedná. Test skládá ze čtyř prvků: lze dané řízení zahájit jen na návrh, nebo soud může postupovat ex offo?; vystupují v něm strany výhradně jako kontradiktorně postavené?; vychází se z formálního, nebo i materiálního pojetí účastenství?; a nakonec, je nezbytná vyšší míra ingerence státní moci do průběhu řízení, například aby byl chráněn nějaký veřejný zájem? Odpověď na tyto otázky by měla dát (a já myslím, že dává) přesvědčivou odpověď na zmíněný problém. Což neznačí, že je tato kniha precizní. Jednak je mnohem delší, než by musela být, jednak je stylisticky hodně nepodařená. Autorka neustále opakuje tytéž fráze, věty a dokonce odstavce, pročež se v určitém bodě kniha stala jen těžko čitelnou. Stylistika je u odporné publikace spíše méně důležitá, lze proto knihu hodnotit vesměs velice kladně.... celý text

Právo cenných papírů 2014, Jarmila Pokorná

Hrozně rád bych napsal, že je to dobré. Že je to skvělé! Už proto, že mám rád docenta Kotáska. Ale ona by to nebyla pravda. Je to kniha kolísavé kvality, zastaralé úpravy a podezřele mnoha děr. Kolísavá kvalita. O knize lze v zásadě říci, že probírá dané instituty do hloubky a přináší hlubší teoretický i praktický vhled do jednotlivých problematik. Nepřekvapí, že nejlepší práci v tomto ohledu vykonal docent Kotásek, který napsal zdaleka největší část knihy o směnkách. Na straně druhé hned tři úvodní kapitoly doktora Vítka jsou nejen nečitelné (po mém soudu opravdu stylisticky nepovedené), ale nepřináší ani potřebný vhled – nebo přináší, ale čtenář celý konsternován formou není schopen jej zaregistrovat. Úprava je samozřejmě zastaralá – ne že by za to mohla kniha. Prostě to vyšlo 2014, od té doby se v akciovém právu mnohé změnilo. A nejen v něm, samozřejmě. Teď nás ostatně čeká novela dluhopisů, které ostatně vůbec doznaly mnohých změn. Je zkrátka potřeba nové vydání, které tento deficit doplní. Naštěstí se na něm pracuje, podle docenta Kotáska by někdy v první polovině roku 2024 mělo vyjít. Je to kniha velice děravá. Člověk si čte a diví se, co všechno by tam mělo být – a není. I ve směnkách jsou některá témata opomenuta (jestli se nemýlím, neobsahuje kniha pojednání o diferenciaci zajišťovacích a utvrzovacích směnek, absentuje zde pojednání o vyšší moci jako překážce prezentace směnky, druhy protestů (proti stěně, proti větru), v dluhopisech pak zcela absentuje pojednání o prospektech. A mohl bych pokračovat. To vše volá po nápravě, která nad přijde. To na straně druhé neznačí, že kniha nemá mnoho skvělých vlastností. Jednak vyšla v rámci kurzu obchodního práva, pojednává tedy o cenných papírech v širších souvislostech, bere je jako ekonomický nástroj. V tom je očividně velice praktická. Minimálně o částech docenta Kotáska lze navíc klidně konstatovat, že přináší neuvěřitelné praktické náhledy, pokud jde o posuzování platnosti směnek. Nu a samozřejmě obsahuje poměrně zajímavé teoretické meze práva cenných papírů – bohužel občas ztracené v nepřehledném textu. Nu a tak to zároveň stojí i nestojí za přečtení. Určitě bych doporučil nové, chystané, vydání. Tehdy to jednoznačně bude mít mnoho důvodů. V aktuálním stavu tohoto vydání si spíše najděte podcasty docenta Kotáska na Youtube. A ve zbytku si poraďte s přednáškami.... celý text

Aeneis 2023, Publius Vergilius Maro

Já váhám. Jsa celkově překvapen, váhám. Hledím zde totiž do komentářů a nestačím se divit. Opakuje se zde, že je Aeneis horší knihou, jakousi, doslova tu stojí, fanfikcí. Pokusím se k tomuto tématu učinit několik poznámek, snad až ostrých. Samozřejmě se pokusím neopomenout v důsledku tohoto cíle zmínku i o knize samotné. Upřímně zdejšímu hodnocení knihy nerozumím – nebudu zapírat, že se mi jeví dokonale absurdní a nezbytně neupřímné. Argumentů je zde pomálu, hlavním problémem, který je zde presentován, je podobnost obsahu s Homérovými eposy. Jednak, je to relativní a i podobnost obou (všech tří) eposů je dosti problematická. Navíc, i kdyby to tak bylo, kritika tohoto jevu je spíše jistou ukázkou, promiňte, nepochopení dějinného vývoje literatury. Abych to rozvedl. K danému hodnocení zjevně vede fakt, že prvých šest knih Aeneis reflektuje Odysseu zbylých šest pak Ilias. To je fakt. A je to fakt úmyslný, přiznaný a natolik očividný, že to, napadlo by čtenáře, patrně bude mít nějaký důvod. Jaký ten důvod bude? Umělecký. Prozkoumejme ho. V době tvorby slavného Vergila, panuje doposud poměrně jasné přesvědčení – největšími literárními díly do těchto časů jsou ony dva řecké eposy. Vergil pak sám je největším básníkem své doby a to vcelku bez větších, složitějších diskusí. Vergil je génius a, stejně jako další umělečtí géniové po něm, má velké ego. Čili, vy jste génius a zároveň hledíte na geniální dílo. Co chcete? Překonat jej. Jak se to nejlépe dělá? To je otázka. Vergil ji vyřešil. Tím, že vezmete něco zdánlivě precizního – a zlepšíte to. A to udělal. Udělal to formou a udělal to obsahem. Vergil se rozhodl vypořádat se se stínem Homéra, ve kterém se nezbytně musel cítit být, tím, že jednak vylepší formu, jednak doplní obsah. Forma je jasná. Homérovy eposy jsou – a o tom nejde vést polemiku, to je prostě fakt – plné chyb. Jeho verš zkrátka nebyl dokonalý – mimo jiné možná ústní tradicí. Vergil se tedy rozhodl pro vlastní formu, složitější a preciznější. Vergilův hexametr je důkladnější a lehčí (čtenářsky), opak zkrátka není pravdou, než ten Homérův. Je chybou světa, nikoliv Vergila, že jeho epos obsahuje stylistické chyby, snad 27 nedokončených veršů a jiné nedokonalosti. On byl připraven je odstranit, jeho smrt mu to však neumožnila – volil pak raději zkázu svého díla, než představu, že bude uveřejněno s vadami. Jeho přání se nevyplnilo. Naštěstí. Obsah je složitější. Při snaze vypořádat se s Homérem, volí poměrně zvláštní přístup. Důvodem toho je jistě i Augustova poptávka po národním eposu, který by vystihl velkolepost národa. Nu a tak trochu zpropagoval Augusta samého. Vergil se do toho pouští s vervou. Navazuje na Homéra, jistě, ale převrací ho. Doslova (obrací děje Ilias a Odyssey), i v jemnějších nuancích. Pohleďme na Odyssea a Achilla. Z dnešního pohledu jsou očividně a nezakrytě opovrženíhodní. Ne tak v duchu díla – to je vykresluje jako hrdiny, veliké muže své doby. Dělá to Vergil s Aeneem? Nikoliv. Vergil ukazuje svého hrdinu jako slabého, nejistého, pochybovačného a zcela jasně omylného. Tam, kde Homér zcela nepatřičně ukazuje velikost, Vergil přiznává nízkost. Ostatně, jak se Didona staví k velikému a hrdinnému Aeneovi, když jej potkává v podsvětí? Vergilův děj a postavy jsou nízké, podivuhodně přízemní – a tudíž skutečné. Jsou lepší. Jistě, jeho dílo je svým způsobem oslavné. Ale na rozdíl od Homéra je reflexivní. Augustus, vzato do důsledku, pochází od bohů – a to je oslavné. Ovšem jací ti bohové jsou? A jací jsou Augustovi předci? Abych připojil i další posuny, Vergil se vrací do slepých míst Homéra a doplňuje to, co nám bylo zamlčeno - požár Troje - a ukazuje to, co zbylo - čtenářské znovusetkání s Polyfémem. Lze tedy hovořit o opisování, či vykrádání, o fanfikcích? Snad tehdy, pokud připustíme, že Shakespeare nebyl ničím jiným, než vykradačem Plútarcha a Apuleia, Homéra i Vergila a mnoha dalších autorů. Shakespeare nevymyslel jediný zcela vlastní příběh, většinu vyloženě "opsal". Ale přidal jim sebe, svůj um a svého génia A právě v tom jediném smyslu je zde spojení Homéra a Vergila. Kritika jeho díla v tomto smyslu je zcela absurdní. Dějiny literatury vznikají na přebírání témat a dějů, jejich přemodelování a v tom smyslu dialektickému posouvání kultury. Po Vergilovi přichází Dante, který ne Homéra, ale Vergila nazývá mistrem. Po nich přichází Milton. To jsou dějiny. Dějiny Evropy jako celku, mimochodem. Nu a jak to tedy je? Pro mě osobně se Vergil nejen vším výše popsaným Homérovi vyrovnal. On jej předčil. Aeneis je mi milejším čtením, než oba z homérských eposů. Osobně jsem si čtení strašlivě užil. Je to naprosto bravurní kniha (nepopírám slabší části – nejsem magor, abych tvrdil, že ona slavná soutěž pátého zpěvu není mučivá, druhá polovina knihy je pak pro mě celkově méně zajímavou (ne však nezajímavou) než polovina práva), jejíž verše jsou kouzelné. Smrt krále Priama, plameny požírající Tróju, nejvíce pak sestup do podsvětí. To jsou zcela mimořádné části. Když se Aeneas prochází pod vedením Sibyly Kumské podsvětím, pochopil jsem plně a nezvratně, proč je to právě Vergil, ne nikdo jiný, kdo Peklem provádí Danta. Mohl bych na závěr připojit Vergilovy verše. K celkovému charakteru komentáře coby apologetiky se však uchýlím k veršům jiným: „Ty naše světlo a cti básníků, kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře a hodně vyčet ze tvých veršíků. Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře, jen od tebe jsem přijal krásný styl a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.“... celý text