Set123
přečtené 706
Otec prasátek
1998,
Terry Pratchett
Kniha vpravdě metafyzická, že? Svátky vánoční mi přerušily mou snahu číst Zeměplochu znovu, tentokráte v řadě pěkně chronologicky. Když tak na mě to prasátko z knihovny koukalo, neodolal jsem představě Smrtě kterak se převléká za San… Otce prasátek. Knihu už jsem četl dříve, jednalo se snad o mou třetí Zeměplochu. Tehdy mi kniha nesedla a nejsem si jist, zda jsem tak třetinu nepřeskočil. Zato nyní, nyní jsem si to jak se patří užil. Kniha je opravdu fantastická. Lze na ní pozorovat důmyslnou narativní strukturu, zajímavý příběh, zajímavé úvahy, jak jsem již řekl, vpravdě metafyzické. Myslím, že každý milovník Zeměplochy si zaryl do mozku nejen Smrťův monolog o spravedlnosti, ale vůbec celou problematiku „nevycházejícího slunce“. Zajímavý je i začátek, kdy Auditoři navštíví lorda Odkragliho a podotýká, že lze sotva tvrdit, že neexistuje něco, čehož fotku pozná doslova každý. Zmínil jsem zajímavou narativní strukturu. Kniha má několik vypravěčů (extra, intra, hetero, i homodiegetických) a s tím souvisejících i obdobné množství postav fokalizace. Proto se kniha ze začátku zdá být matoucí, člověk nestačí sledovat co že to ten Časnačaj zrovna dělá. Ale pak přijde Zuzana a hezky pomalu ve formátu detektivky (prvotřídní) vám postupně plně objasní co že se to tam vlastně děje. A to je patrně důvod, proč konec knihy opravdu vrcholí jakousi katarzí, nikoliv pouhým koncem. Do toho vám poletuje Smrť a zoufalý Albert a v záchvatu pravého prtchettovského šílenství množství bohů a och bohů, krys, alkoholu a tak vůbec strašně moc věcí. Nu a tu a tam je to vše promícháno nějakou tou moralitou a odhalením trochy toho lidského pokrytectví. Není to perfektní? Doufám, že jste si také vánoce užili a dostali aspoň tolik knih co já.... celý text
