SBH přečtené 632

Frankenstein z Bagdádu 2022, Ahmad Saadáwí

Zaujala mě anotace a zdejší komentáře. Jinak obálka je ukázkově nudná a nepřitažlivá, barvitý a osobitý příběh si takovou opravdu nezasloužil. Autor rozehrává spoustu dílčích příběhů, které se všechny dotýkají jednoho ústředního o umělém člověku sestaveném z těl roztrhaných při různých atentátech. Mimochodem historka, jak autor na podobný nápad přišel, je asi nejděsivější z celé knihy, přečtení doslovu překladatelky je nezbytně nutné. Poklona paní Jeníkové nejen za doslov, ale především za překlad. Celá stavba románu evokuje barvité příběhy Tisíce a jedné noci. Bohužel ovšem přesně totéž významně snižuje čtivost, ačkoli je jinak text velmi plynulý, příjemný a vtipný. Jenže ještě v půlce jsem si nebyla jistá, o co vlastně jde. Vina a trest? Možná, ale především se pořád mluvilo o pomstě, a to mi už tak moc nesedí. V té souvislosti, ač na křesťanství pořád hudrám, jsem zdejšímu kulturnímu prostředí vděčná za to, že klade větší důraz na odpuštění a tím osvobození od zátěže minulosti, než setrvalé oko za oko. A nejspíš přesně tohle měla kniha způsobit, zamyšlení nad odlišností, ale hlavně příbuzností našich světů. Že máme od obyvatel Bagdádu možná jiné kulturní zázemí, ale stejné touhy, radosti i obavy. Zobrazených příběhů bylo hodně, postav ještě víc, ale překvapivě se mi nepletly. Jmenný rejstřík v úvodu jsem nepoužívala, jednotlivé charaktery se vyprofilovaly poměrně ostře. Dlouho jsem sympatizovala s novinářem Mahmúdem, důvěřivým, pilným mladíčkem, jehož jediným proviněním byla touha profesionálně uspět, kterou nevnímám negativně. Vetešníka Hádího jsem nedokázala odsuzovat a mrzí mě, jak skončil. Dokonce i Jaktomumámřikat měl svým způsobem morální pravdu, než si samozřejmě začal doplňovat chybějící kusy těla dost svérázně. Nemůžu vynechat spoustu zábavných metafor, jako třeba hotel Arabství, který má za sebou skvělou minulost, momentálně se však rozpadá a po kratinkém záblesku naděje na lepší časy upadá v naprosté zapomnění. Zvláštní, barvité, vtipné, hluboké, objevné. Přesto to na pět hvězd není, a to kvůli závěru. Všechny příběhové linie, a že jich bylo požehnaně, se vytratily tak nějak do ztracena, ani jedna nedospěla k nějaké kdovíjaké katarzi. Ano, postavy se určitě vyvinuly a posunuly, ale samotný příběh zůstal na půl cesty včetně osudu jakoby hlavní postavy, samotného Jaktomumámřikat. Každopádně vřele doporučuju, i kdyby jenom pro uvědomění si toho, jak se máme skvěle, když nežijeme v současném Bagdádu... celý text

Černočerné srdce 2024, Robert Galbraith (p)

Aneb kniha o tom, jak Cormoran a Robin přes veškeré úsilí tento případ vlastně nevyřešili. Ale pěkně postupně. Nebudu popírat, že jsem regulérní závislačka a další díl Strikeových případů si nemůžu nechat ujít. A opět maximální spokojenost. Přesně tak si představuju dokonalý, komplexní román. Už nebudu do nebe vychvalovat absolutní řemeslné mistrovství autorky, od stavby příběhu přes postavy, jejich charakter a vývoj, dialogy, zápletky i pointy až po obyčejnou syntax, vše v luxusní kvalitě. Holt na to spoléhám. Dokonce se ani nemůžu připojit ke stížnostem na pasáže twitterových komentářů. Nejen že se mi četly bez obtíží, a to jsem se zmenšení písma ve čtečce oprávněně obávala (naštěstí k ničemu takovému nedošlo), ale především skvěle doladily atmosféru a zvyšovaly napětí. Po dočtení mám tisíc chutí si některé pasáže projít znovu jen pro to těžké mrazení, jak vlastně pachatel se všemi manipuloval. Po celou dobu mi běželo hlavou, že sláva vůbec není zadarmo, a děkuji všem dobrým silám, že to s autorkou nedopadlo jako s nebohou Edie. Jako obvykle jsem si pošmákla na skvěle vykreslených charakterech od úplných psychopatů (mým antifavoritem byl Nils) přes různé zvláštní týpky (například Zoe) až po vyložené hrdiny (Pat). S tím souvisí tísnivé úvahy na téma závisti, chamtivosti a bezohlednosti, zároveň i třeba o umělecké svobodě nebo hodnotovém žebříčku. Detektivka je to brilantní, ovšem zároveň nijak plytká či bezduchá. Tipů na pachatele jsem měla zhruba stejně tolik jako dvojice vyšetřovatelů, a ono nebylo divu, protože v Drekově hře nebyl nikdo normální. Líbilo se mi, jak agentura spolupracovala s policií a že nebyl inspektor Murphy zobrazen jako ubohá karikatura, naopak jako spolupracující, chytrý a akční parťák. Ovšem vracím se k úvodní poznámce. Kdyby totiž nakonec pachateli neruply nervy, honí ho Cormoran a Robin dodnes. Úvahu na téma škodlivosti sociálních sítí vynechám, sama se jim vyhýbám jak čert kříži a nejspíš činím dobře. Kniha je to dlouhá, nicméně neškrtla bych ani řádek. Trefné popisy čtenáře dokonale vtáhly do prostředí, neměla jsem pocit vaty či zbytečnosti. Co bych ale autorce vzkázala: poslyšte, to, jak kolem sebe Cormoran a Robin krouží, je celkem logické a nosné, ale už by měli oba dostat rozum. Pokud i v dalším díle si každý najde nějakou bokovku, aby zároveň vzájemně usychali žárlivostí, to už je obehraná písnička. Tuto linii by chtělo posunout, byť by už nadále nepřinášela tolik napětí. Vřele doporučuji a těším se na další kousek.... celý text

Ditrux 2022, Miroslava Dvořáková

Podle mého názoru nejlepší část celé série. Svou roli samozřejmě hraje romantická linka mezi Ditruxem a Brexou, která se mi líbila tak moc, že jsem si jejich kapitoly četla dvakrát. Ditruxovo zohavení, které vyvolalo jeho permanentně nabroušenou náladu a ostražitý přístup k ostatním, je pikantní a přitažlivé. Osobně je mi po Lissariovi zatím nejsympatičtější postavou díla. Arrakielovo soupeření s generálem Doressonem o ženu a syna je další maximálně šťavnatou složkou díla. Jak se vyjádřil erektiadský Rex, Arri je prostě dáreček, frajírek, který má víc štěstí než rozumu. A vida, najednou se jeho svéhlavost a mazanost ukáže jako klad a pokaždé, když si vzpomenu na výsledek utkání, musím se culit jak měsíček na hnoji. Owianu bych pověsila za uši do průvanu, moc nechápu oblibu těchto sebestředných, bezohledných, manipulativních hrdinek, které permanentně vyžadují pozornost okolí a jsou pro ni ochotny ničit vše kolem (včetně svého nenarozeného dítěte). Mé pomstychtivé duši by nevadilo, kdyby holka projevila trochu pokory a sebereflexe, ale to bych chtěla moc. Nakonec se celá komplikovaná záležitost vyřešila tak nějak do ztracena, ale budiž, hlavně že nádhera slezla ze scény. Ještě že Teggius na tom vydělal dvě děti. Když už se po palici nemlátí draci s arcidémony a s bohy navzájem, tak musí pro změnu docházet k boření Metaprostoru nějakými útočníky zvenčí, takže o zábavu je nadále vystaráno a Aliance má plné ruce práce. Akorát poslední kapitolu, jakoby lákadlo k přečtení posledního dílu, moc nechápu, protože nějaký zásadní vliv na vývoj závěrečných událostí neměla. Její zařazení mi připadne zbytečně laciné, ale budiž. Jednoznačně vrchol série.... celý text

Rawantes 2022, Miroslava Dvořáková

Uzavření celé série je napínavé až do konce a sama za sebe bych uvítala několik poklidnějších závěrečných kapitol, v nich se trochu rozvedou události po překonání všech kritických okamžiků. Těšila jsem se na probuzení Daxe a trochu lechtivé romantiky mezi ním a Dárcem života. To se bohužel nenaplnilo, naopak pro všechny překvapivý posun v charakteru této postavy se nezakládal na náznacích z předchozích stránek, z toho jsem zklamaná. I když vyústění této linie je maximálně úderné a dávám palec nahoru za jev, jemuž se autoři obecně vyhýbají, a sice zavraždění padoucha samotným hlavním hrdinou. Žádné nešťastné náhody či zásahy osudu, pěkně si to rek musí vyžrat sám. Jak mi byla Brexa v předchozí části sympatická, tady opět projevuje syndrom afektované ženušky. Holky prostě nemůžou být nějak konzistentně milé, buď zachraňují svět, nebo jsou protivné jak činže, nic mezi tím. Ještě že nakonec zachránila svět. Teda Ditruxe, děkuji nastotisíckrát. Ale toho hysterického vyvádění kdyby bylo o kapku méně, tak bych se nezlobila. Ukončení Arrakielova boje za rodinu se taky tak nějak rozplizlo do neurčita. Těšila jsem se na pozvolné budování Ysyanovy důvěry, ale z toho nebylo nic, jako vždycky zasáhla kouzelná babička Izzel a všechno vyřešila, to mě dost zklamalo. Ale člověk nemůže mít všechno. Jo a ohrožení Metaprostoru vyřešily geniální mozky arcidémonů, takže slavnostní fanfáry a velká pochvala. Nicméně výsledným dojmem je jediné – začíná mi být nadmíru sympatický Vahan, a to nejen kvůli vittrexxu. Celou sérii vřele doporučuji, chytré, důvtipné, vtipné (jedna dobře mířená facka je účinnější než tisíc slov), akční, čtivé, dokonalá kombinace sci-fi a fantasy, magie a techniky, bojových scén a vztahů mezi bytostmi (protože na člověka nenarazíš), barvité, napsáno krásným, bohatým jazykem.... celý text

Teggen 2022, Miroslava Dvořáková

Začnu tím, že ač pátý díl, ztratila jsem přehled, o kom se vlastně bude jednat. Figur jak na orloji, a když některá ještě fikaně změní jméno, je na zmatek zaděláno. Zběsilá jízda pokračuje, Owiana vyvádí kraviny, Sibiel neví, co dřív, debhátarové kují a uskutečňují pomstu, a do toho tajuplný Teggen vnáší další komplikace. Jednotlivé části rozhodně nefungují jako samostatné knihy, na druhou stranu netrpí bolestmi výplňových dílů. Prostě se jedná o jeden rozkouskovaný rozsáhlý román. Důležitý poznatek – Metaprostor je pro mě těžce návykový, už v běžné mluvě používám převzaté výrazy jako „krodošiny“ nebo „vzteklej jak xira na větvi“. Je to malebné, chytlavé, zábavné, komplikované a chytré. Essiovy úvahy o tom, co je vlastně magie, jsem si musela číst dvakrát, jak se mi líbily, občas jsem vyprskla smíchy nad trefným postřehem. Vesmír, kde muži jsou praví muži, ženy jsou krásné a starají se o děti. Akorát je to s ním hodně nahnutý a čtenáři není dopřána ani chvíle oddechu. Ovšem závěr epizody byl naprostá bomba, skvěle vymyšleno a napsáno. Celou dobu jsem si říkala, kterou postavu autorka odstřelí, samozřejmě jsem čekala, že dodrží schéma z Lissaria (o kom se mluvívá, ten nepostoupí do dalšího dílu). Místo toho mě čekalo překvapení. Upřímně jsem zvědavá, co se semele příště.... celý text

Ďáblův spratek 2023, Martina Hohenberger

Tak jsem zase četla jinou knihu než všichni ostatní. Jo, obálka je skvělá. A tím bohužel končíme. Vlastně ne, ještě to bylo krátký, takže utrpení netrvalo dlouho. Na základě nadšených ohlasů jsem si knížečku koupila, ale už na první straně se dostavilo značné rozčarování. Proklamativní hloupost obou sester čarodějek si zasluhovala Darwinovu cenu, takže mě žádné jejich eskapády nebraly za srdce, a to já jsem nějaká cíťa. Hele, máme truhlu, kterou máti zatraceně pečlivě zabezpečila proti otevření. Takže tam bude co? Přece poklad! Sice se zevnitř ozývají rány, ale to asi poskakují ty zlaté číše a perlové náhrdelníky nadšením, že je někdo vytáhne na světlo. Ono vůbec psychologie sestry Elišky byla napřesdržku – koukej to otevřít, dělej, no ale magii elementálů ty přece neumíš, to zvrtáš, ale koukej to rychle otevřít. Síla lásky byla tak vlažná, že jsem ji vůbec nezaregistrovala, spíš na poslední chvíli obě trubky vzaly zbytky rozumu do hrsti. Vystavět dějové zvraty jako charakterovou spirálu hned několika postav (je to záporák – ne, je to klaďas – ale hele, on to faktyš bude záporák) je možná efektní v soutěžích, ale ve skutečnosti nemá s pořádnou literaturou nic společného. Vezmu-li v potaz, že podivné vílí království se vylouplo ze snu, polovinu vyložených nesmyslů nebudu z toho důvodu řešit. Ovšem druhá polovina je na tak kratinký útvar přece jenom nad mé síly. Jedna hvězda za povedenou obálku (a dobrá, ten rozsah), ale ruce pryč.... celý text

Liška ryšavá 2023, Lisa Henry

Vtipný název i obálka, uvnitř jsem nečekala žádný zázrak. Byla jsem velmi příjemně překvapena. Asi bych snesla propracovanější úvod, ale scéna ve vězení měla spád a poměrně přesně vykreslila, co je vypravěč, podvodník Loth zač. S vpádem podivné skupiny zachránců se příběh změnil v lehkou bizarnost, kdy jsem přestala řešit případné dysfunkce narativu, logické nesmysly či propracovanost světa. Protože to bylo jednoznačně zábavné. Vtipné tak, až jsem se smála nahlas. Sexy. Chvílemi slušně žhavé, ale zároveň pořád přiměřeně vkusné. A taky mile romantické. Takže jsem dostala víc, než jsem čekala. Postavy. Ačkoli se jednalo o zjevnou parodii či vyloženou karikaturu (sexem posedlí elfové jsou anarchisté, peníze hází do bažiny a plivou na ně), charaktery byly vykreslené plasticky a mnohé postavy prodělaly vývoj. Prstodrak Preclík byl naprosto boží. V některých případech vedlejších postav byl sice ten posun poměrně nedůvěryhodný a zrychlený (sir Greylord), ovšem nejednalo se o nic zásadního. S tím souvisí dialogy plné jiskření a humoru. Pošťuchování mezi Lothem a Ponravou bylo neskonale zábavné. Dějová linka si nehrála na nic komplikovaného či záludného, útěk z vězení, pronásledování, dobrodružství v Bažině smrti, další pronásledování, konečné zúčtování s ústředním padouchem. Působilo by to kýčovitě, kdyby nebylo vše napsáno s lehkostí a nadsázkou. V situaci mírné deprivace z končící zimy se mi díky této knize podařilo ulétnout na křídlech fantazie do země, kde se dva králové můžou vzít a nikdo to neřeší. Kratinká zábavná záležitost, rozhodně doporučuju.... celý text

Sibiel 2021, Miroslava Dvořáková

V sáze Návrat na Mizeon se dostávám do poloviny. Civilizace arcidémonů je v troskách, zbytky populace se ukrývají na planetce, bývalé vojenské základně. Už takto stručně podáno je zjevné, že podoba se Star Wars není k přehlédnutí. Do toho všechny feentexové zbraně, dezintegrátory, bezpečnostní štíty a hvězdné křižníky, prostě lahůdka. Taky se konečně v mega složitém světě Metaprostoru začínám orientovat a dokonce si čas od času pokládám otázku – hele, a nestalo se tohle dřív (později) než současná linie vyprávění? V tomto díle se skutečně většina děje motá kolem Sibiela, což je trochu překvapení (příjemné). Prchlivý Arci-Quinn dostane na starost všechny uprchlíky a moc si s tím neví rady. Na Mizeonu řádí debhátarové a ostatní soustavy koukají, jak z nastalé situace vytřískat co největší zisk. Všichni samozřejmě touží po Dárci života, takže se s ním kšeftuje ještě dřív, než je vůbec nalezen. Jo a vztah arcidémonů a draků nabere nečekaný směr. Všechna předchozí prohlášení o kvalitě textu, bohatém a libozvučném jazyce, barvitosti popisů, tudíž plasticitě universa, o chytrých zápletkách a nečekaných zvratech nadále trvají. Přesto se mi tento díl četl mnohem hůř než ty předchozí. Postavy. Stránkami jich pobíhá nepřeberně a ty vedlejší se mi krapet pletou, což ale není tak tragické, jak by se možná jevilo. Každá má nějaký výrazný rys, aby ji bylo možno odlišit, například Šlupku nevidíte bez cigára. Vážný problém mám se zkostnatělým přístupem k ženám. Ve chvíli, kdy Sibiel zamoří sklad šváby a pošle ženy, aby je chytaly a nepletly se mu pod nohy při opravdové práci, jsem knihu poprvé odložila. A podobných scén tam bylo víc. Sibiel skoro zabije Nertega, protože mu běhá za sestrou, aniž by to s Owianou probral, protože nejde o ni, nýbrž o to, že mu Nerteg sáhl na majetek. Je to moje osobní záležitost a nastavení, ale vadilo mi to příšerně. Autorka se s osudy hrdinů či celých civilizací vůbec nemaže, je to akční, drsné, zábavné, chytré. Jen té rovnoprávnosti kdyby bylo o kapičku víc.... celý text

Essius 2021, Miroslava Dvořáková

Jako obvykle to skončilo v nejlepším a jako obvykle mám výhrady vůči vydávání těchto jakoby dílů zvlášť, protože dohromady tvoří logický a uzavřený celek. Další nepochopitelnou věcí je pro mě označování dílů jmény hrdinů, kteří ale nejsou výhradními vypravěči či tahouny děje té které části. A to je všechno. Jinak samá pozitiva. Každopádně kdyby autorka psala anglicky, nejlépe v USA, tak už by se podle jejích knih natáčely velkofilmy a nekonečné seriály. Hvězdné křižníky či barvité světy jsem viděla zřetelněji než ve Star Wars. Musím zmínit jednu složku díla, kterou považuji za standard u této autorky, proto o ní nemluvím, ale obecně se jedná o velmi výjimečnou záležitost – bohatou slovní zásobu a krásný jazyk. S tím souvisí i originální pojmenování záležitostí, které se na Zemi nevyskytují (mými favority jsou chlupaté a dravé xiry či ďábelský vahanský vittrexx). Číst takto vystavěný text je čiré potěšení. Ve třetím díle se schyluje k průšvihu v mnoha oblastech, takže zatímco opletačky s erektiadskými draky Lissarius ještě elegantně ukočíruje, problémy na Mizeonu mají fatální průběh. Knihu prakticky není možné odložit, tedy kromě situací, kdy jsem se snažila polykat slzy. Ačkoli má autorka ve zvyku svá díla bohatě zalidnit, tedy abych byla přesná zapostavovat, protože vlastně ani jeden hrdina není člověkem, charaktery vykreslí tak barvitě a rázovitě, že se mi aktéři nepletli, ačkoli jsou vlastně všichni vzájemně spříznění jako strýčkové či bratránci, jeden druhému se podobají a je jich tam jako máku. A ještě jedna věc. Popisované příhody jsou natolik reálné a funkční, bez ohledu na všechny arcidémony a přenosy mezi planetami lusknutím prstů, že mě mnohé situace přiměly uvažovat nad vlastním životem či přístupem k okolnostem, takže další bod za myšlenkovou závažnost. Chytré, vtipné, zábavné, čtivé. Rozhodně doporučuji, ale každopádně všechno dohromady!... celý text

Lionet & jiné podivné případy 2023, Jana Šouflová

Zaujala mě recenze a obálka je krásná. Měly mě varovat Straky na vrbě. Takže mi skřípal hned úvod, kdy se sir Thomas v roce 1306 seznámí s Lionetem a vyslechne si od něj historku z roku 1437 (nebo 1569). Jako jo, je to fantasy, ale přece jenom bych očekávala víc logiky. Přesto jsem textu dala šanci. Autorka dokázala vykreslit různá místa v různém období dějin docela přesvědčivě, středověk či raný novověk z toho úplně čišel, ovšem použila k tomu natolik košatý jazyk, že jsem jím byla chvílemi zahlcena. Postavy líčila s takovou dávkou cynismu a jízlivosti, až připomínaly spíš karikatury než živé lidi. Přesto mě první povídka zaujala, a pak se mi líbil osel převlečený za jednorožce, jenž byl jednorožcem převlečeným za osla převlečeného za jednorožce. Jenže od třetí povídky celé nanicovaté kouzlo dočista vyprchalo. Já, úporný nespavec, jsem nad stránkami usínala, nečinilo mi potíže knihu odložit těsně před vyřešením případu. Když jsem se k ní druhý den vrátila, marně jsem v paměti lovila, o co vlastně jde. Scházely mi lehkost a vtip, naopak mě dusily zkostnatělost a nevlídnost. Nakonec jsem se přistihla, že čtu z povinnosti, a na to je mého času škoda. Jedna hvězda za nápad a druhá asi za tu obálku.... celý text

Prokletí upírů 2014, Petra Klabouchová

Za mě lehké zklamání. Říkám lehké. Po brutální náloži humoru a neuvěřitelných situací v knize Na plný koule jsem si chtěla autorčino mistrovství užít někde, kde se zrovna neděje nic emocionálně vyčerpávajícího, a Upíří storky mi přišly jako bezva volba. Jasně, je to knížka pro děti. Rozehraná je naprosto skvěle, blonďatý Vlady má mnohem blíž k chytrému a laskavému nerdovi než ke krvelačnému upírovi, stejně tak jeho tatínek Drákula XXIV. Jeho nejlepším kamarádem je Van Helsing, sice Junior, ale stejně. A pokračujeme, věrným komorníkem je vlkodlak, protivný novinář, který partu pronásleduje, se jmenuje Knoblauch, proč asi. Hrabě Drákula intenzivně vynalézá tabletky, které umožní žít upírům ve slunečním svitu a bez touhy po lidské krvi. Pak se to samozřejmě zašmodrchá, hrabě zmizí a Vlady s partou, do které se omylem vloudí i příšerná sestřenka Vampirie, zjišťuje pravdu o zdánlivé smrti a poté po uneseném tatínkovi pátrá. Svižné vyprávění se nese ve stylu Indiana Jonese včetně překonávání ikonických protivenství jako pohřebiště lodí a letadel v Bermudském trojúhelníku či prolézání nástrah ve sklepení padouchova hradu. K celé anabázi jenom podotýkám, že nejkrásnějším městem světa nejsou podmáčené Benátky, nýbrž magická Praha, bez diskuze. Humoru bylo bohužel podstatně méně než by se mi líbilo. V důsledku mi začala haprovat i logika příběhu. Já vím, ty děti, ale i ony by si zasloužily propracovanější kauzalitu. Vždyť třeba jak Vlady, tak Vampirie se v oceánu vymáchali při setkání s Praupírem, přesto to jejich upírské vlastnosti neovlivnilo. Tak jaká kapka mořské vody jim může pomoci? A tak podobně. Ohmatanou brožuru jsem slupla za odpoledne, obrázky se mi líbily, nelogičnosti mi vadily jenom trochu a celkově jsem se bavila. Takže i s tou lehkou výhradou doporučuji.... celý text

Tajemství domu Thornů 2023, Margaret Rogerson

V případě této kratinké knihy vyšel jeden můj bláhový předpoklad na sto procent. A sice: pokud autorka vynechá zkázu světa a boj proti ní za pomocí nesmyslných a hloupých prostředků, zůstane jenom to, co se mi na Kouzlech rodu Thornů líbilo. A přesně to se stalo. Krásná obálka. Kniha není tak tenká, jak by se patřilo, asi zřejmě z toho důvodu, aby knihkupci mohli patřičně nasadit cenu. Takže uvnitř čekal text vysázený obřím písmem jako pro prvňáčka, ale kdo by se zabýval detaily. Samotný příběh představoval lahůdku. Prudérní dům, jehož kouzlo se pokazilo. Tři úkoly, nikoli nebezpečné, nýbrž nesplnitelné („Jen nesplnitelné. To se mi ale ulevilo.“) byly vymyšlené velmi originálně. Minimálně ten první je nesplnitelný pro mnoho mužů. Bavila jsem se královsky. Ze vztahu ústřední dvojice jsem cítila lásku, vzájemné špičkování a vtipné repliky text okořenily. Samozřejmě nemůžu zapomenout na Silase, sice zraněného a slabého, ale stále svérázného snoba se specifickým hodnotovým žebříčkem, který je mi moc sympatický. Pochválit musím i překlad, který se vyvaroval nešvaru doslovného překladu, naopak nahradil originální úsloví těmi, která používáme v naší kotlině, děkuji nastotisíckrát. Maximální spokojenost a doporučuji.... celý text

Legendy & latéčka 2023, Travis Baldree

Snad nejdelší fronta v knihovně, jakou jsem kdy absolvovala. Spousty oslavných komentářů. Ale za mě bohužel velké zklamání. Je pravda, že jsem celou dobu trpěla nepřetržitou chutí na kávu, to bylo fajn. A jo, úplně jsem se octla v pohodovém hipsterském podniku, cítila na jazyku chuť skořicových rolek. Ale to je na knihu málo. Nevím, který problém byl horší. Viv jako hlavní hrdinka totálně selhala, neměla jedinou zápornou vlastnost, čímž mi v důsledku lezla na nervy. Její hra na Mirka Dušína eskalovala v přidané povídce o tom, jak objevila kávu. Kdy se tedy vlastně chovala jako krvelačná bojovnice? Tím se také rozplizl do neurčita potenciál toho, že se jednalo o orka. Brilantní nápad utonul v pohodové atmosféře, jediné, s čím měla Viv vůči okolí problém, byly její nestandardní rozměry. Což vlastně můžu vztáhnout na celý zde vystavěný svět. Směsice různých, povětšinou atraktivních magických bytostí nepřinášela žádné vzrušení či konflikty, a kdyby tam místo toho pobíhali prostě lidé s nezvyklými vlastnostmi, jakože se tam vyskytovali třeba čarodějové, tak by se příběh vůbec nezměnil. Tudíž opět zásadně nevyužitý nápad. Asi mě nejvíc zklamal samotný příběh. V knize se vůbec nic nedělo. Viv vybudovala kavárnu, ta vyhořela, tak ji vybudovala znovu. Jednoduchý motivační fahrplan, nic víc. Viv neřeší jediný problém, nemusí se prát s ústředním padouchem, neshání peníze, neprožívá nedorozumění s partnerkou, prostě nic, všechno je úplně v pohodě. Totální rozvrat nastal v souvislosti s mafiánkou Madrigal. Tak ona vybírá výpalné pomocí zločinců, ale jakmile se s Viv dohodne na dodávce pečiva (neboli platba v naturáliích), je všechno v pořádku a z holek se stávají kámošky. Jako fakt? Vzhledem k obecným výkřikům, jak všichni milují padouchy a krvelačné scény, mi obliba této knihy opravdu nejde na rozum. Ne, za mě opravdu ne.... celý text

Lissarius 2021, Miroslava Dvořáková

Mizeonští arcidémoni provozují rejdy s obvyklým šarmem a v očekávané kvalitě a je prostě blaho je při tom pozorovat. Zádrhele z prvního dílu se projasnily, některé dočista vyřešily, u nově vzniklých jsem se překvapivě dobře chytala, takže za mě dobrý. Jedinou závadou tohoto dílu je překvapivý, useknutý konec, aneb znovu zopakuji stížnost na nelogické vydání této části jako samostatné e-knihy. Ale prozíravě vlastním všechny díly, tak vesele pokračuji ve čtení. Lissarius, monstrum, které se nechce jako monstrum chovat, je mi mnohem sympatičtější než větroplach Arri, ačkoli ten dostane stejně až nepřiměřeně mnoho prostoru a víceméně je tento díl opět o něm. Keren došla k významnému posunu charakteru a já s ní začala sympatizovat, tak doufám, že to s touto postavou autorka nemyslí špatně. Naopak Wrella, která mě tak moc zajímá, se mihla na nemnoha stránkách. Z příběhu testosteron vyloženě cáká, což beru jako typickou součást příběhů z Metaprostoru. Existence Mizeonu se otřásá v základech a proti nebezpečí stojí bratři Arci-Quinnové a jejich dva kámoši. Rovnocenná ženská hrdinka je pouze ústřední padouška Moreta. Přičemž její eskapády jsou až mrazivě dobře odpozorované ze skutečného života. Závěrem tohoto komentáře si můžu jenom výsknout, že jsem pronikla do komplikovaného vesmíru autorky natolik, že už nepotřebuju číst slovníček na konci knihy, abych věděla, kdo je kdo a zač je všeho loket. Jdu na další díl.... celý text

Arrakiel 2021, Miroslava Dvořáková

Mám několik výhrad, které bohužel způsobily, že nemůžu dát plný počet hvězd. Tak moc jsem se na další návštěvu Metaprostoru těšila, ovšem tentokrát to nevyšlo k plné spokojenosti. Copak Arri, typický sympatický bonviván, který se nebere vážně, k životu i osudu přistupuje s lehkostí a vtipem, ten mě za srdce vzal. Keren je jako obvykle mrcha bez jediné sympatické vlastnosti, takže dost dobře nechápu Arriho snahu ji pojmout za ženu. Ale to je únosný kolorit, na který už jsem zvyklá. Bohužel na tak komplexní svět a rozsáhlou zápletku byl způsob podání příliš zkratkovitý a úsečný. Ztrácela jsem se. Množství postav charakterizovaných víceméně heslovitě mi splývalo. Ústřední padouška Moreta mi připadala plochá a neuvěřitelná, jejím vylomeninám scházela smysluplná motivace. A v jedné řadě s tím běží pádící děj, přičemž hned zpočátku jsem utonula při inscenovaném zničení jak Arrakiela, tak následně celé jeho rodiny. Proč? Bohužel i jak? Protože celá propletená intrika byla podána ve zrychleném převíjení a souvislosti ztrácím. Arriho dobrodružství na Ok-Sawonu už mi nedávala smysl vůbec, nad jeho eskapádami a jejich významem jsem už nevrtěla ani hlavou. Ono se to časem určitě poskládá, o tom nepochybuju, ale v tomto díle projevila autorka minimální soucit s méně důvtipným čtenářem. Na to pochopitelně navazuje taková bizarnost, jako že tento díl, který sám o sobě nemá vůbec parametry rovnoprávného příběhu, vyšel jako samostatná e-kniha. V důsledku by mě ani ve snu nenapadlo, že dalším hrdinou bude plochý a strojený týpek Lissarius. Tohle chtělo rozhodně víc rozvést, materiálu bylo přehršel.... celý text

Na plný koule 2023, Petra Klabouchová

Tohle byla jednoznačně lahůdka. Talentovaná spisovatelka se rozhodla podělit o své neortodoxní zážitky v roli manažerky glam rockové kapely svého muže, a věru se jedná o dechberoucí jízdu. Kratinké kapitoly dějově nenavazují, vlastně jsou jednotlivé příhody úmyslně časoprostorově rozházené, snad pro vyšší čtivost. Každá je interesantně vypointovaná, s tím souvisí i opravdu úderná historka v samotném závěru, která elegantně završuje poselství celé knihy – když už žijete, jděte do toho naplno! A s tím nelze než souhlasit. Úplně nejsilnějším zážitkem byl jadrný humor. Při cestách hromadkou jsem děsila spoluobčany hlasitým smíchem. Ale hned v závěsu stála upřímná zpověď reálné účastnice celoživotní rockerské jízdy. A upřímně, na něco takového bych asi koule neměla, čestně přiznávám. Koncertní turné po všemožných státech Evropy a Ameriky, život prakticky stále na cestách, hektolitry alkoholu a marihuanového kouře, kytara, zpěv a neuvěřitelné životní situace. V důsledku jsem si ovšem hledala podrobnosti o Kapitánovi i kapele S.E.X. Department. Klipy na YouTube dost odpovídaly duchu knihy (včetně pobíhajícího Darka). Lehký nadhled, vtip, upřímnost, láska k rocku (a Kapitánovi) se táhne celou knihou jako červená niť. Jediná výtka, možná lépe upozornění – doporučuji číst s přestávkami. Jelikož se totiž nejedná o klasický příběh, jednotlivé historky mají tendenci po určitém čase splývat, a to by byla rozhodně škoda. Dvě úplně nejsilnější jsou totiž v závěru. Rozhodně doporučuji, a to nejen rockerům.... celý text

Slzy ostrý jak břitva 2023, S. A. Cosby

Zaujala mě anotace, ačkoli krváky o soubojích gangů nejsou mé oblíbené. Mimochodem obálka je ukázkově nudná a nedůvtipná. Po dočtení mám vyloženě rozporuplné pocity. To, co jsem očekávala, jsem dostala. Hlavní hrdinové, archetypní šovinisté a rasisté projdou zásadním vývojem, nebojím se říct proměnou. Ta probíhá pomalu, postupně a uvěřitelně, postavy jsou vykreslené opravdu důkladně, a ačkoli se jedná o zabijáky, kteří ani sami o sobě nemají valného mínění, oblíbila jsem si je. Pro změnu padouši byli tak padouchovatí, že jsem jim případnou újmu na zdraví dokonce přála. S čím mám v amerických knihách problém, jsou ženské postavy, všechny vystřižené podle jednoho mustru, zvenku (a musí to být extra pohledný zevnějšek) drsná osadnická slupka, uvnitř zlaté laskavé jádro, všechny stejné, zaměnitelné. A děti jsou vždycky roztomilé, amen sestry. Autor se dotýká spousty problémů lidí na okraji populace, líčí je uvěřitelně a naléhavě. Akorát mám pocit, že Čechy zatracovaná Česká republika je v daném ohledu už několik desítek let úplně jinde, tak mi ty problémy přišly trochu jako z jiného světa. Ale je pravda, že moc zabijáků a motorkářských gangů v okolí nemám, to bude asi ono. Četlo se to skvěle, příběh gradoval přirozeně, pointa byla opravdu šokující, ale zároveň logická a uvěřitelná (to rozhodně nebývá zvykem). Strohý, výstižný a chvílemi vtipný jazyk mi velmi vyhovoval, tím vznáším poklonu za překlad a vůbec redakční úpravu knihy, tak pečlivá práce je dnes naprostou výjimkou. Hektolitry krve, vytékající střeva, mozky a jiné tělní tekutiny, létající končetiny, rozkopané ledviny a plíce, to mi po chuti nebylo. K příběhu to sedělo, ale asi bych ocenila prozření hrdinů bez té strašlivé spouště. A Šmik skončil jak? Na druhou stranu je ze stránek cítit i nezměrná láska. Každopádně rozhodně doporučuju.... celý text

Ozvěny záhrobí 2022, Veronika Fiedlerová

Bonum principium facit bonum fidem. Neboli dobrý začátek vede k dobrému konci. Jak kdy. Znovu upozorňuji na zásadní spoilery a prosím autorku, aby si tento komentář nečetla. Nestojí to za to. Má láska k Benediktovi nedoznala žádných změn, pořád je to sympaťák, možná anděl, který si občas ušpiní ruce. Sympatický rozpolcený hrdina, který se bojí, moc se bojí, ale stejně udělá to, co je správné. Postavy vůbec se autorce povedly na jedničku s mašlí. Kvůli chudáku Zuzaně jsem si okusovala nehty a strašně jsem Benovi přála takovou parťačku, která mu kryje záda. Nebo Jakub Potkal? Lahůdka, borec na pěst i na jedno točené souběžně. Podobně bych mohla pokračovat dlouho. Už minule jsem zapomněla vyseknout velkou poklonu za ilustrace, a to já obrázky v knížkách nemám ráda. Ale tyto byly náladové, výstižné a skvělé. Bravo. Tentokrát jednotlivé pojistné události skládaly obraz řádění temné čarodějnice, která se neštítí té nejhorší černé magie. Atmosféra temní a houstne, uličkami moravského Sin City se pohybuje už jenom děs, hrůza, zmar a spousta nadpřirozených bytostí. Konečně jsem se odpoutala od snahy vidět ve vybudovaném světě paralelu se současností, a víceméně si to začala užívat. Až tedy na jednu věc. Jak se všechny události řítily do temných, a ještě temnějších míst, pořád jsem si říkala – ale ono to dobře dopadne, že jo. Na takové laciné klišé, jako špatný konec, mi to připadlo příliš dobré. Jenže jsem se mýlila. Smrt sympatické postavy, a jedině ona, přece dělá dílo kvalitním. A tak si autorka řekla, že stvoří něco hodně, hodně kvalitního. Namířila své pero mocnější meče a zvolala: „Zhyň! Ty taky. Hele, co s tebou? Ale víš co, když se kácí les, lítají třísky, sorry jako.“ Dlužno ovšem dodat, že na takové množství kvality jsem málo snob. Barevné, plastické charaktery, svižný děj, výborná čtivost, zajímavé prostředí, živé dialogy, krásné ilustrace. Přesto tento vlak opouštím a další jízdu si nechám ujít. A bohužel za závěrečná jatka snižuji i hodnocení, protože prostě můžu.... celý text

Tesáky 2021, Sarah Andersen

Nejsem příznivce komiksů, tuto knížečku jsem dostala. Nastalo přesně to, čeho jsem se obávala – scházela mi slova. Než jsem si zvykla na způsob vnímání příběhu, vadilo mi, že příběh v obrázcích a stručných bublinách podivně skáče a nemá patřičnou vypovídací hodnotu. Pak jsem se zasmála u prvního vtipu. U druhého. No a už to jelo. Ne že bych se plácala po stehnech celou dobu, občas jsem nechytila pointu, občas tam nejspíš ani žádná nebyla. Přečteno za pár desítek minut, to je na mě taky málo. Ale vlastně se mi to líbilo. Jako svazeček kreslených anekdot s vtipným námětem, obzvlášť tedy pro milovnici ságy Stmívání. Připadá mi zvláštní hodnotit komiks jako literární dílo, když jde spíše o výtvarné umění. Těžko tedy budu mluvit o charakteristice postav či jejich hloubce. V tomto případě nula bodů. Děj taky žádný. Ohledně vtažení do prostředí a s tím souvisejících popisů mi ani obrázky nepřipadly dost výmluvné. Holt jsem milovnice slov. Ale i tak jsem se bavila.... celý text

Navždy buď mou vévodkyní 2023, Amalie Howard

Takové utrpení jsem si nezasloužila. Jako jo, moc pěkná obálka. Pak nadšené ohlasy. Uvnitř bída a zmar. Variace na Pretty woman mi naskakovala setrvale a na konci už lezla na nervy. Ještě ke všemu se k tomu autorka drze přiznává. Samozřejmě by to nevadilo, kdyby fungovaly ostatní složky, ale tady selhalo úplně všechno. Když už chtěla dotyčná psát příběh z viktoriánské Anglie, měla si aspoň něco málo nastudovat. Tím míněno přečíst, nikoli sledovat filmové romantické komedie z devadesátek. Postavy se chovaly nadmíru moderně, Néveiny přítelkyně připomínaly spíš soudobé influencerky než dámy z druhé půle devatenáctého století. O postelových taškařicích ústřední dvojice nemluvě. Takže chování a pocity hrdinky, ač viktoriánské panny, odpovídaly spíše nadržené couře než čemu jinému. Setrvalé horko mezi stehny, tvrdé bradavky a citlivá nervová zakončení, uuuuh! Jakákoli láska se smrskla do upoceného chtíče. Navíc něco takového do této extrémně prudérní doby a místa vůbec nezapadá, ale to se opakuju. Povinná součást anglosaské romantiky, Velké Nedorozumění, zde byla zdánlivě nahrazena něčím ještě strašlivějším, a to Velkým Sebeobelháváním, kdy se 300 stránek nedělo nic jiného kromě hrdinčina setrvalého vzdychání: „Ale on to nemyslí vážně, ne, ačkoli mi přestavěl ve vlastním baráku taneční sál na baletní studio, ale nemyslí to vážně, ne, ne, ne.“ Jenže jsem se spletla, Velké Nedorozumění mi bylo těsně před koncem naservírováno jako nechutný dezert stejně. Ano, občas nastal vtipný moment a mohlo by to být pěkné čtivo, kdyby byly vynechány výše zmíněné záležitosti. Takto jsem měla značné potíže posledních pár stránek vůbec zvládnout. Lysander by se mohl rozkrájet, ale furt je za padoucha a chyby dělá jenom on, Néve je ztělesněním bezchybnosti a dokonalosti. Fujtajbl. Tohle bylo skoro nad mé síly.... celý text